Jenže ticho

Concertino stěn – Náhle jsem procitla. Orwel tísnící se u záclon pojídá, nevyspalý, to slunce, jak vychází, zbaběle pomalu a při tom touží po tom, aby utekl...Jenže já dnes chci být oblečena do černých šatů, které tak připomínají tu hudbu, ten oheň – gradace extáze při mé chůzi. Do vaší komnaty vedou samá vraždící oka, patřící očím lůzy. Bylo to jako čeřeny vlasů vpletené do ryb, nad nimiž dole rozmlouvají příbory. Má táhnoucí se komnata byla ze soli. Pokaždé, venku bylo možné spatřovat pršící srny, které po dopadu pěly sopránem pardálího běhu. Pan Janáček mi přivezl kamion růží, skonal na infarkt. Těš se obloho, neboť opět budeš smívat krev z našich dlaždic. Tato tramvaj čiší přebitým sluncem do zad. Má něžná ňadra, teskné rty, tělo bez kůry…abundace bezčasí. Už se ukouslo skoro celé slunce do země, krvácí na mě. Nejhorší je zvíře lidstvo, ostatní je nad. Litografické parno den za dnem křídlí. Bylo jen spatřovat genezi knihy, genezi, dekadenci, sršení kleští něhy. Quid enim deterret amantes? Měla jsem pocit vlévání do úst, závrať v klínu lesní prohlubně, do které srší déšť a z okadel mizí odlesk. Na fotografii byl jen trnitý chaos. Kam poletíš, práškovací letadlo? Tišit mě, má ňadra, která schod za schodem stoupají k ptákům a šíři ocelotů. A jsem tygří samice, jako déšť, generace barev ze staré duhy a z podzimního opadaného proč? Hle, jak se mi postupně zapichuješ do srdce, poznávám pořádnou vůni eukalyptu smrti, dechu odcházejícího na lavici pod Máchovou sochou…jenže ticho. A na mně už zase běží šílené tygří mládí – Jaderný běh srdce výbuch.