Jen ty a já...

 Bolí to... Srdce mě bolí a nechce přestat, i když už jsem tolikrát žal utopil ve vínu. Proč se to všechno stalo? Proč jen mě stíhá to prokletí, kde láska hraničí s bolestí a šílenstvím? Stále znovu a znovu si připomínám její polibky, dotyky jejích rukou, šimrání řas na mé tváři. Vzpomínám si na její smích, něžná slova i horké slzy. Chtěl bych pro ni snést i modré z nebe, položit jí celý svět k nohám, dát jí víc než lásku, neboť jen ta láska se mi zdá málo. Nevím, jak vyjádřit své pocity k ní. Šílím po ní touhou, cítím se k ní připoutám ohnivými řetězy a v srdci cítím tak ohromnou vášeň, že kdyby se dala zapálit, hořela by do skonání světa. Ona je mé světlo, které mě vede celým mým životem, ona je mé štěstí, můj největší poklad, má bohyně! A přece, i tato má perla mi dává hořkost, tíhu, žal a nemohoucnost. Ona, ta, která ve mě probudila dosud nepoznané city, i teď slyší mé srdce. I jí je úzko, ale i nádherně. Její ruka spočívá v mé a já si přeji, aby tento okamžik trval navěky. Vidím, jak se jí chvějí řasy a oči zalévají slzami. Vím, že náš život končí, ale budeme již navěky spolu. Jen ty a já...