Běh životem

„Proč,  proč , tak proč?“  honilo se mi hlavou, když jsem utíkala. Běžela jsem co nejdále, co nejdále od Tangela, od otce, od matky, od mého života. V bezpečí lesa jsem se posadila pod strom a začala plakat. Plakat nad svým osudem.

Proč se to stalo? Proč musel odejít. „Za co mě trestáš?“ chtělo je mi křičet k nebesům. „Co jsem komu udělala? Co On komu udělal?“ Odpověď jsem ani nečekala, věděla jsem, že nepřijde. Byl pryč. Navždy. S jeho odchodem se pro mě svět stal nehostinným a pustým místem bez radosti a lásky.

Znovu jsem utíkala. Nechtěla jsem, chtěla jsem si lehnout, usnout a už se nikdy nevzbudit, ale musela jsem dál. Naposled jsem se rozhlédla na krajinu, kde jsem vyrůstala. Hrad Tangelo s mými rodiči, sirotčinec, kde žil On a hřbitov, kde teď spí.

Tahle myšlenka mě donutila znovu utíkat. Dál a dál…

Po několika hodinách jsem na pokraji svých sil omdlela uprostřed lesa. A tam mě našel Leinad. V náručí mě odnesl do svého domu. Bydlel sám, byl obětavý, laskavý a pozorný. Nevyptával se mě na nic, nepotřeboval znát mojí minulost. Dva roky jsem u něj byla šťastná. Pak mi vyznal lásku a mně nezbilo nic jiného než utíkat.

Proč? Proč jen se do mě zamiloval? Byla sem šťastná, tak proč to zase skončilo? Nemohla jsem s Leinadem zůstat, nemohla jsem Ho zradit. A tak mě čekal další běh…

Další část života jsem prožila daleko od Leinada i od Tangela. Myslela jsem si, že se domů už nikdy nevrátím. Ale to jsem ještě neměla ani tušení, kam mě osud povede. Pomáhala jsem v tamějším hostinci za ubytování a stravu. Byl to nudný a jednotvárný život, ale aspoň jsem nikam neutíkala. Tedy dokud se neobjevil on.

Proč to jen můj otec udělal? Proč mě po těch letech útěku chce zabít? Věděla jsem, že odpověď se nikdy nedozvím. Jediné, co jsem věděla bylo, proč na mě poslal zrovna Odorfa. V tom, co dělal, byl vždy úspěšný. A to, co dělal, bylo zabíjení.

Věděla jsem, že mne dřív nebo později dostihne, ale chtěla jsem být u Něj. Alespoň naposled, než budu s Ním.

Běžela jsem domů s vědomím, že je to naposledy.

Srdce mi bušilo radostí, když jsem konečně spatřila Tangelo. Znamenalo to, že už jsem blízko.

Sedla jsem si k Jeho hrobu a když jsem nad sebou uviděla Odorfovu tvář a ucítila v sobě čepel jeho meče, věděla jsem, že můj běh je konečně u konce. Všechny moje otázky mohli být zodpovězeny, ale  rychle ztratily veškerý význam. Moje poslední myšlenka patřila Jemu.

„Jdu za tebou. Konečně budeme spolu. Navždy.“