Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte sePohádka pro Honzu psaná ve vlaku a dopsaná v šalině
28. 07. 2006
3
0
1561
Autor
xoxox
Šílené opičky mi skáčou po hlavě a zarývají do mě své drobounké drápy. Rudé slzy mi bezmocně stékají po tvářích a já se nemůže ani bránit. Včera mi totiž nějaký jižanský cizinec svázal ruce. Řemínkem z myších kožíšků! Jak kdyby věděl, jak se nám, vegetariánům, takové věci hnusí.
Opičkám se jejich činnost, narozdíl ode mě, evidentně líbí. Tiše drmolím vroucné motlitby. Boha raději nejmenuju, kdo ví, kterému to tady zrovna patří. Úvahy mi přeruší trhaný pohyb na okraji zorného pole. Pohlédnu tím směrem a na nebi spatřím hejno malých baculatých andělíčků.
Koukám na ně a na jejich zlaté luky svírané v drobných pěstičkách. Naráz se ten první otočí a mávne na své kolegy. Pal! Salva malinkých šípů se snese na mé trýznitele. A další pal! Opičky padají jedna za druhou na místa svého budoucího rozkladu. Pár nových šrámů zachráncům odpouštím s poslední mrchou, která to dostává přímo do otevřené tlamy. Vůdce mi salutuje a dává rozkaz k odletu. Vděčně se za nima usmívám, dokud mi nezmizí z dohledu.
Teprve pak mi dochází, že jsem je měla ještě požádat o rozvázání. Sedím tu na židli na zelené louce a mlsně očima hledám ostřejší kámen. Nosem dokážu identifikovat slaný vzduch a ušima hukot příboje, musím být někde u moře. Když půjdu proti větru, musím se dostat k pobřeží, že jo? A pokud tam nebude zasranej písek, tak tam budou šutry, že jo? Skáču se svou židlí za zpěvu písniček, které byly natolik vlezlé, že se mi pevně usadily v mém nejoblíbenějším orgánu. Jen ti racci jsou mimo rytmus. Racci!
Hledím na útes, který se přede mnou z ničeho nic vynořil. Zastavuju se a nadechuju čerstvého vzduchu. Hltám tu stříbrnou krásu všemi smysly. Nádhera..
Pak si vybírám jednu ostrou hranu skalnatého výčnělku a opatrně se k němu přibližuju. Poslední otočka a poslední bitva může rozhoudnout moji válku o svobodu. Vší silou tlačím proti bílému kameni. A nohoru a dolů a nahoru a dolů..
Řemínek praskl nečekaně brzo a má vlastní síla mě vyhodila za sedla. Elegantním obloukem jsem dopadla na hladinu rozbouřeného moře. Do nebe jsem zakřičela prosbu o pomoc.
V poslední chvíli, než se mé kosti roztříštily o útes, jsem zahlédla známou partu okřídlených a jejich vůdce s gestem stát a krčícího ramínky. Pozdě..
Opičkám se jejich činnost, narozdíl ode mě, evidentně líbí. Tiše drmolím vroucné motlitby. Boha raději nejmenuju, kdo ví, kterému to tady zrovna patří. Úvahy mi přeruší trhaný pohyb na okraji zorného pole. Pohlédnu tím směrem a na nebi spatřím hejno malých baculatých andělíčků.
Koukám na ně a na jejich zlaté luky svírané v drobných pěstičkách. Naráz se ten první otočí a mávne na své kolegy. Pal! Salva malinkých šípů se snese na mé trýznitele. A další pal! Opičky padají jedna za druhou na místa svého budoucího rozkladu. Pár nových šrámů zachráncům odpouštím s poslední mrchou, která to dostává přímo do otevřené tlamy. Vůdce mi salutuje a dává rozkaz k odletu. Vděčně se za nima usmívám, dokud mi nezmizí z dohledu.
Teprve pak mi dochází, že jsem je měla ještě požádat o rozvázání. Sedím tu na židli na zelené louce a mlsně očima hledám ostřejší kámen. Nosem dokážu identifikovat slaný vzduch a ušima hukot příboje, musím být někde u moře. Když půjdu proti větru, musím se dostat k pobřeží, že jo? A pokud tam nebude zasranej písek, tak tam budou šutry, že jo? Skáču se svou židlí za zpěvu písniček, které byly natolik vlezlé, že se mi pevně usadily v mém nejoblíbenějším orgánu. Jen ti racci jsou mimo rytmus. Racci!
Hledím na útes, který se přede mnou z ničeho nic vynořil. Zastavuju se a nadechuju čerstvého vzduchu. Hltám tu stříbrnou krásu všemi smysly. Nádhera..
Pak si vybírám jednu ostrou hranu skalnatého výčnělku a opatrně se k němu přibližuju. Poslední otočka a poslední bitva může rozhoudnout moji válku o svobodu. Vší silou tlačím proti bílému kameni. A nohoru a dolů a nahoru a dolů..
Řemínek praskl nečekaně brzo a má vlastní síla mě vyhodila za sedla. Elegantním obloukem jsem dopadla na hladinu rozbouřeného moře. Do nebe jsem zakřičela prosbu o pomoc.
V poslední chvíli, než se mé kosti roztříštily o útes, jsem zahlédla známou partu okřídlených a jejich vůdce s gestem stát a krčícího ramínky. Pozdě..
i kdyz, kdyz nad tim premyslim je tam uz ode me, ale do nazvu bych ji uz nechtela zduraznovat
diky za pochvaly :)
a navrh je zamitnut, neb je v nem citit negativni (byt i mozna nezamerna) konotace k vegetarianum, ke kterym se sama radim :)