Jiříkův tatínek

Jiříkův tatínek Jiřík byl normální dítě jako každé jiné. Neměl rád příkazy dospělých, nerad se myl a tajně pozoroval děvčata ze vsi, když se koupala v rybníce. Nebyl hezký, ale nebyl ani nijak ošklivý. Měl uhlově černé kudrnaté vlásky. Ty byly věčně plné sena, větviček a všelijakých jiných věcí. Z ušmudlané tváře mu vykukovala malá hnědá očka, která se zaujetím pozorovala téměř cokoliv. Nos trochu rozpláclý, to od rvaček s nesmiřitelnými nepřáteli ze sousední vesnice. Výraz jeho obličeje vždy dotvářel nějaký šrám nebo jizva. Postavou byl drobný, ale nikdy se nezalekl třeba i o hlavu větších protivníků. Při různých přích se někdy postavil na stranu utlačovaných a jindy byl sám vůdcem rozličných trápení. Nebyl to anděl. Zkrátka normální kluk. V něčem se ale přece lišil. Neměl maminku. Ani si na ni nevzpomínal. Prý zemřela, když byl ještě moc malý na to, aby si něco pamatoval. Vyrůstal tedy bez ní a ani mu nepřišlo na mysl nějak se kvůli tomu soužit. Občas se sice stal terčem posměchu ostatních děcek, ale nebylo to jiné, než když se ještě předchozí den společně vysmívali jedné holčičce skrze její záplatovanou sukýnku. Jiřík měl tatínka. Úplně běžného tatínka, kterého byste mezi ostatními tatínky ani nepoznali. Byl to hodný tatínek. A někdy zlý. Jak kdy. Pracoval jako dřevorubec. Byl mohutné postavy (to od toho kácení stromů) a Jiříka měl rád. Brzy ráno odcházel do lesa vydělávat na živobytí a vracel se za soumraku. Chlapi v práci ho respektovali a důvěřovali mu, stejně jako každému jim rovnému. Důvěra je totiž pro dřevorubce životní nutnost. Doma hospodařil jak mohl. Choval pár hus, dvě kozy, nějakou tu slípku a společně s příbuznými i prasátko. Nežil si špatně a dobře si to uvědomoval. Něco mu však chybělo. A moc. Chyběla mu žena. Umřela těsně poté, co se narodil Jiří. Často na ni vzpomínal se slzami v očích. V mysli mu vyvstávaly obrazy z jejich krátkého společného života. Bývalo to nádherné stvoření, nejkrásnější z celého okolí. Však si jí také patřičně vážil. Oblékala si vždycky takové pěkné bílé šaty, co prý dostala ještě od svojí babičky. Těšíval se na večer, až přijde domů a znovu ji spatří celou rozesmátou, jak mu chystá jídlo a vesele při tom švitoří o tom, co se jí přes den přihodilo. Uměla se radovat i z maličkostí a přitom si dovedla zachovat vážnost u věcí důležitých. Jmenovala se Marie. Říkával jí Maruško, protože Marie mu připadalo příliš vznešené, jako z Bible. Miloval ji nesmírně. „Teď už je všechno jiné. Jiřík pomalu dorůstá a on se brzy bude muset rozmyslet co s jeho budoucností. Hloupý není, ať zkusí štěstí na studiích, tak to říkával pan farář. No co, však se lehce vrátí, kdyby se mu nevedlo. Kdyby tu tak byla Maruška, aby mi pomohla.“ Tak stále častěji přemýšlel Jiříkův tatínek. Jeho žena odešla ze světa před deseti lety. Smýšlení jejího muže nebylo příliš odlišné od mínění ostatních. Téměř celá vesnice ji znala jako dobrosrdečnou dívku, jež nemá závažnějších chyb. Snad jen, že byla příliš hubená. Jiříkův tatínek míval občas sny. Děsivé vidiny plné hrůzy a nekonečného žalu. Probouzel se z nich s dlaněmi rozdrásanými od nehtů. Začaly se objevovat po smrti manželky. Divoké bučení krav, výkřiky z temnot a šílený smích. To byl jejich obvyklý obsah. Nevěděl co to znamená a měl z nich i trochu obavy. Svěřil se však s nimi panu faráři a ten mu řekl, že si s tím nemá dělat přílišné starosti. Jiřík pranic netušil o těchto věcech a i kdyby možná něco málo zaslechl, nezabýval by se tím déle, než by tuto informaci přehlušil naléhavější požadavek, například nutná potřeba provázku k provedení nějaké darebnosti. Je noc a Jiříkův otec opět sní. Je mu zase dvacet devět let. Vrací se z roboty domů a těší se, až spolu s jeho ženou zasednou k večeři a on bude poslouchat její švitoření o všem, co se jí toho dne přihodilo. Však co to?! Vidí už z dáli jakési podivné světlo. Stavení je v plamenech!! Celý rozechvělý se rozebíhá k domu. Jak se blíží, vidí , že hoří jak chalupa tak i chlév. Z něho vychází naléhavý nářek jeho ženy. Udýchaný dorazil na místo neštěstí. Křik se hlasitě rozléhá a on bez váhání vstupuje do planoucího chléva. Ten hrozí každou chvíli, že se zhroutí a pohřbí je tak oba v horoucím pekle. Ženu vidí uvězněnou pod krávou, která leží celou svojí váhou na jejích nohách. Chce ji vysvobodit, ale ona se brání. Něco volá. Jiřík je v chalupě! Co však dělat? Obě stavby celé ze dřeva lehnou popelem v krátkém čase. Urputně přemýšlí a nemůže se rozhodnout… A Jiříkův otec se probouzí. Ze snu si nic nepamatuje, zůstává jen zvláštní pocit. Dnes jde Jiřík tatínkovi naproti. Dřevorubci mají v lese málo práce a tak se vrací domů ještě za světla. Potkává ho v půli cesty a obrací se s ním na cestu k domovu. Jdou kolem polí, kde se žlutí zralé obilí. Slunce se pomalu sklání k obzoru a jeho záře se zbarvuje do ohnivě rudé. Minuli osetou panskou půdu a blíží se k pastvinám, odkud kluci ženou dobytek zpátky do ohrad, kde přečkává noc. Obzor je jako v jednom plameni. Kravky se pomalu sbíhají dohromady, ale jedna si ne a ne dát říct. Dokonce se teď dostala z dosahu štípavých proutků v chlapeckých rukou a přiblížila se k pěšině, po které kráčí Jiřík se svým otcem. Tu se otec náhle zastavuje a hledí se na zpupné zvíře. Jeho tvář se zkřivila ve zvláštní úšklebek nahánějící hrůzu. Pomalu, jakoby bez duše sundává z ramene těžkou sekeru a jde ke krávě, která stanula ve zvědavém očekávání dalších událostí. Bez varování se rozbíhá ke zvířeti, zvedá sekyru nad hlavu a mocným úderem tne do živého těla. A pak znovu a znovu. Z jeho hrudi, ne, to až někde z útrob jeho silného těla vychází strašlivý zvuk. Zvíře již dávno mrtvo a on pořád buší a buší. Jiřík hlasitě pláče nic nechápajícími vzlyky. Pan farář sedí na lavici pod starou lípou a přemýšlí: „Inu tak je to. Vůle Boží. Těžko rozumět a ještě hůře soudit. Bude tomu rok co starého Jíru našli bez ducha ležícího u zohavené mršiny. Pravda, podivná historie. Jen ten Jiřík mne trápí, co z něj teď bude? Velká obtíž zapomenout na tu strašnou událost před jedenácti lety, nemluvě o té loňské. Ale člověk si má pamatovat a jen se bázlivě sklonit před Boží mocí. Tenkráte když zemřela Marie celá ves byla zaskočena. Těžká smrt pod hořícími troskami byla jaksi děsivá. Starý Jíra stačil ještě zachránit dítě, ale ženu už nespatřil. Našli ho té noci ležet na zemi v těžkém omráčení. Nic si nepamatoval a tak se celá vesnice dohodla že mu namluví lehčeji stravitelnou pravdu. A teď toto. Ale moudrý Pán jistě ví co činí. Nám nezbývá než se poučit z vlastních chyb, ač jsou jejich následky sebetragičtější.“ Tak přemýšlel pan farář.

---