Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

..sueňo..

Výběr: jenyk, Print

04. 07. 2006

1679

Autor

Zlý_wětry_vod_řeky

Přijel na velkém parníku.

Přivezl si sebou bledou seňoritu, sadu těžkých obleků s bílými košilemi, černý kufr a spoustu nepotřebných frází s komickou výslovností.

José si ho všimnul hned, když spisovatel vystupoval po molu.

V parnu oblečený do tlustého saka, na hlavě prazvláštní klobouk, táhnul onen cizí seňor v ruce těžký kufr a tvářil se jakoby tu ani nebyl.

Jeho bledá společnice se ovívala novinami z lodního baru s výrazem královny na státní návštěvě. Cizinci úplně stejní jako ostatní.. Bledí, zadýchaní, upocení..

Možná to bylo jeho komické chování, možná ten chlapecký výraz v očích..

José seskočil z širokého kůlu a zastoupil cizinci cestu..

„Buenos tardes, seňor.. Quisiera vuestra sombrerete..“

Cizinec zůstal stát s otevřenou pusou, zírajíc na malého snědého chlapce, hledaje odpověď na tak triviální žádost.

„Eh..No.. No le.. No le compredo..“

„Quisiera vuestra sombrerete, seňor.. Por favor..“

„No le com-..“

„Vuestra sombrerete, seňor..“ ukázal José na prazvláštní klobouk.

Cizinec se usmál jako to dělává Josého mladší bratr, od ucha k uchu, když pochopil oč chlapci jde.

Odložil zavazadlo a sklonil se k němu.

A navzdory všem Josého zkušenostem s cizinci si sundal z hlavy onen klobouk a jemně ho usadil na chlapcovy černé vlasy.

Prstem si ukázal na prsa potící se pod těžkou košilí.

„David.“

Pak s tázavě zvednutým obočím ukázal na chlapce.

A ten – stále ještě vyvedený z míry- jen šeptl:

„José.“

Malý bílý muž se opět usmál, vstal, zvedl kufr z prachu, ještě jednou se na Josého usmál a sklepnul mu klobouk do tváře.

Pak následován svou povýšenou společnicí neomylně zamířil k taxíku s řidičem, který si bere tu nejvyšší taxu.

José stál vprostřed hluku a organizovaného přístavního zmatku a dlouho se díval za černým taxíkem.

Měl pocit jako by se stalo něco nevšedního, něco kouzelného..

Ano jistě, otec zase přijde domů opilý a nevrlý, matka mu stejně vynadá za pozdní příchod k večeři, ale on potkal cizince a ten dal mu klobouk, ten co mu teď padá do tváře, protože je příliš veliký na chlapcovu malou hlavu..

José má nového přítele..

Kostel vprostřed města začal odbíjet..

Matka mu vynadá za velmi pozdní příchod domů..

Ale to je jedno.. José má nového přítele a na ničem jiném teď nezáleží..

Nový přítel se usadil v hotelu s oknem, vedoucím přímo na plácek kam chodí José s kamarády hrát futból..

Přes den bylo z otevřeného okna slyšet zvláštní tajemné klapání.. Jak José později zjistil, přivezl si cizinec kromě auta i psací stroj.. Prý se tím živí..

José se matky ptal jak někdo může být živ z psaní písmen, ta se jen usmála a zavedla Josého do klášterní knihovny.. Jediné knihovny ve městě.. A pak mu tam s hrudí nadmutou národní hrdostí ukázal řadu knih a José přeslabikoval autorovo jméno..

„ Gab..riel.. Gar-cía.. Mar-quéz..“

„To je náš spisovatel..“ sdělila mu a knoflíky halenky jí pod tím přílivem vlastenecké pýchy málem odletěly..

José si s tím lámal hlavu chodíc prašnými uličkami města..

Měl dojem že Davida potkává na každém rohu.. Přes den sedává v baru a popíjí drahý nápoj odněkud ze střední Evropy.. V saku samozřejmě..

Chlapec nad tím vždy zakroutil hlavou.. Všichni vědí že je tu teplo.. Copak to jeho přítel nemůže pochopit, proč si ono hloupé sako ani jednou nesundá..?

Vždy se na něj usmál, poznávajíc Josého už z dálky.. Podle klobouku, samozřejmě..

Spisovatel mu vždy objednal sladkou studenou limonádu a povídal si s ním..

To Josého zpočátku uvádělo do rozpaků, dospělí si s dětmi přece nepovídají..

Ale David se tvářil ve svém bledém obličeji velmi vážně a ptal se ho -pomalu se zlepšující španělštinou, hojně doplňovanou posuňky- na rodinu, školu, kamarády, svět..

Po každé Josého odpovědi pálily přítelova ústa okmažitě záludnou otázku..

A José odpovídal, za limonády, za spisovatelovi úsměvy od ucha k uchu, za pach kouřených doutníků..

Za to, že když se zdrželi povídáním, tak s ním šel El Blanco (jak mu říkala Josého rodina a kamarádi) až domů aby zabránil výprasku.. Dostal několik pozvání na večeři a pokaždé když přišel donesl několik lahví onoho zvláštního evropského pití, z něhož měl radost především Josého otec..

Matka viděla syna ve společnosti mladého spisovatel ráda, vzpomínaje na Marquézovi romány které četla ještě na škole.. Když ještě chtěla někým být..

Jednoho dne sešel El Blanco dolů na plácek mezi chlapce, ti samozřejmě věděli že když hrají tak jsou z otevřeného okna bedlivě sledováni.. Často slýchávali smích a potlesk za předváděnou hru.

Dnes zase přišel a José se díval na přicházejícího kamaráda a i jeho bezstarostné dětské uvažování vidělo onu změnu. El Blanco přišel bez košile, jen v kraťasech a hlavně přišel si zahrát..

Už nebyl bledý, byl snědý.. A usmíval se..

Jedině to a ony dětské oči zůstaly z bývalého cizince.. Prý mu ona bledá společnice utekla na parníku zpět domů.

Ne domů, do ciziny, opravil se v duchu chlapec..

Protože tenhle spisovatel už je taky náš.. Dal Josému povídku, matka mu jí vzala a láskyplně jí uložila na poličku v klášterní škole, přímo vedle Sto roků samoty.. José k ní zvednul hlavu..

„Naši spisovatelé..“ pronesl s usměvem.

Říká se že prodal své auto prezidentovi a koupil si za ně svůj hotelový apartmán, napořád..

Teď přichází a všichni se s ním zdraví, poplácávají ho a potřásají si s El Blancem rukama, jako kdyby byl jedním z nich.. Už není blanco, ale je jedním z nich..

Futból je pro Josého měřítkem a podle toho Davida posoudil.. Všichni chlapci byli překvapení když si přišle zahrát poprvé.. Hrál jinak než oni.. Málo na krásu, hodně důrazně.. Moc s nadřel, ale postupem času ho všichni učili a on se zlepšuje.. Pomalu, ale -jak říká José- o to jistěji to pak umí..

José má starší sestru.. Ptal se El Blanca co si o ní myslí..

El Blanco zčervenal..

A pak řekl, něco jako že se mu moc líbí..

Mohli by se vzít.. Když bude Josého otec v hospodě, může mu třeba David dělat tátu..

Procházím místní nemocnicí. Ze zdí se loupe omítka.

Nejspíš už jsem přivykl místní benevolenci a klidu ve vykonávání povinností, tahle země čistá prostě nebude. A právě ta tenká vrstva prachu z ní dělá to co je.. Tenká vrstva, tenká hranice.. Vzrušení, riziko.. Snadno překročitelná mez pro temperament a emoce..

Domorodí doktoři jsou v bílých pláštích ještě snědší a ještě podmanivější..

Spěchám.. V nose mě štípe nemocniční odér dezinfekce, tak stejný pro všechny nemocnice po celém světě..

Josého rodina jela na svatbu příbuzných kamsi do vnitrozemí.. V horách je přepadla nějaká revolucionářská junta.. José přežil, ležel pod hromadou mrtvých těl.. Tenhle veselý kluk..

Leží na posteli a bez svého humoru a šibalství je tak hrozně maličký uprostřed velkého bílého lůžka..

„Tys přišel, El Blanco.. Přišels..“

Beru si židli a přisedám k posteli.. Malá zpocená dlaň mě bere za chlupaté zápěstí..

„To víš že jsme přišel, kamaráde.. A neboj se, všechno se spraví..“

Díval se na mě.. A já věděl, že mi nevěří..

„Jak by to mohlo být v pořádku, El Blanco.. Jak..?! Všichni jsou mrtví, spisovateli.. A jak teď budu fotbalistou..?! Podívej..“

José povytahuje přikrývku.. Uřízli mu nohu.. Polykám..

„Podívej, jak říkám… Všechno bude v pořádku, musíš odpočívat, synáčku..“

„Jak jsi mi to řekl..?“

„Mi hijo..“

José zavírá oči a opakuje si můj synáčku, synáčku můj..

„Všechno bude v pořádku uvidíš, José.. Ale musíš se snažit a hlavně odpočívat, platí..?“

Sevře mi ruku.

„De acuerdo..“ šeptne a zase spí..

Velkým parníkem přijela Josému jeho nová noha..

Kluci o ní říkají že je kouzelná..

José totiž zase hraje a když spadne, nic se neděje.. Táta přiběhne a zvedne ho..

A kluci říkají že hraje ještě líp než předtím..

Ještě větším parníkem jeli do Sao Paula.. Táta říkal že si musí na chvilku od týhle země odpočinout..

V Sao Paulu ho vzal na opravdový futbólový zápas.. Byli tam tisíce lidí, José seděl na tribuně a zíral s otevřenou pusou na trávník, kouzelnou nohu v ruce.. Táta vypadal jako kdyby se vracel do někam kde to zná..

Taky koupil do baru starou televizi, dívali se pak spolu všichni na mistrovství světa..

Táta sledoval se zvláštním výrazem ve tváři svoje Checas.. Hráli podobně jak on, když začal hrát na plácku.. Táta tam seděl, upíjel tequilu a usmíval se.. Pořád mu chodí peníze po parnících, to proto že si občas sedne a něco napíše. Pak to pošle po parníku a vrátí se mu peníze. Šikovná věc..

Na hrob chodí José s tátou pokládat květiny co rostou za městem..

Voní po moři..

David pomáhal naskládat věci do černého taxíku s úlisným řidičem a stále se po očku díval na toho malého kluka.. Stál uprostřed přístavu, jen klobouk vyčuhoval mezi lidmi.. Má na nové pevnině prvního přítele, nic moc to nemění, ale David má stejně zvláštní pocit..

Vůbec nic to neznamená, ale mladý spisovatel cítí jak mu náhlá změna

provanula okolo zátylku..

Skoro jako kouzlo..

1 názor

Narriel

08. 08. 2008

Dát tip

...což mi připomíná, že bych si konečně měla přečíst "O lásce a jiných běsech", stojími to na poličce už přes měsíc... Hezká. Hladivá, chladivá... Líbila.

Print

10. 08. 2006

Dát tip

Próza, poezie? Jsi silný ve všem! To je obdivuhodné. (krásné tak, že to až uráží):-)

samantarosi

15. 07. 2006

Dát tip

čtu si ,čtu si a pořád se mi v hlavě honí..to je spisovatel..jaké to je?

ananasovy.lizatko

13. 07. 2006

Dát tip

vždy když si od tebe něco čtu tak mě dostává, že i když tomu třeba někdy nerozumím atd., tak mi to stejne přijde nádherný..no nic

Sunmoon

13. 07. 2006

Dát tip

dobrá povídka...moc...sice mi nějak moc nedocvakává ten konec a od nemocnice jsi přidal trochu víc cukru, než bylo třeba a teda to pak vyzní ne tolik reálně...ale přesto. Asi nej povíádka, co jsem od Tebe četla a mohla by bejt trochu delší, připadá mi, jako bys ten konec hnal před sebou, až jsi ho nakonec ulovil... :o) t*

Thuargo

05. 07. 2006

Dát tip

ten konec je trochu zvláštní - nejasný, ale líbí se mi to moc ...

Eileen

05. 07. 2006

Dát tip

bála jsem se, že to bude o něčem jiným (nemyslim nic konkrétního). tohle je fajn.. ten konec mi teda vrtá hlavou.. a taky mám výhrady.. trošku.. a napíšu ti je až zejtra po práci, hm? ;)

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.

Československá literární komunita

..sueňo..

Autor

1 názor

Sdílení