Lidé ze zasedaček

Velká klimatizovaná místnost, dlouhý dubový stůl, židle italského designu, před každou sklenice a zelená láhev s minerálkou. Kvadrofonní systém do místnosti tiše propouští hudbu:  "...já na tom dělám, já na tom makám, už na tom dělám třetí den a vono né a né a né...", zvuk je tlumen tak silně, aby nerušil důstojnou atmosféru místa. Prostor se začíná plnit lidmi, ženami v pastelových kostýmech, muži v dobrých oblecích. Společnost usedá, starší muž v čele dokonale vyleštěné a ztichlé desky se přirozeně ujímá slova. Hovoří o výroční zprávě a projektu nové sezóny. Pevným hlasem vyzývá k prezentaci sedícího po své pravici.

Muži v brýlích, s krátkými a geometricky přesnými střihy vlasů si tu pohrávají s pozlacenými pery, tu si opřou ukazovák v antické póze o spánek.  Ženy pozorně naslouchají a občas se napijí minerálky. Všichni vědí, že tu nejde o běžný brainstorming. Barva hlasu mluvčího oznámila, že v okamžicích na svět příjde stěžejní myšlenka. "A ty vroubky...", pozvedl obočí, nikoli lacině jako podomní prodavač, spíše s grácií krále Manhattanu, "...vyražené rovnoměrně po celé ploše papíru, jsou tu proto, aby mezi nimi hovno ulpělo...", další pohled kontrolující srozumění, "... přičemž se tak dosáhlo maximální očisty za současné spotřeby minimálního množství papíru."
 
S vyslovením tohoto know-how se schůze blížila přirozenému vrcholu. Posud však její moderátor v čele těžkého stolu nedal prostor k případné diskuzi a tím očekávané fázi uvolnění. A tak si žena, jejíž účes byl vytvořen právě a jen pro tuto neobyčejnou příležitost, do bloku s vyraženým logem firmy snaživě energickými tahy pěstěné ruky zapsala: "Hovno musí ulpět!"