Lucie

Chodíval jsem rád do jedné takové milé osobní kavárny. Tahle kavárnička je pěkně schovaná pod několika rozložitými javory a má v sobě nádherné světle červené tapety. Světlo tu obstarávají krásné smetanové lampičky. A když k tomu přidám aroma kávy a milou a známou obsluhu – chytlo mě to vždycky za srdíčko. Setkával jsem se tady se svými přáteli a vždycky, když jsme se sešli, měl jsem pocit, že tady v tomhle koutku klidu a  bezpečí je ukrytý můj život …

Jediné, čeho jsem se bál bylo to, že o tohle nádherné místo přijdu, ale řikal jsem si, že tomu zabránim, ale ono to nešlo … Jednou, už je to nějaký ten čas, jsem byl moc nemocný. Nevěděl jsem, co se mnou bude. Byl jsem nemocný hodně dlouho, ale nakonec jsem se uzdravil. Bylo mi jasné, kam půjdu, hned jak se uzdravím …

Nemohl jsem se dočkat, až zase uvidím své přátele a známé, až prohodím pár slov s Lucií, která mi vždycky, když jsem přišel, přinesla šálek kávy. Lucie je totiž moje tajná láska.

Když jsem přišel a spatřil své přátele, mé oči se leskly štěstím a radostí. V tom jsem si s hrůzou uvědomil, že očima mých přátel štěstí a radost z mého návratu jen proběhly.

Co se mohlo stát ? Vypadám jinak, nebo hůř než jindy ? Ba co víc, stalo se snad něco horšího? Najednou jsem si uvědomil, že v mé kavárničce pod javory už není taková atmosféra, jaká tu byla když jsem tu byl naposledy …

A potom jsem dostal ránu. Charlie, můj největší přítel a taky můj důvěrník, mi řekl snad nejstrašnější zprávu, jakou mi mohl říct: „Lucie je mrtvá !“

Lucii jsme měli rádi úplně všichni, sice přátelé na mě ze žertu žárlili, že Lucie má ráda mě, ale Lucie byla naše láska. Byla součástí našich životů …

Nevěděl jsem, co budu dělat. Lucii našli ležet za domem, kde bydlela. Byla tam prý pohozená jako něco použitého. Zavraždila ji nějaká pomatená bestie.

Zhroutil se mi svět, moji přátelé z kavárničky se mi snažili pomoci, ale sami nevěděli jak. Seděli jsme tam tenkrát jako při pohřební hostině. Pohřební hostině za utržený a udupaný mladý kvítek, který byl ještě před nedávnem plný života …

Byl jsem u soudu s vrahem Lucie. V jednu chvíli jsem ho spatřil. Byl to od pohledu normální starý člověk – byl plešatý, měl šedivé vlasy a strhané rysy. Slyšel jsem, že bydlel ve stejném domě jako Lucie. Když se přišlo na to, že to udělal on, domovník, také patřící do řad ctitelů Lucie, se ho pokusil lynčovat …

Ta bestie dostala doživotí, ale to mi nepomohlo. Nikomu z nás to nepomohlo. Nevím, co budu dělat. Hrozně moc věcí jsem Lucii nestihl říct, ani to, co k ní cítím. Přátelé mi ale řekli, že to věděla. Že věděla, že jí mám rád.

Zatrpkávám, skoro nevycházím – to už je asi konec …