Sluneční dům

Sluneční Dům

 

         Vlhký vzduch po dešti těžknul nad silničkou, která vedla z malého městečka. Kapičky mokrého vzduchu se zachytávaly na skle projíždějícího automobilu. Drobná nožka přidupla pedál a auto divoce kličkovalo úzkou silnicí.

Auto se zastavilo u lesa, který rostl za městečkem. Stál tam obrovský dům s velkými okny a krásnou zahradou, ne které byly fontánky. Slečna Markéta ladně vykročila z auta a přibouchla dveře. Z dálky na ní radostně mával mladý sluha, který spěchal na pomoc. Markéta sebou měla pouze malý kufřík, ale mladík nemohl připustit, aby tak útlá ručka táhla takový kufr. Usmála se na mladíka naučeným úsměvem. Ne, že by se jí nelíbilo, jak na ni mladík dívá a jak ho má v hrsti, ale on, no, prostě nebyl to její tip. Mladík měl tuze velký nos a vypouklé oči. Rychle vytrhl Markétě kufřík z ruky, zrudnul a jako poslušný pejsek ji následoval do domu. U vchodu stál starý sluha, který snad pamatoval ještě předky onoho zvláštního stavení. Změřil si Markétu nijakým pohledem, jakým koukal vždycky.

„Dobrý den,“ pozdravila slušně a chtěla dodat: „Studenej psí čumáku!“

Starý sluha pouze z nucené zdvořilosti sklonil hlavu a otevřel.

         Už znala tenhle dům, druhý podzim dělala chůvu. Jen co se děcka dozvěděla, že přijela Markéta, běžely ji přivítat. Dusot na dřevěných schodech říkal Markétě, že už se raubíři blíží.

„Markéto!“ pištěly.  Nejmenší  čtyřletá holčička Týna skočila na chůvu, pak ještě sedmiletý Petr a patnáctiletý Jenda si Markétu nesměle prohlížel. Markéta se smála a každému z nich dala malou sladkost, kterou jim přivezla. Setřásla děti, poslala je do zahrady a sama je následovala do altánu, kde seděli vlastníci onoho nemalého panství.

         „Á, vítám Vás, Markéto,“ řekl pán domu. Se zvláštním požitkem vyslovil její jméno a podíval se jí hluboko do očí.

„Posaďte se,“ dodala jeho manželka.

Posadila se, trochu nesměle, ale přeci. Seděla přímo proti pánovi, který zkoumal každičký detail její tváře.

„Dáte si čaj?“ řekl trochu pobaveným tónem, když viděl, jak přivádí Markétu do rozpaků. Ani nečekal na odpověď a hned poručil sluhovi, aby přinesl černý čaj. Markétě bylo hloupé koukat na pána, obzvláště, když na sobě cítila závistivý pohled jeho manželky. Paní už nebyla zrovna nejmladší, ale i ve svých čtyřiceti byla krasavice. Černé vlasy s jemně protkanými šedinami a tuší obtažené oči, byla to opravdu krásná žena s jemnými rysy obličeje, avšak i tak závistivě koukala na Markétu, na její tmavě modré oči a hnědé vlasy, které měla spletené v copu do půl pasu. Nepřejícně koukala na Markétino mládí, na červené tváře a štíhlý krk. Zle se na ní koukala paní domu a moc dobře věděla, jak se ona, chůva, líbí jejímu manželovi.

„No, tak snad aby se dala slečna rovnou do práce že? Dominiku?!“ řekla lehce podrážděně manželovi. Pán domu s požitkem vypustil z úst šedivý kouř z doutníku a lehce kývl hlavou.

Markéta stydlivě sklopila oči a hbitě vyskočila ze židle: „No, tak dám se rovnou do práce,“ nečekala odpověď a rychle odešla. V zádech cítila šedé oči pána domu, cítila jeho pohled až na holé kůži.

         Cestou za dětmi, které si hrály u jedné z fontánek přemýšlela. V myšlenkách měla tu jemnou tvář paní Anny. Už to její jméno mělo pro Markétu ohromnou sílu křehkosti. Nechápala pannino chladné chování. Anna měla zajisté všechno, po čem může žena toužit: muže, peníze, děti,…Vlastně jí Markéta záviděla, záviděla jí manžela. Pan a paní Hurleovi byli pro chůvu jeden z nejkrásnějších párů, jaké kdy viděla. Pan Dominik ve svých pět a čtyřiceti letech byl pořád hezký muž. Šedivé oči viděla Markéta v noční tmě před sebou, jeho statné tělo ji nahánělo husí kůži v nočním snění  a ještě něco, co ten muž měl navíc, měl v sobě to něco nepopsatelného a o čem se hovoří v básních a v dívčích snění. Někdo tomu říká charisma či osobní kouzlo. To něco ve spojení s jeho silným hlasem, který hladil na duši. Hluboce vydechla, aby zahnala myšlenky na onoho zvláštního muže s podivnou historií a na jeho ještě podivnější manželku. Ano, zvláštní historii, protože Markéta věděla pouze to, že Hurleovi pocházejí z Anglie.

         Listí už dávno zčervenalo a vzduch poněkud ochladl. Markéta se procházela po zahradě, s radostí kopala do listí a měla radost z toho, jak to krásně šustí. Koukala nad hlavní dveře, kde bylo do kamene vytesáno slunce. Pootočila hlavou na stranu, takže jeho usměvavou tvář a tajemný výraz v obličeji viděla na šikmo. Poslední dobou si trochu víc všímala tohohle stavení, viděla už spoustu domů, ale tenhle byl první, který měl na každém futru vytesané sluníčko. Ráda chodila po dlouhých chodbách a představovala lidi, kteří tady žili dříve, říkala se, že na tohle slunce už koukala tolik lidí, dříve než se ona sama narodila…Měla ten dům ráda a naháněl  jí husí kůži, tady dýchá historie…

          Markéta pečlivě a s láskou dělala svou práci a ještě pečlivěji podléhala kouzlu pána domu. Už loni se potají modlila, aby léto přišlo co nejrychleji a ona se mohla vrátit domů, ale letos bylo vše jiné. Přijel patnáctiletý chlapec z Německa, aby učil Petra němčinu. Chůva už hlídala čtyři děti a měla toho dost. Uklízela jako divá a marně se pokoušela domluvit s malým Němcem svou kostrbatou a trochu směšnou němčinou.

          Byl zrovna prosinec a celá rodina se sešla u večeře. Markéta seděla mezi  dětmi a měla poslušně sklopenou hlavu.

„So, Paul. Sprichst du mit Petr Deutsch?“ optal se pán domu malého Němce.

Paul chvilku mlčel a pak odpověděl: „Yes, of course!“

Paní Anna začala kuckat, načež přiskočil mlčenlivý starý sluha, kterého neměla Markéta ráda a začal lehce bušit do paní. Na to se paní Anna rozčílila ještě více, copak na ní může šahat kde kdo?!

„Dost!“ zařval Dominik, aby uklidnil svou šílenou manželku. Anna se začala rychle bránil a obviňovala malého Němce z lajdáctví a ze všeho, co jí v tu chvíli přišlo na mysl a vůbec nedbala toho, že všechny hříchy lidstva snáší na patnáctiletého chlapce a jemnou chocholkou bílých  vlasů na světlé hlavičce. Paní domů vztekle odhodila umaštěný ubrousek, který křečovitě svírala v jemných rukou a nasupeně odešla.

Markéta koukala na to vše s otevřenou pusou…

„No, tak snad abyste tu pusu zavřela ne?!“ řekl podrážděně Dominik a chůva zrudla.

Dominik vztekle šel za Annou. Markéta se rozpačitě podívala na děti a snažila se uklidnit.. Děcka znala matčino vzteklé chování. Anna děti moc nevychovávala a bylo tomu snad dobře. Markéta na ně nikdy nekřičela a snažila se zachovat klidnou hlavu, jako právě teď. Avšak Dominikovu poznámku nezapomněla.

         Na Vánoce Markéta zůstávala v domě. U rodiny Hurleovích bylo už tradicí, že chůva zůstává na Vánoce, Silvestra a pouze na letní prázdniny může odjet, protože to jsou děti na letním táboře.

 Markéta chodila nervózně po pokoji. Přemýšlela co dát dětem k Vánocům. Trochu nešťastně nahlédla do kasičky. Ne, že by měla málo peněz, nu, ale co dát dětem boháčů? Nakonec nešťastně spráskla rukama, zajela do maličkého obchůdku na kraji městečka a nakoupila pár blbostí, o kterých věděla, že by se snad mohli dětem líbit. To bylo vše, na víc neměla.

         Ten večer se slavnostně ustrojila. Měla tyrkysově modré šaty v kterých vynikaly její tmavé vlasy. Bledý obličej napudrovala a oči protáhla černou linkou. Vlasy nechala volně rozpuštěné. Podívala se na sebe do zrcadla a sama pro sebe usmála. Vyzývavě na sebe koukala s vědomím, že je vážně hezká. Koukala tím pohledem, který mívají sebevědomé ženy, které vědí, co dělá s muži jejich pohled. Tak se na sebe usmívala a tichým vědomím, že dnes se ukáže, pán domu uvidí, že ne pouze jeho manželka je krásná žena. Tiše doufala, že ji opět pozvou k vánočnímu stromku. Lehounce pohupovala boky. Nepokoušela se o žádné svůdné pohyby, jak to dělá Anna, protože věděla, že ona by vypadala směšně. Markéta neměla ladnost kočky, aristokratky, kterou se pyšnila krásná Anna.

         Markéta večeřela sama v pokoji. Jídlo jí přinesla stará hodná služebná a popřála šťastné a veselé Vánoce. Markéta sklonila hlavu na znamení díku. Služebná se usmála a otočila se k ní zády. V tom  ji však chůva chytla pevně za starou ruku a smutně se na ni podívala.

„Zůstaňte tu a najíme se společně,“ poprosila…

„Pojď ty se mnou,“ usmála se služebná a odvedla Markétu do kuchyně. Na kuchyňské lince byl vánoční ubrus a okolo sedělo služebnictvo, které dnes sloužila. Stará služebná se ztěžka posadila vedle nepříjemného sluhy a zamilovaného mladíka, který nemohl spustit oči z Markéty. Trochu nejistě se posadila a začala mluvit o všem, co jí přišlo na jazyk. Neměla ráda ticho, kdy se po sobě všichni koukají a nevědí, co říci. Mladík pořád něco podával, buďto sůl nebo pepř, a Markétě to už začínalo vadit. Byla ráda, že není na Štědrý večer sama, ale v tuhle chvíli by ráda uvítala svůj tmavý pokoj s malým stolem.

„Moc vám děkuji, ale už jsem unavená a půjdu si lehnout,“ řekla a odešla. Smutně za ní koukal mladý sluha…

         Přemýšlela a neviděla před sebe.

„K čertu, koukejte před sebe, Markéto!“

Lekla se. Ani nemusela otevírat oči. Cítila lidské teplo, slabou a přeci výraznou vůni pána domu. Zrudla. Bála se otevřít oči, podívat se na něho, nechtěla aby viděl její rozpaky.

Krásně voní… prolétlo Dominikovi hlavou a dostal chuť ji obejmout. Lehounce ji chytnul okolo pasu a slabě stiskl. V Markétě všechno vřelo, cítila jak jí srdce buší až v hlavě. Položila útlé ruce na jeho hruď a snažila se vzdálit do bezpečné vzdálenosti. Jakmile ucítil, že se odtahuje, povolil jemné sevření a nechal ruce sklouznout po štíhlých bocích.

„Tak koukejte!“ řekl podrážděně a obešel jí.

„Omlouvám se,“ špitla.

Zastavil se, „Pojďte, budeme rozbalovat dárky a měla byste u toho být,“ řekl do prázdna.

Chvěla se. Pocit studu a vlastní vztek. Ten okamžik, který pro ní byl dlouhý jako samá věčnost trval pouhou chviličku. Křečovitě sevřela ruce, pootočila hlavou, „Díky,“ a vyzývavě se na něho podívala. Možná se lekl toho jistého pohledu nebo mu něco přelétlo přes nos, ale nemohl od ní odtrhnout oči…

         U vánočního stromku bylo ticho. Malý Němec odjel včera večer domů. Markéta předala dárky. Sama od pánů domu dostala červený šátek. Nechtěla tam dále zůstávat, v téhle rodině je pořád dusno. Nikdy nechápala vztah Anny k dětem. Byla tak chladná, na děti se koukala z dálky, koukala se na ně jako na něco obtížného. Ale to všechno se možná Markétě jenom zdálo, neviděla do Anny a tak těžko mohla soudit. Poděkovala a odešla. Pomaloučku se šourala chodbami. Přemýšlela, minula svůj pokoj, jako náměsíčná chodila po domě a v ruce žmoulala balíček.

„Auvajs,“ vyprskal vzteky a šáhla si na čelo, kde jí začínala vyrůstat boule. Stála před knihovnou, nejstarší částí domu.

Vešla.

         Zlehka našlapovala. Niko tam nebyl, ale přeci, co kdyby náhodo ...S požitkem listovala ve starých knihách, kde dýchá historie. Najednou viděla pouze jednu knihu, byla zasunuta hluboko za jinýma, aby ji nikdo nenašel.

Hurleovi… Chůva vytřeštila oči a četla. V knize byl celý rodokmen už od šestnáctého století. Mluvilo se o Hurleovích jako o jednom z nejvýznamnějších rodů tehdejší Anglie. Byli tam zapsáni všichni členové až do Dominika s Annou a s dětmi. Avšak jejich jména nebyla psána zlatým písmem, jako předešlí, pouze černou tuší. Nic, u těch dvou byl napsán pouze datum svatby a  narození děti,  fotka byla přiložená u jejich jmen. ..Anna byla vážně krásná…

Zabouchla knihu. Musím o nich vědět víc…

         Přišlo jaro. Čerství  vzduch bouřil smysly a Markéta rozkvetla. Sedávala s dětmi v obrovské zahradě a četla jim pohádky. Četla a nevnímala okolí. Svět pohádek byl tak krásný, chudá dívka se zamiluje do bohatého prince a on do ní, vezmou se. Princ bojuje s drakem o ruku krásné slečny, o ruku Markéty.

„A pak jí požádal o ruku a ona řekla,“ chůva.

„Ne, děkuji, jsem zadaná,“ smál se Dominik, který byl opřený o starý strom.

„Neslyšela jsem vás přijít.“

„Plížil jsem se jako šelma,“ usmíval se.

„Co když princezna řekne: Kvůli vám bych opustila toho nejbohatšího muže světa a šla bych s vámi kam budete chtít,“ přimhouřila modré oči. V tom pohledu bylo něco vyzývavého.

„Pak ji princ nebude chtít. Teda aspoň jako manželku,“ pousmál se a čekal na její reakci.

„Proč?“

„Protože ona je už zadaná. Má ráda někoho jiného, když je s ním,“ chladně odpověděl.

Děti to vše sledovaly s otevřenýma pusami…

„Třeba ne, třeba když uvidí prince, tak..“

„Tak má smůlu, je zadaná. Nikdy nebude víc než pouhým milencem a ona pouhou milenkou,“ koukali si do očí a oba cítili ten dusný vzduch, který se okolo vznášel.

„Nevěřím. Budou se milovat,“ bránila se.

„Ne, Markéto, nebudou. Ona je už zadaná.  Princ bude pouhým milencem a bude jí mít možná i rád, ale nikdy nebude králem jejího srdce.“

„Já tomu nerozumím,“ zatahala malá Týna Markétu za šaty. Ta se smutně usmála..

„To nevadí, snad to nikdy nebudeš muset pochopit,“ a hladila holčičku po hnědých vláskách, ta pouze nechápavě koukala.

„Nu, koukám, že jsme trochu pozměnili příběh. Řekněte jim radši další pohádku, ne realitu,“ už se na ni nepodíval, odešel.

         Ten večer se procházela po zahradě. Všechno krásně vonělo jarem. Něco zevnitř ji sžíralo. Šla klidně, pouze chvilkami vztekle kopala do kamínků. Přemýšlela nad tím zvláštním vztahem, milostným trojúhelníkem a sama sobě se vysmívala. Možná trochu smutně snila. Vždyť přeci v těch milostných trojúhelnících, o kterých se píše v románech, tam je všechno jinak. Vždycky tam je manželský pár, kterému to neklape, mezi ně se dostane mladá a krásná dívka, která poplete hlavu manželovi. Ten ve svých pět a čtyřiceti letech zjistí, co je to láska a opustí svou dosavadní manželku.  Ta mladá kráska z toho vyjde pokaždé dobře a stará zapšklá manželka ji nenávidí a závidí jí. Procházela se, snila a nevnímala okolí, až ji najednou vyrušilo…

„Copak, Markéto? Už vás nebaví trčet sama v pokoji?“ výsměšný tón Anny bodal hluboko do srdce. Sama!!! Vím, že jsem sama!!!

Anna seděla na lavičce. Měsíc jí svítil pouze na půl tváře. Markéta chvilku sledovala tanec stínů na Annině tváři a pak se na ní usmála.

„Ne, nebaví mě to tam. Potřebovala jsem se trochu projít.“

„Posaďte se,“ Anna byla až nezvykle příjemná.

Snažili se spolu bavit, ale šlo to špatně. Avšak pak našli společnou řeč a to zábavu. Anna s chutí začala vyprávět, jak bývala královnou všech plesů a večírků, jak po ní každý muž toužil. Markéta byla  v tu chvíli pouhým nic, žádnou královnou a žádným snem mužů.

„Baví vás to?“ řekla nadšeně Anna a oči jí při tom plály divokým plamenem.

„Ani nevím, asi jo, ale už si pudu lehnout, děkuji za příjemný večír,“ třásl se jí hlas. Bála se reakce paní domu, avšak žádná reakce nebyla. Markéta se zastavila a čekala spršku slov. „Zajímá tě, jak jsme se s Dominikem poznali?“

Ticho.

 „Viděl mě tenkrát poprvé, na jednom menším večírků. Měl okolo sebe spoust přátel a mladých slečen, které omdlévaly při pouhém pohledu na něho.“

Anny hlas připomínal syčícího hada.

„Cítila jsem jeho sžírající pohled, plný touhy a vášně. Přišel ke mně, představil se a požádal o tanec. Všichni se rozestoupili a koukali na nás. Plno závistivých a obdivných očí. Zlé huby pomlouvaly a jiné zase chválily. V rytmu hříšné samby jsme se sváděli. Ten večer…“

Anna zmlkla a rychle dýchala, snad zapomněla na Markétu, která se chvěla při tom příběhu. Přesně takhle si představovala sebe a Dominika. Měsíc se odrážel v temně hnědých očích, které obrátila na chůvu.

„A co dnes?“ Markéta čekala smutnou odpověď, byla si téměř jistá, co Anna odpoví.

Smích.

„Dnes se milujeme klidněji než dříve,“ a v očích jí přelétl stín touhy.

Markéta těžce polkla. Pevně sevřela víčka.

„Copak?“ zasyčela Anna.

„Proč jste tady a ne v Anglii?“ snažila se změnit téma, ale hlas se jí třásl.

Černý stín přelétl Anně po tváři.

„Proto, Anglie je nudná země,“ a obrátila se.

„Neznám nudnější místo, než tohle,“ odporovala Markéta.

„To je vidět, že jsi nebyla v Anglii,“ odsekla.

„Je pozdě,“. …„Dobrou noc.“…

Rychle odešla, nechtěla pokoušet lvici.

Zvláštní holka. Anna  koukala někam do tmy, kde zmizela Markéta. Po chvilce na ni zapomněla, nějaká chůva nebyla důležitá. Poslední dobou se Anna stále častěji propadala do vzpomínek na mládí, na rodinu, měla sny, že se vrací domů a opět vidí všechny známé tváře, které se už nehněvají. V těch představách byla sama. Samota ji děsila. Neuměla si představit život bez Dominika a dětí. Hebkou rukou si sáhla na obličej a nahmatala maličké vrásky, zamračila se. Dotýkala se své tváře, jako by byla cizí. Někdy sama sebe nenáviděla, jako zrovna dnes, za svou nepřístupnost  a chladné chování a přibližující se stáří, jako zrovna dnes. Pak ale sebe samu hájila tím, že ona má zlou minulost, a že má právo takovou být. Taková jsem, chladná a nepřístupná a takou zůstanu, to jsem já. Přimhouřila oči a záchvěv lásky a něhy k dětem a k Dominikovi, byl pryč, byla tu opět chladná Anna, která odcházela se podívat na spící děti a na manžela, který na ni nedočkavě čekal.

         Přišel dopis z daleka. Prý má Anna odjet za rodiči, matka stůně a asi umírá. Anna po přečtení dopisu šíleně zaječela. Omdlela. Dominik ji sbíral ze země a tichounce jí něco šeptal do ucha. Markéta rozpačitě těkala pohledem po místnosti.

„Pojeď se mnou,“ špitala mezi vzlyky.

„Víš, že nemůžu, nejde to,“ něžně odporoval.

„K čertu se vším! Pojeď!“

„Ne, zítra ráno pojedeš se dvěma sluhy.“

„Ale,..“

„Už sem řek,“ zvedl prst a jeho pohled nesnesl odpor.

Druhý den ráno políbila děti na tvář, nejmenší narychlo pochovala a odjela. Děti nebrečely, pouze koukaly za odjíždějícím autem a ptaly se Markéty, kam maminka jede. Chůva se podívala na Dominika: „Jela domů, babička je nemocná,“ a pohladil nejmenší po světle hnědých vláskách.

„Tu neznám,“ našpulila nejmenší rtíky a kroutila hlavičkou.

Markéta tázavě pozvedla obočí a čekala odpověď, ale žádná nebyla.  

         V těch dnech o sebe obzvláště pečovala. Malovala si oči a vlasy nechávala volně rozpuštěné, pohupovala boky a nejrůzněji se vlnila. Dominik si toho nemohl nevšimnout. Sedával v houpacím křesle na balkóně, pokuřoval doutník, četl noviny a potají sledoval Markétu, jak tančí s nejmenší mezi závěsy v průvanu. Smála se a vlasy jí vlály v jemném větříku, šaty obepínaly útlé boky. Rád se na ni díval. Nevěděl co ho k ní táhne, ale jedno věděl, láska to nebyla. V jeho srdci už místo pro Markétu nebylo.

         Večer bylo krásné teplo, vzduch voněl  přicházejícím létem. Dominik seděl na svém obvyklém místě, na houpacím křesle. Měl zakloněnou hlavu a sledoval hvězdy. V ruce držel skleničku Whisky a vzpomínal, snad na Annu. Markéta to tiše pozoroval zpoza závěsu a tichounce dýchala. Letní vzduch dráždil smysly. Rychlým pohybem si uhladila šaty a pomaloučku přicházela k Dominikovi. Zastavila se za křeslem, za jeho zády a mlčela, pouze ruce měla položené na opěradle vedle jeho hlavy.

„Dobrý večír, Markéto,“ zašeptal a měl zavřené oči.

Ticho.

„Posaďte se, je tu ještě jedno místo,“ a zvedl ruce.

Mlčky se posadila. Dal ruce zpátky, takže to mohlo vypadat, jako by ji objímal.

„Proč mlčíte?“ otevřel oči, naklonil se k ní. Cítil, jak je nervózní a jak se chvěje při každém jeho přiblížení. Usmál se.

„Smějete se mi,“ a třásl se jí hlas.

„Ano, směju. Bavíte mě,“ a típl doutník o stolek.

„Proč? To jsem tak směšná?!“ začínala se trochu rozčilovat.

„Možná,“ nebezpečně zašeptal a naklonil se ještě blíž, až cítil její horký dech. Markéta se začínala naklánět k polibku, ale on uhnul. Snažila se tvářit jakoby nic, ale nešlo to.

„Proč vás bavím?“ ptala se a v podtónu jejího hlasu bylo cítit zoufalství.

„Protože mi strašně okatě nadbíháte a…. snažíte se být jako Anna,..“ chladně odpověděl, ale nepřestával se usmívat.

Markéta vyděšeně otevřela pusu a chtěla něco namítnout, ale umlčel ji, zacpal jí pusu rukou a přitáhl ji k sobě.

„Nekřičte, nebuďte histerka, nejste Anna, buďte sama sebou,“ tichounce šeptal do ucha a dal ruku pryč, ale objímat ji nepřestal.

„Co ke mně cítíte?“ náhle se jí zeptal a ona nemohla odpovědět, mlčela.

„Vidíte? Nic, mlčíte.“

„Ne, já, já, nevím, co na to říct,“ rozpačitě koukala kolem sebe a nechtěla se mu podívat do očí.

„Pravdu.“

„Asi lásku,“ špitla.

„Ne, to není láska, sladká Markéto,“ a přivoněl k jejím vlasům. …„Co právě cítíte? Chvějete se? Máte pocit, že jsem pro vás celým světem? Ano? Na co myslíte?... Určitě ne na to, jak jsme spolu před oltářem, ne, vy nemyslíte na svatbu se mnou, ale na svatební noc, nemám snad pravdu? Sladká Markéto?“připadal si jako mladíček, mluvil o svatební noci, ale nemohl přeci mluvit před touhle nezkušenou holkou na rovinu, ještě by se ho bála..Sám sobě se smál, ale bavilo ho to, těšilo ho, když rudla a slabě se  potila, když se bála odpovědět, snad proto, že by to bylo neslušné..

Kdyby mohla, tak by utekla, snažila se dostat od něho, ale nešlo to, držel ji pevně. Šokovaná nevěděla co říct.

„Mlčíte? Stydíte se mi říct pravdu do očí? Podívejte se mi do očí!“

Byla z něho cítit Whisky.

„Pusťte mě,“ říkala, ať ji pustí, ale při tom tak moc chtěla být u něho, ještě blíž než teď. Ten šílenej chlap má pravdu! Myslím jenom na tu noc!!!

Najednou z ničeho nic ji pustil a podíval se do těch vyděšených očí.

„Promiňte, přehnal jsem to,“ a dopil skleničku.

„Poslední dobou víc piju,“ snad se jí omlouval nebo to říkal jen tak.

„Říkejte něco,“ prosil jí, … „Nechci, abyste mlčela.“

„No, co vám mám povídat? Před chviličkou jste mě rozebral až do morku kostí, co mám říkat?“ vždycky tak rozechvělá Markéta mluvila pevným hlasem, snad to bylo tím, že člověka, kterého obdivovala v tuhle chvíli začala litovat. Nesnášela pach alkoholu.

„Nevím, něco, chci si povídat,“ a dolil si další skleničku.

„Dobrá,“ na chvilku se odmlčela a přemýšlela… „Proč jste tady a ne v Anglii a co vlastně cítíte ke mně?“

„Trochu dvě rozdílné otázky, nemyslíte?“ divil se Dominik, ale rozhodl se na vše odpovídat.

„Myslím, teda možná jsou, ale na tom nezáleží, mluvte,“ byla nekompromisní, chtěla znát odpovědi na vše, teď, když byl opilý, byla šance…

„Čím mám začít?“ Dominik.

„Čím chcete.“

„Dobrá.“ … „V Anglii jsem psancem, tedy alespoň ve vyšších kruzích…“ … „Já a Anna jsme tam něco jako spodina, bahno, na které si všichni odflusnou. Ptáte se proč? I když už dávno neplatí přísné zákony a Anglie se hodně změnila, tak stejně tam jsou nepsaná pravidla, která se dodržují a já s Annou jsme je porušili.“

„Jaká?“ rostla Markétina zvědavost.

„Zamilovali jsme se,“ řekl to tak prostě, jako by o nic nešlo. Koukala na něho jako na blázna, nechápala to.

„No, nekoukejte takhle na mě. Naše dva rody se nenávidí již po celé generace. No, a pak jsem zabil v souboji jejího bratra, který mě vyzval,“ čekal na její reakci.

„Vy jste tedy vrah?!“ vykřikla.

„Pst! Žádnej vrah, jenom jsem si vzal to, co mi patří a to je Anna. Její bratr nám to nepřál, ten šel pouze po cti a slávě. Nechtěl štěstí Anny, byl to sobec,“ hořce mluvil a vzpomínky znovu ožívaly.

„A co Anna? Odpustila vám to?“ zeptala se opatrně.

Smutný smích.

„Copak jste nestačila poznat mou manželku? Její divoký temperament, výbušné chování, návaly lásky a lidskosti?“… Mlčela a pouze lehce přikývla hlavou.

„Tak vidíte, nejdříve zuřila, ale pak se postavila za mne a rodina ji začala nenávidět stejně jako mě, museli jsme odejít. Dopis, který dostala má žena je první od té doby, co jsme odešli.“

„Tak trochu Shakespearovský příběh,“ a čekala jeho reakci, žádná nepřišla, pouze mlčel.

„Snad, však jste se ve škole učila, že Shakespeare je věčný?“ ušklíbl se.

„Ano, učila, ale abych pravdu řekla, že se Romeo a Julie může opakovat, to vážně ne.“

„Nejsem žádný Romeo a ona není Julie, jsme pouze Dominik a Anna,“ ty dvě jména tak krásněla zněla, s láskou vyslovil jejich jména.

„Musíte ji hodně milovat, že ano?“ a smutně se na něho podívala.

„Ano,“ a uhnul očima.

Ticho.

„A teď druhá má otázka,“ nenechala se odbýt.

„Co vy? To je těžké, když jsem byl mladý miloval jsem hodně slečen, teda jestli mě chápete?“ tázavě se na ni podíval, možná trochu jako na hloupé a naivní děvče.

„Nejsem zas taková buranka, za kterou mě máte. Prostě jste s nimi spal,“ procedila skrz zuby.

„Ne se všemi,“ a začal se smát… „Ale abych řekl pravdu, vždycky to přešlo, byla to pouze jedna jediná noc a konec, pak se mi ta holka přestala líbit.“

Markéta se snažila zůstat klidná, ale takovouhle otevřenost nečekala. Začala se třást.

„Vy se třesete? Omlouvám se, nechtěl jsem vás přivést do rozpaků,“ a chtěl ji obejmout.

„Ne, to je dobré, mluvte dál,“ odmítla ho.

„Jak myslíte. S vámi to je trochu jiné. Už dlouho se mi líbíte a to hodně. Nejste jako ty Angličanky a jiné hloupoučké slečinky. Něco v sobě máte, máte v sobě život a rád se na vás koukám,“ provinile se na ni podíval.

„Ale proč? Co to tedy je? Já tomu sama nerozumím, nejsem vám lhostejná!“ začala se trochu vztekat.

„Šš,“ uklidňoval ji…. A přiložil ji prst k puse, ona na něho udiveně koukala a čekala, co se bude dít dál.

„Zamotala jste mi hlavu a toužím po vás, ale moc vás prosím, nepokoušejte mě, jsem jenom chlap a vy zatraceně hezká ženská,“ znělo to trochu jako výhružka.

„Překvapujete mě,“ dala mu pryč ruku… „Trochu nechápu vaše chování.“

„Vy moje? To snad já vaše, ne? Moc dobře víte, že mám ženu, která je pro mě všechno  a tři děti. To moc dobře víte, ale nebrání vám to v mém svádění,“ procedil skrze zuby, přimhouřil oči, vypadal nebezpečně.

Markéta zrudla a chtěla něco říct, ale pak si uvědomila, že on má vlastně pravdu.

„Omlouvám se vám, ale pokud je pro vás vaše žena tolik, jak můžete koukat po jiné?!“ vyprskla a chtěla odejít, ale chytl ji za ruku a stáhl na klín, přitáhl hlavu těsně k jeho.

„Nedrážděte mě. Ptala jste se, co to mezi námi je? Znáte pojem přitažlivost?“

„Už sem vám řekla, že nejsem žádná buranka!“ vyštěkla.

„Tak fajn! Tak se mě hloupě neptejte, co tady visí ve vzduchu. Chcete mě a já vás, nejde o nic jiného než o tělesné choutky!“syčel stejně jako Anna. Markéta na něho vztekle koukala, ano, je stejnej jako Anna! To pohrdání vším ostatním, ten jeho aristokrtatickej pohled!

Vymanila se z jeho sevření.

„Chcete mě? Tak fajn, tak si mě vezměte!“ roztáhla ruce a čekala, že ji svalí na zem.

Nic. Smích.

„Za co mě proboha máte? To jste si vážně myslela, že vás tady sklátím a ukojím své a vaše tělesné choutky?! Urazila jste mě! Pokud jste to ještě nepochopila,tak nejsem žádné zvíře!“ zpražil ji pohrdavým a trochu lítostivým pohledem.

„Jste žena a tak nikdy nepochopí mužské chování, proto se mě neptejte na to, proč se mi líbíte.“

„K čertu s vámi! Nedivím se, že na vás doma plivaj, taky bych si plivla!“ a utekla.

 Dominik si dolil skleničku a vzrušeně oddechoval. Nepoznával se, nevěřil tomu, co jí řekl. Jak ji mohl odmítnout? Vždyť Markéta je hezká, hodná a nabízela se mu, jako dlouho už žádná jiná. Dříve by si ji vzal hned a na nic jiného by nehleděl, ale dneska? K čertu s tou dračicí Annou! V duchu jí nadával, nenáviděl její chování, ale teď tady seděl jako troska a ona byla daleko…

         Markéta brečela. Ležela v posteli a slzy jí stékaly. Usnula.

Ráno se na sebe nemohla ani podívat. Vlastní obličej jí připadal odporný, styděla se. Oblékla se, šaty zapnula až u krku, už žádné rozepnuté knoflíky!

Suché, „Dobré ráno,“ řekli oba dva. Jeden druhému se chtěli omluvit, ale oba věděli, že ani jeden se k tomu včerejšku vracet nechce.

          Zbýval týden do Markétina odjezdu. Rozhodla se, už se sem po prázdninách nevrátí. Srdce jí trhala představa, že už nikdy neuvidí děti, ale další rok by tady už nezvládla. Napsala dva dopisy. Jeden  oficiální a ten druhý přímo Dominikovi.

         Omlouvám se za svou troufalost, že Vás ještě obtěžuji dopisem, ale již se vámi nemohu o jisté věci bavit. Já ani vy jistě nezapomeneme na onen večer, kdy jste mi objasni rozdíl mezi láskou a přitažlivostí. Tímto dopisem se Vám chci omluvit za mé drzé chování, které k mému postavení nepřísluší. Na druhou stranu Vám chci poděkovat. Ano, čtete správně, chci Vám poděkovat. Děkuji Vám za to, že jste mě uvedl do reality, dal velikou zkušenost do života a taky za to, že snad příště poznám své pocity správně. Chci Vám poděkovat, že jste z hlupačky udělal ženu a dal mi lekci, ano, beru Vás jako lekci.  Vy s Annou jistě k sobě patříte a byla jsem naivní, že jsem se o Vás  bláznivě snažila. Jsem ráda, že Vy dva jste spolu šťastni a budete šťastni, protože jsem v životě nepotkala lidi jako jste vy- arogantní stvoření neznající nic jiného než sebe sami!

Až se příště setkáme, pane, nepoznáte mě, to Vám slibuji.

S pozdravem Markéta.

Dočetl její dopis, schoval ho hluboko do truhly, aby ho už nikdy nenašel. Smál se tomu, jak psala, že se z hlupačky stala žena…

 

„Ach, sladká Markéto, vy hlupačkou zůstanete…Tenhle dopis psala jedině hlupačka, žena by mne a Annu nesoudila. Snad, až se příště setkáme, mi pohlédnete do očí a já vás poznám, to vám slibuji“……

---