Bolehlav

Bolehlav.

Byl jednou jeden člověk a toho strašně bolela hlava. A bolela ho tak moc, že už nevěděl co má dělat. Tedy po pravdě, ona ho ta hlava nejprve nebolela, ale najednou začala. A on nevěděl proč. Začalo to jednoho krásného dne. Nebyl k tomu důvod. Ale bylo to prostě tu.

A tak se rozhodnul, že půjde do světa a přijde na to, proč ho ta hlava bolí.

Ptal se lidí, jestli mu mohou poradit. Ale nikdo nevěděl. A nejhorší na tom bylo, že lidi které potkával, začala bolet hlava taky. A tak se mu vyhýbali. Kolovali o něm zvěsti. Říkali mu Bolehlav. A tak putoval světem sám. Nikdo nechtěl snášet jeho bolest.

První koho po dlouhé době samoty potkal byli beduíni. Byl překvapen, že neutekli. Taky se jich ptal proč ho bolí hlava. Nevěděli. Necítili jeho bolest, protože jim ji odvával vítr Sahary. Ale pomoci mu nedovedli. A z písečných bouří a z drobných zrnek písku ho rozbolela hlava ještě více.

Rozloučil se tedy s beduíny. Na cestě z pouště potkal v oáze hada. Ten mu řekl: "Přemýšššlej...sss...odkud tvááá bolessst vycházzzí. Nenííí to hlava, Odněkud sssse ti vkrááádááá jako můj jed. Přemýšššlej!"

Ani toto mu moc nepomohlo. Byl nešťastný a bolela ho hlava. A nikdo mu neporadil proč ho bolí víc a víc.

Jeden moudrý člověk mu řekl, že ta bolest je z jeho srdce. Jenže on nerozuměl. Netušil odkud by se mohla bolest v jeho srdci vzít.

Bloudil po světě. Potkával občas živou duši. Nikdo však nevěděl. Až došel na severní pól. Rozhlíží se v polární noci. Obdivuje polární záři. Ale nic nepřichází. Žádná úleva. Nikdo na celém světě mu nemůže pomoci. A jemu se už málem rozskočila hlava.

A tak umřel. Jednoduše. Lehl si do sněhu a usnul. Navždy. Smutný. Nešťastný. Se slzami v ocích. S bolestí v srdci.