Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seSVĚT ZA ZDÍ-12
28. 04. 2008
0
0
1212
Autor
fungus2
Část dvanáctá
Krajinu, po niž jela velká skupina jezdců, skrápěla přeháňka. Pod dešťovými mraky kroužil dravec Oro, který určoval jakým směrem muži musí jet.
„Už jsme teda potkali mlhu smrti, bílý rytíře, podivný obří dravý ptáky a naposledy písečný tvory se železnýma palicema. Co nás asi čeká dál?“ řekl tázavě Imar.
„To vědí jen bohové,“ mínil Asim, jenž upřeně hleděl střídavě dopředu a do stran.
„Třeba už brzo dojedeme k tomu místu, kde je ukrytá ta truhla s tím démonem zla.“
„Hlavně tam musíme být dřív, než Navarové.“
„Děsí mě ta představa, že nebudeme.“
„Mě taky. Ale snad nám přízeň bohů umožní tam být dřív.“
„Potom všem by to bylo na spáchání sebevraždy.“
„Dokud bude i sebemenší naděje, tak nehodlám vzdát získání tý truhly. Nechat jí Navarům by znamenalo konec našeho království i jiných,“ pronesl Asim, přičemž postřehl, jak k nim rychle jede jezdec. Byl to jeden z bojovníků, co byl na hlídce.
„A je. Zase se něco děje,“ zkonstatoval Imar.
„Nebo se spíše něco dít bude,“ mínil Asim
Za okamžik k nim tryskem přijel onen jezdec a hned jim s vyděšenou výrazem v obličeji sděloval.
„Veliteli, za chvíli taky uvidíte dlouhou řadu kůlu, která se táhne do strašný dálky.“
„Co je to za kůly?“ zeptal se Asim.
„Jsou na nich napíchnutý hlavy.“
„Cože? Hlavy!?“ vyhrkl překvapeně Imar.
„Ano, hlavy. Z mnohých jsou už jen lebky. Některé tam byly napíchnutý nedávno. Ještě nejsou úplně vohlodaný vod dravců.“
„No, myslím, že ještě někoho potkáme,“ mínil Asim. Imar poté dlouze zatroubil na lesní roh, což bylo znamení pro ostatní bojovníky na hlídce, aby se k ním vrátili.
Zanedlouho Asim s muži dojel k mohutným a dlouhým kůlům, na jejichž špičkách byly napíchnuté hlavy. Všichni bojovníci se na ně upřeně strnule zahleděli
„To je tedy něco. Tohle snad nedělají svým nepřátelům ani Navarové,“ pronesl Imar.
„To asi dělají potomci těch barbarů, kvůli nimž tenkrát obři vystavěli tu zeď,“ mínil Asim.
„To budou určitě oni. Vobával jsem toho, že na ně narazíme,“ řekl Imar.
Asim se poté rozjel podél kůlů k nedalekému kopci, na němž se zastavil. Z něho byl velmi dobrý výhled do krajiny. Tou se do dálky táhla řada kůlů a nebylo vidět na její konec.
„Je to varování pro všechny. Ty kůly asi vyznačují hranice území těch barbarů,“ řekl Asim, když se vrátil zpátky.
„A my musíme přes jejich území jet. Podívej na Ora. Už na nás křičí, abychom pokračovali,“ pronesl Imar, když se zadíval na dravce, jak za křiku krouží za kůly.
„Tak jedeme. Ale musí se zdvojit hlídky,“ řekl Asim, načež bojovníci projeli mezi kůly. Současně se na obloze mezi mraky objevilo slunce a jeho paprsky ozářily muže na koních.
„Vypadá to, že bohové nás stále sledují,“ řekl Asim při pohledu na nebe. Za chvíli však slunce zakryly mraky a začalo opět pršet.
„Už jsme teda potkali mlhu smrti, bílý rytíře, podivný obří dravý ptáky a naposledy písečný tvory se železnýma palicema. Co nás asi čeká dál?“ řekl tázavě Imar.
„To vědí jen bohové,“ mínil Asim, jenž upřeně hleděl střídavě dopředu a do stran.
„Třeba už brzo dojedeme k tomu místu, kde je ukrytá ta truhla s tím démonem zla.“
„Hlavně tam musíme být dřív, než Navarové.“
„Děsí mě ta představa, že nebudeme.“
„Mě taky. Ale snad nám přízeň bohů umožní tam být dřív.“
„Potom všem by to bylo na spáchání sebevraždy.“
„Dokud bude i sebemenší naděje, tak nehodlám vzdát získání tý truhly. Nechat jí Navarům by znamenalo konec našeho království i jiných,“ pronesl Asim, přičemž postřehl, jak k nim rychle jede jezdec. Byl to jeden z bojovníků, co byl na hlídce.
„A je. Zase se něco děje,“ zkonstatoval Imar.
„Nebo se spíše něco dít bude,“ mínil Asim
Za okamžik k nim tryskem přijel onen jezdec a hned jim s vyděšenou výrazem v obličeji sděloval.
„Veliteli, za chvíli taky uvidíte dlouhou řadu kůlu, která se táhne do strašný dálky.“
„Co je to za kůly?“ zeptal se Asim.
„Jsou na nich napíchnutý hlavy.“
„Cože? Hlavy!?“ vyhrkl překvapeně Imar.
„Ano, hlavy. Z mnohých jsou už jen lebky. Některé tam byly napíchnutý nedávno. Ještě nejsou úplně vohlodaný vod dravců.“
„No, myslím, že ještě někoho potkáme,“ mínil Asim. Imar poté dlouze zatroubil na lesní roh, což bylo znamení pro ostatní bojovníky na hlídce, aby se k ním vrátili.
Zanedlouho Asim s muži dojel k mohutným a dlouhým kůlům, na jejichž špičkách byly napíchnuté hlavy. Všichni bojovníci se na ně upřeně strnule zahleděli
„To je tedy něco. Tohle snad nedělají svým nepřátelům ani Navarové,“ pronesl Imar.
„To asi dělají potomci těch barbarů, kvůli nimž tenkrát obři vystavěli tu zeď,“ mínil Asim.
„To budou určitě oni. Vobával jsem toho, že na ně narazíme,“ řekl Imar.
Asim se poté rozjel podél kůlů k nedalekému kopci, na němž se zastavil. Z něho byl velmi dobrý výhled do krajiny. Tou se do dálky táhla řada kůlů a nebylo vidět na její konec.
„Je to varování pro všechny. Ty kůly asi vyznačují hranice území těch barbarů,“ řekl Asim, když se vrátil zpátky.
„A my musíme přes jejich území jet. Podívej na Ora. Už na nás křičí, abychom pokračovali,“ pronesl Imar, když se zadíval na dravce, jak za křiku krouží za kůly.
„Tak jedeme. Ale musí se zdvojit hlídky,“ řekl Asim, načež bojovníci projeli mezi kůly. Současně se na obloze mezi mraky objevilo slunce a jeho paprsky ozářily muže na koních.
„Vypadá to, že bohové nás stále sledují,“ řekl Asim při pohledu na nebe. Za chvíli však slunce zakryly mraky a začalo opět pršet.
KONEC DVANÁCTÉ ČÁSTI