REMINISCENCE WOODYHO ALLENA: Průvodce některými méně známými balety

CAREVIČ

  Píše se rok 1904 - svět stojí na pokraji velkých společenských změn - a mladý ruský carevič přijíždí do New Jerseyského stánku s rychlým občerstvením. Hrají nesnesitelně libé smyčce. Carevič si vybírá menu. Zatímco je mu průvodcovskou delegací podsouvána chlouba podniku - dvojitý cheesburger s majonézou a extra cibulí, on sám svým celým srdcem tíhne k prostým hranolkům s kečupem. To se samozřejmě nelíbí onomu dvojitému cheesburgeru, a tak následuje dlouhý taneční „souboj“ mezi dvěma výše zmíněnými poživatinami, který vyústí v situaci, kdy cheesburger umaže hranolky majonézou, aby je careviči definitivně znechutil. Jenže carevič do té doby neznalý hranolek s majonézou je výslednou kombinací natolik ohromen, že věc je prakticky v okamžiku rozhodnuta. Do té doby váhavý carevič si s konečnou platností vybírá hranolky a odjíždí s nimi na rok do Maimi za svoji matkou, která se tam, jako všichni důchodci, přestěhovala na stará kolena. Během závěrečného pětačtyřiceti-minutového se za ustavičného třískání panelů dvojitý cheesburger rozteče zlostí a představení končí.

  V podtextu celého baletu je zjevně cítit skryté poselství, že kdyby se lidstvo naučilo dělit o majonézu (samozřejmě mimo parné letní dny), bylo by šťastnější.

SMRT

  Unikátní představení pro jednoho tanečníka, které v sobě hudebně kloubí jak prvky vážné hudby, tak jazz, protože orchestr hraje povětšinou nahodilé, jak jej zrovna napadá. Tanečník má pak za úkol pomocí vybraných pohybových kreací (taktéž do jisté míry nahodilých) znázornit postupnou pouť lidského tvora ke smrti uprostřed lhostejnosti vesmíru. A to v reálném čase. Balet tak končí buďto smrtí tanečníka, nebo členů orchestru, případně vymřením obecenstva, podle toho, co nastane dříve.

  Ačkoliv je tak každé představené originální a přináší divákům jedinečný zážitek, z nějakého záhadného důvodu není divadly příliš nasazován. Nejen že se špatně shánějí tanečníci, ale ani obecenstvo zpravidla nepatřívá k nejpočetnějším, přičemž se ještě z velké části skládá s maniodepresivních osob a jiných pochybných individuí, čtoucích Kafku a Camuse, se zjevným sklonem k sebevraždě, kteří ale, pánbůh ví proč, pokaždé odmítají platit plnou cenu vstupného.

ZLATÝ PŘÍČESEK

  Jedná se o jakousi parafrázi k starověkém eposu o Iásonovi a Zlatém rouně. Hlavní hrdina se tak z pochopitelných důvodů jmenuje Áison. Áison je syn krále řecké Theskálie a jako takový má nárok na trůn, který ale prozatímně okupuje samozvaný vládce Sáion. Ten má ale problémy s pleší, a tak nosí neumělný příčesek, který mu ale vždy při kýchání padá z hlavy. Po té co mu jednou nevědomky sjede do manželčiny polévky a ona se jím udusí, slíbí Sáion Áisonovi, že mu trůn přenechá, pokud mu ovšem dokáže přinést legendární zlatý příčesek, který nikdy nepadá z hlavy. S pomocí bohyně Téry tak Áison na cestu postaví loď (protože v letadle se mu dělá vždy špatně) a rekrutuje na ni posádku těch nejlepších řeckých lazebníků a pařížských kadeřníků. Mezi nimi je i známý továrník Bierhanzel, na kterého ale při naloďování zapomenou. Následuje dlouhá cesta a závěrečný souboj se stem vojenských holičů, kteří hlavní hrdiny ohrožují rezavými holícími strojky a omluvou, „že jsou tady teprve na zácviku, ale když už se to teda stalo, tak vám klidně sleví.“ Když se Áison konečně zmocní zlatého příčesku, vyrazí zpět do své domoviny. Zde ale zjistí, že Sáion, kterému měl příčesek odevzdat, už dávno zemřel, když mu zase projednou nepozorovaně spadl příčesek do rybí polévky. Sáion pohoršen tím, že našel v polévce vlas osočil kuchařku, ale ta ho ze zlosti probodla vykosťovacím nožem, protože sama byla plešatá a nosila paruku. Áison se tak nejen stává vládcem své země, ale navíc mu zůstane i onen zlatý příčesek, který bude jednou používat ve dnech svého stáří.

  Hudbu k tomuto jedinečnému baletu napsal prozatím ne příliš známý anglický skladatel Lensdley, přičemž se ale proslýchá, že na něm už kdysi pracoval Čajkovskij. Ten byl ale v polovině práce podrobně konfrontován s dějem a zděšen prohlásil, že k takové blbosti psát hudbu nikdy nebude a kdyby to zjistili hudební kritici, tak ho roznesou na kusy. Od té doby je Čajkovskij znám jako ten roztržitý člověk s nedůvěrou k novinářům.