Divočák Pepa

     Divočák Pepa strašně rád do všeho a zároveň také do všech rejpal. Rejpání byla jeho největší vášeň. Doslova se v tom vyžíval. Pepa tedy rád rejpal do všeho co v lese leželo, stálo a nebo se pohybovalo. A to tedy především slovně, občas však i fyzicky. Tak tuhle třeba rejpal do kolegy Karla „Karle ty tvoje uši to je tedy věc. Můžeš mi říci proč je máš, tak špičaté.“ „Mě se vůbec nezdá, že by byli nějak obzvlášť špičaté.“ „To si snad děláš legraci, tak špičaté uši jsem ještě neviděl. Jestli ty si je tajně nekupíruješ?“ „To určitě. Copak jsem nějaký playboy.“ „I tak se mi zdá, že je máš divné“ pokračoval v rejpání Pepa. Proto si Karel raději řekl, že moudřejší ustoupí a odešel si za svými povinnostmi.

    To si již Pepa samozřejmě vyhlížel další obět. Je fakt, že většina divočáků už jeho „vtipkování“ znala a raději se mu vyhýbala či jej rychle odbyli, aby měli od něj pokoj. Jako třeba divočák Tonda na nějž to Pepa, také zkoušel. To zase Pepa začal „Tondo ty jsi předurčený, abys vedl naše stádo, víš jak se to říká všichni sborem za tím prvním volem.“ Na to mu Tonda rázně a nekompromisně odpověděl: „A víš co se také říká „Kdo to říká toho se to především týká.“ To Pepovi spadla dolní čelist. Chtěl ještě něco říci, ale to byl již Tonda pryč.

      Samozřejmě Pepa byl naštvaný byl přesvědčen, že on má patent na rozum, že on si vše může dovolit, ale druzí vůči němu si nemohou dovolit nic. Tak nazlobený si řekl , že si zaryje do prvního koho potká, aby si ulevil od toho dle něj ponížení. Tak uviděl jelena Daniela a hnedle na něj „Dane ty tvoje parohy  to je tedy něco. Jen hlupák může na hlavě nosit takovou zátěž. Proč ji raději neshodíš.“ „Já myslím, že mi celkem sluší a na druhou stranu jsou velice potřebné.“ „To bych rád věděl k čemu. Vždyť vypadají jako  nějaké pokroucené větve v pralese.“ To už přestalo Daniela bavit poslouchat ty Pepovi nesmysli a tak mu názorně předvedl na co, že jsou ty parohy dobré. Než se Pepa nadál nabral jej Daniela parohy do zadku. Pepa zakvičel a pelášil co mu síly stačily do hlubokého a hustého lesa, aby se tam za ním Daniel se svými mohutnými parohy nedostal.

     I tak pořádně cítil Danielovo šťouchnutí parohy. Celý naštvaný z těch „neúspěchů“ si aspoň rýpnul do krásně načechraného mechu na mýtině, kde se zrovna nacházel. Co však čert nechtěl zrovna tam odpočíval ježek Honza. Zakvičel Pepa ještě více, jak před chvílí a přitom si v duchu stěžoval, na to jakou že má v životě smůlu a dnes obzvláště.

     My však víme, že to smůla nebyla, ale byl to důsledek věčného Pepova rýpání.  A pro nás z toho plyne poučení, že zesměšňování druhých a jejich ponižování se nám velice brzy vrací nazpátek jako pověstný bumerang.