Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Květinová

31. 07. 2006

1727

Autor

Carolyn

"Rád bych popsal její tvář, její pohyby, a přece nemohu, neboť má vlastní touha po ní mě v její blízkosti oslepuje." V. Nabokov - Lolita

Květinová

Jednoho teplého jarního podvečera šla po ulici slečna. Vracela se domů, nespěchala, podrážky jejích bot se dotýkaly chodníku v pravidelném uspávajícím rytmu. Ulice byla plná šedivých domů a každý dům měl před vchodem malou oplocenou zahrádku. V těch zahrádkách pěstovaly pečlivé obyvatelky domů nejrůznější barevné květiny. V této ulici byly velmi oblíbené růže. Byly krásné a barevné a rozjasňovaly tak ulici, kde byly domy jen smutné a tmavé. Slečna zlehka našlapovala na betonové dlaždice a prohlížela si růže, rostoucí za plotem. Pěkně každou zvlášť. Něžné bílé růže i zářivé žluté růže, růže temně červené i světle růžové, jako šaty princezen z pohádek. Slečna si říkala, jak by bylo hezké, kdyby si mohla jednu takovou růži utrhnout a vzít si ji domů. Určitě by si ji dala do vázy na stůl doprostřed pokoje, aby na ni pořád viděla. A až by ta růžička uschnula, opatrně, s pečlivostí hodnou rukou hodinářů, by uložila okvětní plátky do její oblíbené knihy. Čím dál ta slečna šla a čím víc růží viděla, tím víc chtěla jednu takovou mít jen pro sebe. Všechny pro ni ale byly tak daleko, tak nedosažitelné, ať se natahovala přes branku jak chtěla. Už se pomalu smiřovala s tím, že si žádnou růži domů nepřinese.
Skoro na konci té ulice stál dům, šedivější než všechny ostatní. Před tím domem seděl na lavičce velmi starý pán a u nohou mu dřímal velmi starý jezevčík. A stejně jako u ostatních domů v ulici, rostly i před tímto růžové keře. Tyhle keře ale byly zvláštní v tom, že na nich byl pouze jeden květ. Jedna jediná růže, krvavě rudá, nejkrásnější ze všech růží, které slečna za svoji procházku měla možnost spatřit. Starý pán si všiml, jak slečna se zájmem pozoruje tu růži, rostoucí před domem. "Slečno, ta je krásná, viďte?" řekl potichu. Slečna přisvědčila. "Je krásná, moc", a mile se na starého pána usmála. "Tak pojďte dál, můžete si ji utrhnout", řekl ten pán. Jezevčík, spící u jeho nohou, se líně převalil. Slečna tedy otevřela branku a přišla blíž k růži. Chvilku si ji prohlížela a pak prsty pohladila její okvětní plátky. "Jen berte, berte", zasmál se starý pán. Slečna tedy chytla růži za její stonek a ucítila, jak jí trny vjely pod kůži na prstech. Zasykla bolestí. Starý pán se pořád usmíval. "Víte, slečno, takhle je to s každou růží", řekl. "Růže má trny. Čím je ta růže krásnější, tím větší a ostřejší její trny jsou. A takové ostré trny se pak velmi špatně vytahují z ran. Tyhle květiny vás nalákají na svůj půvab a než se nadějete, už vám teče krev po dlaních." Starý pán si odkašlal. "Třeba si na to, slečno, jednou vzpomenete. A teď mě omluvte, žena na mě čeká s večeří." Slečna se s užaslým výrazem dívala za pánem a jeho jezevčíkem, jak společně odcházejí do domu. Poté ještě jednou pohladila růži, vyšla zpět na chodník a tiše za sebou zavřela branku. Po pár krocích se slečna rozplakala. Tolik tu růži chtěla a až ji měla na dosah, tak se jí nemohla ani dotknout, aniž by jí to nezpůsobilo bolest. Plakala a její slzy dopadaly na chodník jako malé trny, které se také člověku zaryjí pod kůži a donutí ho krvácet...