NEBYLI JSME SVATÍ

Oldjerry, díky za inspiraci...

NEBYLI JSME SVATÍ

Čím jsme starší, tím častěji se se nám vybavují vzpomínky na mládí, k nimž patří  samozřejmě i  škola. Vzpomínáme na učitele, ale i na různé humorné historky, které se ve škole přihodily.

Učitelé  fyziky a matematiky jsou zvláštní kapitolou. Svými obory doslova žijí, v jejich výkladech bývá obrovské nadšení, které se snaží předat svým žákům. Pokud se to daří, panuje při hodinách výborná atmosféra, ale běda, když žáci zájem o matematiku a fyziku nejeví.

První fyzikář, Vladimír Souček,  kterého jsme měli v sedmé třídě, byl nevypočitatelně náladový. Nikdy jsme nevěděli s jakou náladou vejde do třídy. Jednou přišel a zářil jako sluníčko. Tehdy se nás zeptal, jestli prý víme, který jazyk je na světě nejkrásnější. Nechápali jsme tuto otázku v souvislosti  s fyzikou. Po chvilce mlčení sám odpověděl: "No přece italština, je to lahodná  a melodická řeč, nejslavnější opery jsou zpívány italsky". Patrně byl den před tím na italské opeře, která v něm ještě doznívala a zanechala výbornou náladu. Celá hodina plynula pohodově. Ale někdy stačilo málo, aby se rozzlobil. Při výkladu jeden spolužák dost hlasitě smrkal.  Učitel zařval: "Kterej gauner tady troubí jako slon, když vykládám?"

Druhý fyzikář,  Václav Jenšík,  nás doprovázel jako třídní učitel po tři roky studií na gymnáziu (tehdy jedenáctiletce). I on byl náladový, občas naháněl strach. Při výkladu nové látky vyžadoval spolupráci ve třídě a občas položil otázku, jak by to či ono dopadalo, kdyby.....  Očekával aktivitu žáků, že se budou hlásit se svými úvahami.  Občas se stávalo, že se nikdo tlapku nezvedl a učitelova nálada klesala lpod bod lmrazu. A pak začal svým velmi květnatým slovníkem:
"Já tady vykládám pro ty lampy, já se tady bavím sám se sebou, vy chodíte do školy  jen proto, že je tu ústřední topení a sranda. Dětičky, já vás posypu nebo vy už tady budetel pologramotný. ....  Ty jsi tady pro ozdobu, vod ltebe jsem neslyšel klapnout hubou už vod února., já vám tady všem pomačkám krky, že se nestačíte divit..... Vo co tam fyzikálně jde? Ty totiž pro samý krafání zapomínáš na fyziku... S tebou je řeč, že je lepší s kozou tancovat.... Takhle jste si představovali přípravu na maturitu, vy rošťáci mizerný. Maturita není taková krafanice.  Máte řečí jak vopice a práce nikde......."  Samozřejmě, že jeho zloba vyvrcholila sázením pětek. Svými  humornými průpovídkami dokázal obohatit i výklad :  "Atomový reaktor je domeček, v tom domečku dva stolečky. Na jednom  je mistička a v ní uran 235 a na druhým mistička s plutoniem. Mezi nima je kadmiová tyč.... Když tu jsou uranový atomy, tak se dá spočítat, jak ta vopičárna tam dlouho leží...."
Mohla bych pokračovat dál. Mám (a nejen já) celý slovníček těchto nezapomenutelných výroků, některé byly ještě drsnější. Při našich pomaturitních setkáních jsme předčítali Jenšíkovi jeho výroky a on se jen smál a říkal, že mu tohle čtou všude a že on už si ani nepamatuje co všechno říkal.

Také v naší třídě byla občas snaha oblafnout něčím učitele. Obětí se stala dějepisářka Věra Čermáková. Probírali jsme zrovna Petra Chelčického,  když jeden spolužák Jirka s výrazným hereckým talentem se přihlásil s tím,  že ho zaujal v jakémsi časopise článek o různých sektách té doby, z nichž jedna měla název "termonukleární". Řekl to s tak vážnou tváří, že o pravdivosti jeho slov nebylo pochyb. Paní učitelka Čermáková s dost udiveným výrazem odpověděla,  že o ničem takovém neví a že je to divné, název termonukleární v té době....
A Jirka začal tak přesvědčivě. "Já jsem byl také udivený názvem termonukleární. Co by lidi tenkrát vedlo k tomuto názvu, vždyť neměli ani ponětí o atomech. Ale fakt, v tom časopise to bylo. Kdybych si jen vzpomněl co to bylo za časopis...... Termonukleární sekta, opakovala si učitelka a krčila nevěřícně rameny,  A Jirka na to: "Já tomu také nechtěl věřit, byl jsem z toho paf, když jsem to četl. Jestli ten časopis najdu, já Vám ho přinesu, abyste si to mohla přečíst". .. Celý jeho projev byl tak přesvědčivý a možná, že by ještě pokračoval ldál, ale učitelka nakonec řekla, že náhody jsou někdy neuvěřitelné.

I na mě došlo, abych ukázala co umím. V posledním ročníku studia jsme měli na zeměpis mladého učitele Jana Koubu. Jednou na začátku hodiny řekl, že bude napřed vykládat a někoho si vyzkouší koncem hodiny. Probírali jsme tehdy průmysl na Slovensku, učitel vykládal o Východoslovenských železárnách v Martině a o chemickém průmyslu a jen tak letmo se zmínil o výrobě kyseliny octové. A mě hned bleskl v hlavě nápad. Přihlásila jsem se a rozpovídala jsem se o výrobě kyseliny octové, vzala jsem to pěkně zeširoka, popsala technologii a chemické reakce včetně vzorců. Byla to jedna z maturitních otázek z chemie. Kouba se do mého povídání, připomínajícího spíše tok lávy, zaposlouchal. Najednou zazvonilo a někdo lv zadních lavicích zvolal "hurá!".  Učitelovi to došlo a řekl s úsměvem: "Počkejte, příští hodinu vám to bohatě vynahradím".

Na školní přhody ráda vzpomínám, ale také je ráda čtu... Kdo napíše další?

---