Toulavá

Prstem sklepávám kapky z památníku,

co se mě nedotýká,

co nevím čí je.

Dlaněmi křečovitě sevřít skálu,

pomaloučku naklonit se v kleku,

uvidět kde se kámen s hlínou slije,

opatrně zas zvednoüt se a jít.

Kde křičí na mě sochy Libuňského hřbitova, 

opršelí smuteční hosté z donucení,

co ze slavnosti zapomněli odejít a kdyby věděli,

už nepřišli by znova,

teď stráží to co bylo a už není,

naposled teskně sklopit oči a zas jít.

Vyděšenost se vtiskla do pískovce,

děsivá písmena v mramorových tabulkách,

zírám na ně tak trochu v pohnutí.

Prochovské sklály, Trosky v dálce,

až utonu v toulavých náladách,

zas zvednu se a budu muset jít.

Až jednou zase budu muset jít,

věty v cancáku jako krasohled,

vtisknu si vůni Ráje do paměti,

vím, že tu nejsem naposled.