Tajemná kytara kapitola 3.

Kapitola třetí Útěk Elisabetin otec, Alberto, tam stál s ústy otevřenými dokořán, neschopen pohybu, jen se díval na scénku, která se mu naskýtala. David byl první, kdo ho uviděl, zarazil se a s hrůzou se díval na vysokého muže, který stál ve dveřích. Pak ho uviděla i Elisabet a strnula. Její otec se už neovládl, tasil kord a v šíleném hněvu se hnal k Elisabet a Davidovi. „Tak takhle to je! Koho si sem ty nešťastnice vodíš? Takový floutek, žebrák a tulák, aby tě tady sváděl a kdoví co jiného? Tak to ne, chlapečku! Sbal si tu svoji kytaru, která očarovala mou dceru a zmiz odsud nebo se neovládnu a tenhle kord ti projede srdcem.“ „Ale tati...“ „Mlč! S tímto žebrákem se už nesetkáš, jen přes mou mrtvolu. A zítra zůstanu doma, odjezd odložím na jindy. Chováš se hůř než malé dítě!“ Otočil se k Davidovi. „ Pliji na tebe, ty žebráku! Tvé jméno! Jak se jmenuješ?“ David si vzal kytaru a bázlivě, ale ne ze strachu o sebe, ale o Elisabet couval. Ale Alberto ho prudce chytil za zápěstí pravé ruky a bolestně mu ho začal kroutit. „David.“ „Tak poslyš, jestli sem ještě vkročíš svou špinavou nohou nebo jestli tě ještě někdy uvidím v tomto městě, dám tě pověsit nebo tě zabiji sám. Pro takové žebráky a zloděje v našich čestných rodinách není místo, rozumíš?“ „Si, seňore.“ Když ho Elisabetin otec pustil a na chvíli od obou odvrátil zrak, David se opatrně přiblížil k vyděšené Elisabet a zašeptal jí: „Svatojakubský chrám, tam mě najdeš, sbohem.“ A pak David odešel. Pro Elisabet teď nastaly krušné dny. Byla zamčená v pokoji, jen jí služky nosily trochu jídla a vody. Její otec se připravoval k odjezdu, protože věděl, že se nemůže nic stát, když je Elisabet pod zámkem. Její matka přede dvěma dny odjela do Itálie k příbuzným. Ani rozloučit se s ní její otec nepřišel, odjel, kdoví na jak dlouho. Ale Elisabet v odjezdu otce neviděla žádnou naději na útěk. Její malý pokojík byl v přízemí, terasa byla také zamčená a klíč byl pryč, měl ho její otec. Elisabet byla zoufalá, toužila se setkat s Davidem, bylo to tak, tak krásné, ale nevěděla, jak by se odsud dostala. A pak jí hlavou bleskl spásný nápad. Okno bylo sice úzké, ale Elisabet mnoho nejedla, byla hubená a chtěla oknem vyskočit. Nemohlo se jí nic tak hrozného stát, spadla by stejně do měkkého, byla tam vysoká tráva. Elisabet se už rozhodla a chystala se k uskutečnění plánu. Otevřela potichu okno a začala se jím horko těžko protahovat, bylo tak příšerně úzké. Ale kupodivu, jde to dobře, dokonce lépe, než si myslela. A pak skočila, ozvala se tlumená rána a Elisabet dopadla na všechny čtyři do vysoké trávy, nezraněná. Kdyby mohla, tak by nahlas zakřičela tak krásné slovíčko, svoboda. Potichu se dostala ze zahrady a teď opravdu mohla nahlas říct slovo svoboda. Byla přešťastná. Uháněla ke Svatojakubskému chrámu, aby se tam setkala se svojí láskou, tedy, pokud tam bude. Zatím si zřejmě nikdo jejího útěku nevšiml. Ale co pak? Co nastane, až zjistí, že utekla? O sebe se nebála, ale měla strach o Davida, její otec hromoval tak, jako snad ještě nikdy, vypadal tak strašně. Brrr! Elisabet se otřásla strachem i chladem. Dorazila ke chrámu. Slyší kytaru, teď už ví, že tam je, že tam na ni čeká. Rozběhla se dovnitř. Padla mu do náruče a opět se líbali a David to tak uměl... „Věděla jsem, že tady počkáš.“ „A já věděl, že přijdeš. Co tvůj otec, ví, že jsi utekla?“ „On není doma, ale jednou se vrátí a pak to bude hrozné. Mám takový strach, že se to dozví a pak, víš, co ti udělá...“ „Jen klid. Ještě se sem ani on ani jeho nohsledi nedostali.“ „Ale ty kromě kytary nemáš zbraň. Víš, kdyby došlo k nejhoršímu, jak by ses bránil?“ „Kytarou se asi moc neubráním, ale nějak by se to vymyslelo. Ale mám obavu, že raději, než by tě viděl, že jsi tady se mnou, asi by tě zabil a to nepřipustím.“ A pak ji opět vzal do náruče a začal ji líbat. Stmívalo se a v chrámě začala být Elisabet zima. Spát na tvrdé kamenné zemi není příjemné, ale stokrát lepší, než se vrátit domů. Leželi teď vedle sebe, David jí pod hlavu dal svou paži, zahřívali se jen svými těly a snili. David vstal jako první a vytáhl ze své skrýše poslední zbytek jídla, který měl od Elisabet a čekal, až se vzbudí. Chtěl jídlo nechat pro ni. Sklonil se nad ni a polibkem ji probudil. „Tady je trochu jídla, najez se.“ „A ty, ty jsi už měl?“ David přemýšlel, co má říct. Nebyl zvyklý lhát. Věděl, že kdyby Elisabet řekl pravdu, že by si sama jídlo odepřela a nechala by jemu. A poprvé v životě zalhal: „Ano, já jsem už měl. Ale vodu ani nic jiného k pití tu nemám. Kdyby došlo k nejhoršímu, tak se ukryjeme v lese a tam snad bude nějaká studánka.“ Elisabet se tedy dala do jídla, ale věděla, že David neměl. David si mezi tím sedl a začal hrát jednu ze svých písní. Když Elisabet dojedla poslední zbytek, sedla si k němu, protože chtěla, aby ji učil hrát na kytaru. David byl v rozpacích, nevěděl jak, ale pak začal: „Nevím, jak ti to ukázat, no, to se prostě jenom mačkají struny. Ukážu ti to, dívej se a pak to zkusíš.“ A David začal hrát jednu pomalou písničku a Elisabet ho pozorovala a snažila si ty pohyby vrýt do paměti. Když dohrál, podal jí s úsměvem kytaru. Ale Elisabet nevěděla ani jak se drží, natož, aby ještě hrála. David jí ukázal držení, Elisabet se to pokusila napodobit, ale neúspěšně. Ukázal jí to tedy ještě několikrát, až se to Elisabet naučila. Pak David přistoupil k jednoduchým akordům. Snažila se, ale ona měla před očima ne kytaru, ale ty obdivuhodné prsty. Učili se už dvě hodiny a v přestávkách se líbali. Elisabet to už celkem šlo a David měl radost. Náhle se zarazili, protože v blízkosti zbořeniště chrámu uslyšeli hluk. David vyšel, aby se podíval na příčinu hluku a kytaru nechal Elisabet. Byl tam dlouho a Elisabet se už začala strachovat. Pak přišel a vážným hlasem pravil: „Je zle. Sluhové tvého otce zjistili tvoje zmizení a prohledávají okolí. Někteří se sem blíží. Musíme jít až úplně dozadu. Rychle!“ David si vzal kytaru a šel dál do chrámu a Elisabet s hrůzou za ním. Oba se teď choulili v tom nejšpinavějším koutku. Bylo tam spoustu pavučin a z ostatních koutů a děr vylézaly a prchaly krysy. David ji držel v náručí a Elisabet cítila jeho prudce bijící srdce. Cítila, že se chvěje, cítila na své tváři jeho horký dech. A ty ruce, které ji objímaly a svíraly ji v jeho bezpečné náruči byly tak uklidňující. „Neměj strach, Elisabet. Pokud nás najdou, tak se budu bránit vším, co mi přijde do ruky. Budu bojovat do poslední kapky mé krve.“ A pak ji opět políbil. Slyšeli, jak se sluhové nebezpečně blíží a Elisabet měla srdce až v krku. Ale ani Davidovi nebylo u srdce dobře. Věděl, že by se proti přesile neubránil, neměl ani čím. Snažil se Elisabet uklidňovat, ale sám klidný nebyl. Sluhové už začali prohledávat začátek zbořeniště chrámu. Elisabet dokonce rozuměla i slovům, která si sluhové říkali. „Přece se nemohla propadnout do země, ne? Pokud ji nenajdeme, tak nás její otec asi zabije. Dej sem trochu světla!“ David prudce dýchal, Elisabet v náručí a kytaru dobrý kousek od nich. Sluhové už byli uprostřed chrámu a blížili se víc a víc. Elisabet mimoděk v Davidově náručí sáhla na jeho váček, který se mu pohupoval na krku, ale David jí lehce ruku z váčku sejmul. Bylo jí divné, proč ani ona nemůže vědět, co ve váčku je. A tak moc to chtěla vědět. Náhle jeden ze sluhů o něco zakopl a díval se, co to je. Bylo už opravdu zle, protože to byla Davidova kytara. V tom je spatřili. A teď, teď je mají a vlečou je ven z chrámu na světlo. David se nebránil, vzal si kytaru, která se naštěstí prudkou ránou nepoškodila a šel dobrovolně se skloněnou hlavou. Elisabet sluhové poznali hned, ale Davida si překvapeně prohlíželi. Sluha, který mu byl nejblíže mu vzal kytaru, položil ji na zem a namířil mu kord na hrdlo. „Co tady děláš? A jak se jmenuješ?“ David ale mlčel. Sluha se rozpřáhl a na Davidovu tvář dopadla bolestivá rána, ale stále mlčel. Elisabet na tom byla poněkud lépe, jen ji svázali a nevšímali si jí. „Můžete mě klidně zabít, ale nic se nedovíte.“ Najednou se sluha, který mu mířil na krk kordem, zarazil, protože uviděl onen tajemný váček. „Hleďme, copak to tu máme?“ Posměšná řeč sluhy Davida rozzuřila a zařval: „Neopovažuj se ho dotknout nebo...“ „Nebo co? Snad bys mě nechtěl zabít, nemáš ani čím. Snad kytarou? Podíváme se, co v tom váčku skrýváš za poklady.“ Ale k velkému překvapení se David sluhovi vytrhl ze sevření, povalil ho k zemi a kord už ležel opodál. Ale David byl rychlý a už se mu kord leskne v ruce. „Říkal jsem ti, že na to nemáš sahat! A ostatní ihned ustoupí deset kroků dozadu a pustí tuhle seňoritu nebo okamžitě zemřeš.“ Všichni tím byli tak ohromeni, že nemohli odporovat a odvázali Elisabet, která šla za Davidem a podávala mu kytaru, kterou před tím zvedla ze země. „Gracias.“ Pak David opět pravil: „A teď všichni odejděte tam, odkud jste přišli nebo váš vůdce zemře. Pak ho možná pustím. Tak rychle!“ Jakmile sluhové Elisabetina otce neměli svého vůdce, který je navedl k činu, aby šli hledat Elisabet, ztratili hlavu a prchali. David společně s Elisabet svázali vůdce pronásledovatelů a nechali ho ležet. Elisabet se zeptala: „Co s ním uděláš?“ „To ještě nevím, ale zatím tu bude ležet tak bezmocný a neschopný, jako jsem měl být podle jejich plánů já. Bude to náš rukojmí. Kdy se má tvůj otec vrátit?“ „To bohužel nevím, ale ten chlapík tamhle by to mohl vědět.“ David šel ke spoutanému muži a zeptal se ho: „Poslyš, kdy se má vrátit otec téhle seňority? Jistě to víš, ne? Tak mluv!“ „Nevím to přesně, ale asi brzo.“ Pak mu ještě David překontroloval pouta a šel za Elisabet.