Deník 6

19. března 1999  pátek

Ráno jsem spěchala, protože za 5 minut čtvrt na 8 jsem měla sraz s paní přírodopisářkou před školkou, kterou sice máme hned před barákem, ale i tak to pro mě není problém přijít tam pozdě. Šla se mnou na tu olympiádu z chemie. Když jsme tam dorazily, dala mi TIC TAC s tím, že jestli mi to nebude myslet, tak si to mám vzít. Nevím sice, jak by mi právě TIC TAC mohl pomoci vymyslet nějaké rovnice, ale byla jsem ráda, že mi to dala. Aspoň něco známého jsem měla s sebou v té cizí škole. Hned se mě ujala jakási učitelka, zavedla mě tam, kde jsem měla být, pak nějaký proslov, rozdalo se zadání….Nevím, co víc k tomu napsat. Nezdálo se mi to nějak lehké, ale ani zas až moc těžké – něco jsem věděla, něco zase ne…..Mohli jsme si i chodit pro nápovědy, jenže za to se strhávaly body. Skončila jsem 14. – takže asi někde uprostřed. Mně stačilo, že jsem nebyla poslední, to by asi třídního zklamalo.

Večer jsem byla ve skautu. Konaly se poslední přípravy na zítřejší Slunovrat. Jsem ve dvojici s Kudlinkou a jde nám to spolu nejlépe z družiny. Morseovku ovládáme perfektně, já výborně první pomoc a poznávání rostlin, ona zas umí postavit stan a rozeznat stopy zvířat. Uzlování nám jde oběma, tak si myslíme, že bychom mohly i něco vyhrát.

Po skautu šly Asja s Kudlinkou se mnou dmů a podařilo se jim přesvědčit maminku, že na ten Slunovrat zítra můžu jet. Jenže sotva odešly, netrvalo to snad ani 5 minut a už mi to maminka zakázala. Že prý musím držet. A hned mě taky poslala za Kudlinkou, ať jim řeknu, že nepojedu. Tak jsem šla, ale bylo mi hrozně. Nikdy jsem na Slunovratu nebyla, moc jsem tam chtěla jet. Ani na táboře jsem nikdy nebyla. Neumím ani lhát, nevěděla jsem, co mám Kudlince a Asje říct, tak jsem na jejich dotazy pořád dokola opakovala, že mi to maminka zakázala a že nevím proč. Chtěly jít zase se mnou domů pokusit se znovu ji přemluvit, ale rozmluvila jsem jim to. Naštěstí.

20. března 1999  sobota

Ráno se u nás zastavila Asja s Kudlinkou, jestli přece jen nepojedu. Dokonce přišla i jejich maminka tu moji přemluvit, abych jela, ale maminka jim řekla, že nepojedu. Celý den držím a je mi smutno. Jinak se dnes nic nedělo. Nemám náladu sem něco psát. Kudlinka je na mě naštvaná, jako kdybych za to mohla já. Prý to s maminkou neumím. Prý kdyby byla ona na mém místě tak by jí vynadala. Prý se jí moc bojím. Má pravdu.

21. března 1999 neděle

Je mi smutno. Sice dnes byla neděle jako každá jiná, to znamená, že celý den sedím, ruce musím mít zvednuté nad hlavou a nesmím mluvit ani dělat nic jiného. To je celý můj den. Je mi hrozně smutno. Večer přišel tata. Šla jsem do koupelny, abych si vyčistila zuby a přichystala se na spaní. Bylo mi divné, že mě maminka nenápadnými posunky pořád odhání a posílá pryč, takže čím víc se snažila, abych odešla, tím víc mě zajímalo proč. Sedla jsem si na okraj vany, čistila jsem si zuby a ona něco dělala na lavici v kuchyni. Teda spíš chtěla dělat, protože než začala, všimla si, že ji vidím. Hned spustila, proč sedím na vaně a nestojím u umývadla, tak jsem si stoupla a ona odešla. Šla jsem se podívat, co to na té lavici dělala, jenže v kuchyni byla tma, tak jsem viděla akorát to, že tam leží něco tmavého. Myslela jsem, že tatův batoh a že se v něm zase chtěla prohrabat, jak to dělává. Nějak podrobně jsem nezkoumala, co to je, protože maminka se mohla každou chvíli vrátit do kuchyně. Tak jsem dál pokračovala ve svých činnostech. Maminka se opravdu vrátila, a když viděla, že když stojím u umývadla, vidím na ni ještě lépe, zavřela dveře od koupelny, takže mi bylo jasné, že něco nemám vidět. Vzdala jsem to pozorování, abych to nějak neodnesla. Najednou tata začal hledat vestu, kterou měl odpoledne na sobě. Hned mě napadlo, že to bylo to, co jsem předtím viděla na té lavici, jenže teď už to tam neleželo. Maminka mě zase posílala pryč. Tata hledal a hledal ve všech místnostech a maminka se snažila podle mě naoko mu pomáhat, aby si vzpomněl, kde ji nechal. Nabízela mu garáž a podobná místa. Hrála to tak dokonale, že kdybych nevěděla, jak to bylo, věřila bych jí. Jenže já jsem věděla, že ji vzala ona. Nevěděla jsem proč, tak jsem se taty zeptala, co v té vestě vlastně bylo. Prý dost peněz. Moc jsem mu chtěla říct, že ta vesta vůbec není v garáži, že ji vzala maminka, ale že nevím, kam ji mohla dát. No nemohla jsem. Radši ani nedomýšlím, co by následovalo. Nakonec ji tata našel pod maminčinou postelí, jenomže ona tvrdí, že ji tam nedala. Já s Krákorou taky ne. Byla to ona. A zas přesvědčivě skoro až brečela, že ona ji tam nedala a prý proč by to dělala. A začala to svádět na tatu, že on to tam dal a chtěl, aby ona vypadala jako zlodějka. Potom vzala svou podprsenku, dala ji pod tatovu postel a okatě dělala, jako že ji hledá a nachází pod jeho postelí. No byla to ona. A já to nemůžu říct. Proto jsem smutná. Je mi hrozně. Chudák tata. Možná jsem mu to měla říct. Jenže on by jí řekl, že to má ode mě. S ním to nenápadně nejde. Nebo by na to přišla sama. Vždyť jenom já jsem ji viděla dělat něco podezřelého. Proč jsem to musela vidět? Proč to musím vědět? Kdybych to neviděla, bylo by mi teď mnohem líp.

25. března 1999  čtvrtek

Dostala jsem jedničku z hudebky.

O velké přestávce jsme měly jít s Irčou, Ivetou a Břeťou na nižší gymnázium za zástupkyní. Ta nám každému dala dopis s pozvánkou na přijímačky. Mně vezmou bez přijímaček! Nejdřív jsem ten dopis nechtěla rozlepit, protože byl adresovaný rodičům, ale ostatní si svůj přečetli, tak já taky. Seděla jsem při tom na lavici, Matěj hned vedle mě! A blahopřál mi! Jsem strašně šťastná! Půjdu na gymnázium! A byla jsem tak blízko Matěje! Doma si ten dopis přečetla maminka a byla ráda! Odpustila mi všechny hodiny! Nemusím už držet! Prý už nikdy nebudu muset! Krákora je svědek! Nikdo nemůže být šťastnější než jsem teď já!!! Je to nádhera. Od teď už se budu mít jenom dobře, všechno špatné už skončilo! Budu jako ostatní! Je mi lehoučce, krásně, úplně skvěle!

26. března 1999 pátek

Dneska jsem byla naposledy na doučování s Nastěnkou. Měla radost, že mě vzali bez přijímaček. Prý už to doučování nepotřebuju. Nastěnko bolí mě to. Jsem s tebou ráda. Sice je mi teď dobře, ale s tebou je mi stejně líp. Večer byl příšerný. Maminka si šla lehnout k tatovi do obýváku a on ji pořád vyhazoval. Pak si šel lehnout do ložnice a ona za ním. Tak chodil po bytě a ona pořád za ním a pořád si nadávali. Trvalo to nejméně 2 hodiny. Mně to trápí. Je mi  z toho smutno. Nechápu, proč to maminka dělá. Nejdřív ho z ložnice vyhazuje, přestavuje lavici v kuchyni, aby na ní mohla spát a když má v ložnici klid, tak doleze za tatou. Podle mě to dělá schválně, protože ví, že ho tím rozčílí. Nakonec s ním spala v obýváku.

2. dubna 1999  pátek

Máme velikonoční prázdniny. Hodiny nemám a jíst můžu normálně – teda to, co maminka určí a kolik určí, ale už si můžu vzít chleba třeba s máslem a se šunkou. Chci jet k babičce. Krákora taky, maminka ale moc ne. Když tata přišel z práce, hned jsem ho začala přemlouvat, abychom jeli, ale maminka, že ne. Tata byl celkem pro, jenže maminka zase chtěla, aby ji poprosil, aby si sedla do auta. Musel několikrát, protože maminka pokaždé řekla buď že to zabrblal nebo že to řekl vztekle. Nakonec to řekl aspoň trochu podle maminčiných představ, ale hned potom začal nadávat, že to není normální a ať mu maminka ukáže, kdo to takhle dělá. Tak to šlo zas nanovo. No ale pak ji poprosil bez nadávání a ona, že teda pojedeme a ať jde pro auto. Zatím jsme se začaly balit. Maminka nám každé nacpala do batohu hromadu svých věcí a že prý to tata nemá vidět. Měli jsme toho, jako bychom tam jeli na rok. Tatovi jsem řekla, že v těch batozích máme hračky, naštěstí se dovbnitř nedíval a ani se víc nevyptával. Podle mě maminka ty věci odváží a chce, aby si tata myslel, že to má u nějakého jiného chlapa a že jí je odvezl on. U babičky ty věci zase nenápadně vyložila a uklidila v pokojíčku.

Jinak velikonoce nesnáším. Podle mě jsou to trapné svátky. Jediné, co je na nich dobré je, že vidím babičku a tetu.

6. dubna 1999 úterý

Vlastně ani nevím, co mám dělat. Najednou mám na všechno tolik času, že nevím, co s ním. Ale jsem ráda, že nemusím držet. Většinou jsem s Jerrym nebo si čtu nebo se dívám na televizi. Skoro ani nevím, co mě baví. Asi jsem divná. Ale stejně jsem ráda.

Z přírodopisu jsem dnes dostala jedničku z evoluční teorie. Jinak se nic zvláštního neděje. Nevím, co víc napsat, nudím se.

12. dubna 1999  pondělí

Skoro každý den teď bývám po škole s Kudlinkou. Dneska jsme jezdily na bruslích. Snažím se sportovat, protože chci jedničku z tělocviku. Os té doby, co máme z tělocviku Sovu, jsem ji ještě neměla. To jsou pořád nějaké tabulky….a zas další tabulky…..a já podle těch tabulek vždycky bývám až na konci. No ale snažím se! Sova mi chce vždycky dát trojku, ale vypadalo by to blbě – samé jedničky a jedna trojka, tak mi dá vždycky dvojku. Jenže já chci jedničku! Nenávidím tělocik, protože mi nejde. Pořád jenom běháme a běháme nebo hážeme granátem nebo skáčeme do dálky. No koho by to bavilo? A všechno se pořád měří a srovnává s těmi pitomými tabulkami. Někdy taky hrajeme nějakou hru. Ty mě taky nebaví. To se vždycky seřadíme, Sova určí 2 kapitánky a ty si k sobě do družstva vybírají spoluhráče. Já vždycky zbývám skoro nakonec, někdy i úplně nakonec, protože všichni ví, že jsem nešika a že mi v tělocviku nic nejde. Jak by mi taky mohlo něco jít, když skoro nemám svaly. A ty, co mám, to můžu být ráda, že mi udrží jakž takž kostru pohromadě, ne tak ještě někde běhat! Nechápu proč ostatní ty hry tak prožívají, mně je jedno, které družstvo vyhraje, já vždycky myslím akorát na to, aby už byl konec. Nevím, co ostatní lidi na tom sportu vidí. Člověk se akorát unaví, je zpocený a druhý den ho všechno bolí.

Z matematiky jsem z písemky na tangens dostala jedničku.

13. dubna 1999  úterý

Dostala jsem dvě jedničky – z přírodopisu z písemky a ze zeměpisu taky z písemky. V přírodopisu jsme dostali úkol: Má to teda bát samostatná skupinová práce. Téma je – rozmanitost ekosystémů. No a princip je ten, že každá skupinka dostala určité otázky, ty má vypracovat (paní přírodopisářka nám k tomu přinesla hromadu knih), pak se to naučit, přednést ostatním a nadiktovat jim zápis do sešitu. Jsem ve skupince s Kudlinkou, Denisou a Veronikou. Dělali jsme to celou hodinu, paní přírodopisářka chodila mezi námi a radila, no a příště budeme ještě pokračovat. Moc mě to baví.

Odpoledne jsem byla u Kudlinky hrát na klavír, ale zase víc hrála ona než já. Strašně ráda ji poslouchám. Dokázala bych ji poslouchat snad až do rána.

16. dubna 1999  pátek

Kudlince se líbí Karel! Všimla jsem si, že o něm často mluví, ale dneska mi to řekla. Pořád chtěla vědět, jestli se mi taky líbí, no ale co já jí mám na to říct? Nevypadá špatně, to ne, ale ničím mě nepřitahuje, není to můj typ. Je úplně jiný než Matěj. Není tak hezký ani tak chytrý, ale ke Kudlince se hodí. Myslím, že by jim to spolu slušelo. Mně rozhodně ne, vždyť já s ním vlastně kromě pozdravu skoro ani nemluvím. I když s Matějem taky ne. Jenže s tím je to jiné. S ním si chci povídat, jenže když k tomu dojde, nevím, co říct, protože jsem hrozně šťastná a taky se nechci ztrapnit. Kdyby tak věděl, jak moc na něj myslím!

19. dubna 1999  pondělí

Ráno jsem šla s Irčou, Břeťou a Ivetou na vyšší gymnázium dělat přijímačky. Nejdřív byl v aule nějaký proslov a pak jsem se s nimi rozloučila a šla jsem dělat testy z němčiny, prý aby věděli, do které skupiny mě potom mají dát nebo co. Jsem ráda, že jsem přijímačky dělat nemusela. Když jsem viděla, kolik je tam lidí, myslím, že by mě ani nevzali. Všichni tam vypadali hrozně chytře. Jo ty testy z němčiny byly lehké. No vždyť mám němčinu ráda. Doufám, že vezmou Irču, seděly bychom spolu v lavici. Budova je to nádherná, zrovna ji opravují, těším se tam Jediné, co mi bude chybět, je Nastěnka a Kudlinka.

21. dubna 1999  středa

Celkem obyčejný den, nic zvláštního se neděje. V němčině se nás Nastěnka vyptávala, jaké byly přijímačky, tak jsem byla znovu ráda, že jsem je nemusela dělat, protože pochybuju, že zrovna mě by tam vzali.

Večer jsem byla s Kudlinkou venku a potkaly jsme Soňu. Prý jde běhat. Tak jsme šly s ní. Dokonce jsem byla překvapená, že mě to i trochu baví, když mě nikdo nesrovnává s nějakými pitomými tabulkami a když se můžu zastavit kdy chci. Maminka potom doma nadávala, že jsme se zbláznily, no ale i tak budeme chodit pravidelněji.

27. dubna 1999  úterý

Před zeměpisem, když jsme s Kudlinkou rozdávaly atlasy, za mnou přišel Matěj. Byl nějaký vážný a povídal, že mu někdo říkal, že chodím s nějakým klukem z gymplu. Jenomže to není pravda a teprve až jsem mu to řekla se na mě začal zase usmívat. A když už jsme tak nějak začali, pokračovali jsme v hovoru až do konce přestávky! Je tak úžasný!

V přírodopisu už došla řada na naši skupinku, takže jsme měli povykládat ostatním o těch našich otázkách. Hrozně mě to bavilo. Mohli jsme psát na tabuli, ukazovat obrázky i napomínat ostatní, aby se nebavili. Učitelka nám do toho vůbec nevstupovala. Jenom, když jsem diktovala zápis, povídala, ať tak nespěchám. Bylo to skvělé, strašně se těším, až budu učit doopravdy.

30. dubna 1999  pátek

Večer jsem byla s Kudlinkou ve skautu. Pořád mluví jenom o Karlovi. Už mě to moc nebaví, pořád vykládá dokola to samé. Vždyť já o Matějovi pořád tolik nemluvím. Taky mi často říká, že se od zbytku třídy lišíme, to má pravdu, ale liším se hlavně já. I když to nechci. Prostě ostatní děcka nechápu a ani nechápu proč je nechápu. Nechápu, jak můžou být tak bezstarostní. Nemůžu s nimi dělat hlouposti, protože se přece může něco stát a nehodí se to ke mně. Někdy možná vypadám, že jsem stejně veselá a bezstarostná jako ostatní, ale uvnitř se tak necítím.

2. května 1999 neděle

Už jsem sem někdy psala, že je mi hrozně? Tak teď mi je. Jsem úplně k ničemu, jsem mnohem horší než mi maminka říká, jak může vůbec někdo tak hloupý jako já existovat? Jsem hloupá, i když možná někdo ve škole si to třeba nemyslí. Umím se jenom něco naučit a pak to odvykládat, to je všechno. Nic jiného mi nejde. Jak by mi taky něco mohlo jít, když jsem naprosto neschopná? Nikdo mě nemá rád, vůbec nikdo a nikomu nemůžu věřit. Člověk může věřit jenom sobě. Přibylo mi 50 hodin. Už je to tu zase. Nikdy to neskončí. Pralo se. Praní probíhá tak, že maminka obsluhuje pračku a máchá a já s Krákorou hlídáme u oken jedna přední a druhá zadní vchod, jestli nejde tata. Když maminka zavolá, jdeme jí pomoct máchat. Pak, když se prádlo rozvěsí všude možně, aby uschlo a stane se, že tata dojde, musíme ho co nejrychleji posbírat a schovat do pokojíčku. Pak teprve jde maminka vytáhnout ze dveří klíč a tata si může odemknout. No a dnes se pralo. Když jsme to prádlo rozvěšovaly, spadly mi jedny vyprané kalhotky před maminkou na zem, to ji samozřejmě rozčílilo a padesátka byla na světě. Mohlo mi to být hned jasné, že jejím slibům nemůžu věřit. Jenom se mi vysmála, když jsem jí ten slib připomněla. Jsem blbá, že jsem jí věřila. Jsem to nejhorší a nejhloupější co na světě je. Ale proč to musím být zrovna já?

3. května 1999  pondělí

V němčině se mě Nastěnka ptala jak se doma připravuju na němčinu. Bylo to tak, že Honza zase nic neuměl a ona se ho ptala na totéž, no a pak mě, nejspíš mě chtěla dát za příklad…..Tak jsem ti zalhala Nastěnko, asi by v té chvíli nebylo nejlepší říct pravdu – že pokud nemáme úkol, tak si dám akorát učebnici do batohu….nepotřebuju se to učit, stačí mi to v hodině….Vlastně na to už ani nemám čas….

13. května 1999  čtvrtek

Jíst můžu naštěstí normálně, ale hodiny mám pořád a spíš mi přibývají než ubývají. Zrovna dneska mi přibylo dalších 50 za to, že jsem nechtěla říct tatovi, to co maminka chtěla, abych mu řekla. Vždycky mi to dává najevo různými posunky nebo jí to musím odezírat ze rtů a když je tata někde dál, tak mi to i pošeptá. Většinou je to něco, co mě staví proti němu a na stranu maminky. Nechci být na ničí straně, nechci se jim vůbec do ničeho plést.

14. května 1999  pátek

Kudlinka mi zase dávala rady, co  mám s maminkou dělat, protože byla smutná, že už k ní zase nemůžu na klavír. Co bych za to dala, kdybych mohla! Do skautu mě maminka taky nechtěla pustit, ale měla jsem za dnešek už 5 hodin oddržených, tak jsem mohla jít.

15. května 1999  sobota

Myslela jsem, že budu mít klidný den, protože maminka a tata jeli do Brna, jenomže už v poledne byli zpátky a ječeli po sobě. Takže jsem držela jako obvykle. Jinak dneska nic zajímavého nebylo. Jenom ráno jsem z okna viděla Kudlinku u garáže jak se chystali k babičce. Jezdí tam každou sobotu. Taky bych chtěla jet k babičce. Ale to bude asi až o prázdninách. A ještě k tomu s maminkou.

17. května 1999  pondělí

Nechci, aby mi nadávala. Bolí mě to. Tisíckrát jsem si říkala, že si toho nebudu všímat, ale nejde to. Vždycky natrefí na něco, co mě trápí. Třeba, že nemám kluka. Soňa už ho má. Já ne. Nemůžu jí říct, že mám ráda Matěje. To kdyby věděla, bylo by zle. To by si určitě vychutnala. Už to slyším, ani nemusí nic vyslovovat. Jsem neschopná, protože si nedokážu zařídit, aby se mnou chodil. To Soňa, to je jiná. Té se pusa nezastaví, ale já, já se s nikým normálně bavit neumím. Jak to asi mám umět, když ani doma mluvit nesmím? No, to je podle maminky hodně blbá výmluva. Dokážu se jenom vymlouvat, nic jiného. Nikdy ze mě nic nebude a nic pořádného v životě nedokážu, protože jsem hnusná, neschopná a blbá. Ne, rovnou debilní. I to je na mě ještě moc dobré označení. Je to dobře, že o Matějovi neví. Kudlince jsem přísně zakázala říkat před ní cokoli, z čeho by mohla vytušit, že se mi líbí. I tak toho musím poslouchat dost.

20. května 1999  čtvrtek

Brzy ráno jsme měli sraz na vlakovém nádraží. Kudlinka se pro mě zastavila a tata nás tam vzal autem. Jeli jsme totiž se třídou na výlet, vrátíme se až v sobotu. Jsme ubytovaní v rekreačním středisku Starý mlýn, spíme v chatkách po dvou, já samozřejmě s Kudlinkou. Na večeři jsme šli do budovy pro nemocné. Léčí se tady astmatici. Potom jsme s děckama hráli karty. Nejdřív nás bylo hodně, ale pak postupně skoro všichni odešli a zbylo nás tam jenom pár (i Matěj). Paní, která tam vaří si se mnou pořád povídala a pořád chtěla, ať mluvím, že prý se jí moc líbí jak mluvím hanácky. Mně to tak nepřipadá, ale říká to víc lidí, tak na tom asi něco bude. Večer byl táborák. Kudlinka byla bůhví kde a já jsem si vykládala s třídním skoro celý večer. Teda on samozřejmě začal, já bych sama od sebe za ním nešla, že si budeme povídat. Dokonce, když začalo trochu kapat, vytáhl deštník, přisedl si trochu blíž a schoval mě. To jsem zírala! Ale nemůžu říct, že by mi to bylo nepříjemné.

21. května 1999  pátek

Navštívili jsme Javoříčské jeskyně. Už jsem tam jednou byla s rodiči a s Krákorou a moc se mi tam líbí. Skoro celou cestu zpátky jsem šla s Matějem a povídali jsme si. Snad jsem ani nešla, přímo jsem se vznášela! Je tak úžasný, že to ani popsat nedokážu.

Kudlinka pořád řešila Karla. Prý mu včera půjčila šampon a on jí ho celý vypotřeboval. Taky si stěžuje, že se baví s Martinou. Prostě žárlí no. Já to až tak hrozné nevidím. Ona všechno prožívá tak jaksi víc než já. Nechtěla bych být jako ona. Jsem ráda, že neprožívám věci tak intenzivně jako ona a že to umím skrýt. Nechci, aby ostatní věděli, jak se cítím nebo že jsem dokonce zamilovaná. To ví jenom Kudlinka a ta to ze mě dostala dlouhým „výslechem“.

Večer byl zase táborák. Byla jsem tam s Kudlinkou. Pak pro nás přišly děcka, jestli s nimi nechceme jít do chatky. Neodmítly jsme a šel i Matěj. Hráli jsme flašku. To se vezme láhev, zatočí se s ní a na koho padne, tomu se dá pusa. Strašně moc jsem si přála, aby mi vycházel pořád jenom Matěj. Pak nastala situace, že jsem zatočila já a vyšel mi Matěj, pak zase on a láhev ukázala na mě. A tak to šlo aspoň čtyřikrát dokola. Má nádherně heboučké a měkké rty. Nechci si nic namlouvat, vím, že to byla jenom hra, ale stejně jsem šťastná. Když jsem potom vyšla z chatky, vyšel za mnou. Už byla tma a nikdo nikde nebyl. Obešli jsme chatku a můj romantický sen, že mi navrhne, že se půjdeme projít a že mě třeba i políbí bez té flašky se nesplnil. Ani nemohl, protože ještě než jsme tu chatku obešli celou, vyšla i Kudlinka a hledala mě. Rozloučila jsem se s Matějem a šly jsme s Kudlinkou do naší chatky spát.

22. května 1999  sobota

Dovolila jsem Kudlince, aby se pokusila mě nalíčit a byla to katastrofa. Namalovala mi šedé stíny, no vypadala jsem jako mrtvola, jenom rakev mi chyběla. Pak mě líčila Denisa. Ta mi dala modré stíny, to už vypadalo celkem hezky. Nakonec mě líčila Soňa. Ta přede mnou líčila ještě Veroniku a vypadalo to hezky, proto jsem ji poprosila taky. Dopadlo to výborně. Sice se v tom trochu necítím, protože kromě řasenky jsem nikdy nic nepoužívala, ale moc se teď sama sobě líbím. Všichni na tu změnu hleděli, jako kdybych spadla z Měsíce. Bylo to příjemné, ta jejich pozornost. V restauraci, kde se slavily Denisiny narozeniny si mě všichni prohlíželi a pořád chtěli, ať si sundám brýle a zavřu oči, aby viděli jak to vypadá. A chválili to a chválili samozřejmě i Soňu jak to skvěle umí.

26. května 1999  středa

Poprvé v životě jsem měla při zkoušení okno. Stalo se to v němčině. Měli jsme si připravit krátké povídání, tentokrát o BRD, které jsme měli u tabule odvykládat. Vzpomněla jsem si jenom na první dvě věty. Pak mě Nastěnka požádala, ať jednotlivé státy ukazuju na mapě a to mě tak vyvedlo z míry, že jsem nebyla schopná udělat vůbec nic. Vůbec jsem nevěděla, o čem jsem chtěla mluvit. Já, slečna dokonalá, jsem nevěděla, co říct. Tak jsem se zeptala, jestli můžu začít znovu a pak už jsem si vzpomněla. Dostala jsem jedničku a ještě velikou přes celý řádek. Měla jsem sto chutí Nastěnce říct, že si ji přece nezasloužím, ale asi by vypadalo divně, že se s ní dohaduju, aby mi dala horší známku. Ale možná jsem to měla udělat. Teď mi to leží v hlavě.

27. května 1999  čtvrtek

Maminka povídala, že se mi hodiny přesouvají na prázdniny, takže jsem s Kudlinkou šla ven. Šly jsme za děckama na Osvobození. Oni se tam schází snad každý den. Nechodím za nimi moc ráda, protože si v jejich blízkosti připadám ještě víc odlišná než jinak. Ale šla jsem tam, abych mezi ně aspoň trošku zapadla. Matěj s nimi dnes nebyl, zato Karel ano, takže Kudlinka byla celou dobu jako v oblacích a celou cestu zpátky a ještě i u baráku to se mnou rozebírala.

30. května 1999 neděle

Chodím s Krákorou a Jerrym skoro každý den ven. Jerry je hodný a chodí za námi na vodítku skoro jako pes. Někdy nás lidé i zastavují a ptají se, co je to za rasu. Nechtějí věřit, že je to „jen“ morče. Jerry má dokonce i kamarádku. Jmenuje se Bobina, čekají spolu děti a její panička bydlí o dva vchody dál. Jedno malé morčátko mám slíbené až se narodí. Moc se těším.

Taky trávím hodně času s Kudlinkou. V jednom kuse mluví o Karlovi a žárlí na Martinu, která s ním teď sedí v lavici.

6. června 1999 pátek

Hodiny mám pořád přesunuté na prázdniny, takže nedržím a mám volno. Odpoledne jsme s Kudlinkou šly na Osvobození a večer na táborák. Večer přišel i Matěj, bohužel jen na chvíli. Lukáš přinesl kytaru, tak jsme všichni zpívali a vzpomínali na výlet. Vrátila jsem se v 11 hodin jak jsme byly s maminkou domluvené. Ona nespala, prý měla strach, jestli se vrátím v pořádku. Hned si mě zavolala do ložnice a začala se vyptávat, kdo tam všechno byl, s kým jsem se bavila, hlavně ji zajímalo, jestli s nějakým klukem. Pořád by chtěla, abych s někým chodila. Nemám tyto „výslechy“ ráda. Nechci, aby o mně něco věděla, protože mi pak říká, co jsem mohla udělat, co by bylo lepší, co jsem měla říct až nakonec skončí u toho, že jsem neschopná najít si kluka. Takže mi to celé zkazila. A to jsem se vrátila s tak dobrou náladou! Chce se mi spát, jdu spát.

10. června 1999  čtvrtek

Ze čtvrtletky z matiky jsem dostala jedničku. Jsem ráda, ale už mi za ni neodbyde hodina, protože jsou přesunuté. Všichni si asi myslí, jak mě učení hrozně baví, jenže to tak vůbec není. Učím se, abych měla jedničky a ubývaly mi hodiny. Pak se taky učím, protože jedině ve škole se mi stává, že mě někdo pochválí a já tu chválu chci slyšet znovu a znovu, i když je mi svým způsobem i trochu nepříjemná. Nevím jak to vysvětlit. Prostě když mě někdo chválí, nevím kam s očima, připadá mi, že trochu přehání a taky nevím, co na to mám říct. Někdy přemýšlím, jestli to neříkají jen tak nebo jestli za tou chválou nebude následovat třeba nějaké ale….a pak třeba výčitky. Ale hezká ta pochvala je, to jo. No a další důvod je, že to ode mě všichni očekávají, že budu nejlepší. A někdy je to těžké, plnit ta očekávání. Třeba jednou po mně Nastěnka chtěla vyčasovat jakési sloveso a když jsem to nevěděla, ptala se mě, jestli se něco neděje. Proč by se něco mělo dít? Prostě jsem člověk a nevím všechno. Pro ostatní jsem slečna dokonalá. Hraju si na ni. Vlastně si za všechno můžu sama. Kdybych si na ni nehrála, měla bych všechno jednodušší. Jenže já musím mít všechno perfektní! Když něco neumím dokonale, radši to vůbec nedělám.

13. června 1999 neděle

Ráno si lehl tata za maminkou do ložnice, takže mě probudilo samé: „Nechyté na mě, pusť mě,……dé tu ruku pryč, to bolí, au….“ apod. Neběžela jsem se jako obvykle zastávat maminky, protože je to zbytečné a pro mě dost nepříjemné. Chtěla jsem ještě spát. Krákora taky nevstávala. Maminka potom spustila na tatu, ať jedeme na burzu, tak jsme jeli, ale stejně jsme tam nic nekoupili. Odpoledne jsme šli do Dědic a opékali jsme špekáčky. Takže celkem hezký den, nebýt občasných maminčiných blbých pohledů a průpovídek.

18. června 1999  pátek

Maminka má menstruaci a je to strašné. Smrdí. Chodí v zakrvácené sukni, i nohy má špinavé od krve. Prostěradlo v ložnici si vyprala, ale sebe snad ani neumývá. Je to nepříjemné být v její blízkosti. Tata jí taky říká, že smrdí, ale ona se jenom začne rozčilovat a nic s tím nedělá. Někdy mi připadá, že si v té špíně libuje. Ale nevím to jistě, je to jen můj pocit, který nedokážu vysvětlit.

22. června 1999  úterý

Kdyby to bylo možné, celý život bych jenom snila. Mám strašně ráda sny. V noci se mi zdálo, že jsem s Nastěnkou na řetízkovém kolotoči. Ještě nikdy se mi o Nastěnce nic nezdálo nebo si to teda aspoň nepamatuju. Byl to nádherný sen. Sice se v tom snu nic nedělo, jen jsme pořád jely na kolotoči, ona neustále kousíček přede mnou, ale byl překrásný. Už dlouho se mi tak dobře nespalo. A mám výbornou náladu!

Odpoledne jsme byly s Kudlinkou zase na Osvobození. Byl tam i Matěj. I Karel, i Martina, na kterou Kudlinka pořád tak žárlí. Mně nevadí, když se Matěj baví s jinou holkou. Já jsem mu vděčná za každý pohled, který mi věnuje. Kdo by taky o mně mohl stát?

26. června 1999  sobota

Maminka a tata se zase hádali. Nebaví mě, když po mně maminka pořád chce, abych ji bránila. Sice jsem měla strach, že mi zase vrátí hodiny, ale dělala jsem, že spím. Nechci se do toho plést. Je to jejich věc, ne moje. A taky si nemyslím, že je maminka až tak úplně v právu. Může si za to sama. Já přece za jejich hádky nemůžu. Ale všimla jsem si, že je jaksi víc vnímám. Že mě víc mrzí. Dřív jsem je tolik nevnímala. Když po sobě řvou, nemám většinou ani sílu ani chuť pohnout se a jít se postavit na maminčinu stranu. Vlastně nedokážu v té chvíli dělat vůbec nic. Většinou sedím, zvláštně napjatá, a jsem schopná jenom poslouchat. Někdy maminka tatu bije. Mám strach, že to jednou zajde dál a něco si udělají. Buď ona jemu, nebo že on se už neovládne a ublíží jí. Při každém silnějším výkřiku sebou trhnu. Sice to asi není vidět, ale já to cuknutí cítím jaksi uvnitř. Mám strašný strach, že se jednou neěco stane. Jednou, když jsem šla mamince na pomoc, brečela a nadávala tatovi, že jí vytrhl pár vlasů. Byly jsme v ložnici a tata v kuchyni. Ona se mezi vzlykáním občas ke mně otočila a usmála se na mě a prý, že ji to nebolí. Jenom to hrála! Herečka jedna! A pak jí má člověk něco věřit!

Ani nevím, proč to sem píšu. Jsem úplně blbá.

30. června 1999 středa

Rozdávalo se vysvědčení. Jako obvykle mám jednu dvojku – z tělocviku. Takže veškerá má snaha byla naprosto zbytečná. Nenávidím tělocvik! Nesnáším ho, stejně budu nešikovná až do smrti, i kdybych cvičila třeba dvacetkrát denně.

Ostatní mě vybrali, abych se šla za naši třídu rozloučit s Nastěnkou a dala jí kytku. Kudlinka šla se mnou a já jsem pak zase šla s ní, protože ona měla dát kytku Sově. Bylo mi smutno Nastěnko, chtělo se mi brečet a musela jsem se usmívat, abych se nerozbrečela doopravdy.

Ještě jsem zapomněla – dostala jsem knihu. Původně ji měl dostat Břeťa, nechápu za co ji dali mě…..Přečetla jsem ji hned dnes. Byla moc smutná a protože jsem byla už doma, mohla jsem si v klidu pobrečet. Maminka byla někde pryč, asi v knihovně, zase dělala jako že má někoho jiného, tata taky odešel, Krákora byla v pokojíčku a já v obýváku. Bylo mi smutno i večer, když jsme šly s Kudlinkou na táborák. Bylo mi divně, protože nemám ráda změny. No a dnes končí škola a začínají prázdniny. A pak bude další změna – skončí prázdniny a půjdu do nějaké cizí školy. I když jsem se tam těšila, už se netěším….

Ze začátku to na táboráku nebylo nic moc. Ostatní mě pořád nutili pít, ale mě to jaksi nechutná, takže bohužel. Nikdy v životě jsem nebyla opilá a ani se na to nechystám, protože nevím, jak bych se chovala a radši to ani vědět nechci. S cigaretami u mě taky nepochodili, protože se to ke mně jaksi nehodí. Vím, že se tím od nich liším jěště víc, ale zas až tak mezi ně zapadat nemusím.

Ještě ve škole se se mnou Kudlinka vsadila, že večer povím Matějovi, že se mi líbí a že s ním chci chodit. Teda o nic jsme se nevsadily, ale ona pořád popichovala, že to nedokážu. Skoro celý večer jsem strávila buď s Matějem nebo s Kudlinkou, která byla střídavě se mnou nebo s Karlem. S Matějem se moc hezky povídá. Dokonce jsme se spolu byli projít a skončili jsme v nějakém stanu, leželi jsme tam nalepení na sobě, protože tam bylo ještě několik muckajících se dvojic a i když mi jeho blízkost byla moc příjemná, najednou jsem nevěděla ani co říct ani co dělat, tak jsem mu prostě řekla, ať mi to promine a odešla jsem. Teda odešla, spíš jsem se docela složitě protlačila skrz ostatní lidi ven. Matěj po chvíli přišel za mnou. Seděli jsme spolu u ohně dokud nepřišla Kudlinka, že už chce jít domů. A zase spustila, že to Matějovi stejně neřeknu a že měla pravdu. Tak jsem se ještě jednou šla s Matějem rozloučit a pověděla jsem mu to. Bylo to teda pro mě těžké zhruba jako vzít do ruky pavouka, ale zvládla jsem to! A jsem ráda, že to ví. On se usmál a i když úsměv většinou zvěstuje něco příjemného, odpověď nebyla ani ano ani ne. Prý zítra odjíždí za rodiči do Rakouska a vrátí se až po prázdninách, pak prý uvidíme. Tak uvidíme.

2. července 1999  pátek

Dneska jsem jela k babičce, co k ní jezdím jenom jednou za rok na jeden týden a budu tu až do příštího pátku. Hurá, hurá, hurá mám klid! Ani Krákora tu se mnou není. Mám se výborně! Hned jak jsem přijela a vybalila si věci jsem šla za Mončou. Jsme vždycky v prvních chvílích trochu nesvé, protože když se rok nevidíme, tak nevíme, jak se ta druhá za ten rok změnila. Monča má klavír!!! A učí se na něj hrát! Strašně jí to závidím. Ji to teda nějak zvlášť nebaví, ale já bych na něj hrála pořád. I když to neumím. Monča mě pořád od toho klavíru tahala pryč, tak jsem musela přestat a hrály jsme si s panenkama. To já doma nemůžu, maminka pořád říká, že jsem stará koza a že toho mám nechat. Nebo mám hodiny a nemůžu. Možná trochu stará na to jsem, ale baví mě česat je, umývat jim vlasy nebo je třeba mazat krémem. To nám babička vždycky vynadá, takže musíme tajně. Monča je o 3 roky mladší a já si s ní prostě neuvědomuju kolik mám let. A nevadí mi to. Aspoň na chvíli můžu být někým jiným, veselou a bezstarostnou Šarlotou.

4. července 1999  neděle

Všechen čas trávím s babičkou a Mončou. A každé ráno mám k snídani kakao! To doma vůbec nemám. A můžu snídat rohlíky! To doma nesmím. Doma mám na snídani vždycky chleba.

Dneska jsme byly s Mončou, její maminkou a ještě nějakými lidmi, které neznám na bazéně. Nikdo mě nevyháněl z vody, nikdo mě nenutil pořád něco jíst, je mi tu dobře.

7. července 1999  středa

Každý den brzy ráno chodím s babičkou nakupovat. Monča někdy chodí s námi, většinou ale dlouho vyspává. Pak se nasnídám a dívám se jak babička plete. Plete totiž různé proutěné koše, košíčky a misky. Umí to úžasně rychle a hezky. Někdy mě to učí, ale mám to takové divné a vůbec se to nepodobá tomu, co to má být. Tak jí aspoň podávám proutí. Má ho namočené v takové vaničce. Vždycky jí vybírám ty nejhezčí proutky. Stejně je spotřebuje všechny, ale ode mě má ty nejlepší. Někdy, když proutky ve vaničce dochází, namáčím nové, aby nemusela zbytečně vstávat. Má totiž nemocnou nohu. Děda než umřel, taky pletl a můj otec taky plete.

9. července 1999  pátek

Rodiče si pro mě přijeli tak jsem už musela domů. Škoda, bylo mi tu moc hezky. Taky je blbé, že Monča nemůže jet k nám. Ještě dopoledne jsme tajně prohlédly babiččinu skříň a navlékly jsme se do nejhezčích věcí, lehoučkých šátků a lodiček (které jsem na ní ale nikdy neviděla) a půjčily jsme si k tomu i kabelky. A bylo nám v tom příjemně. No a teď musím domů a můžu se jenom těšit, že za rok tu budu moct být znovu. Sice mě babička zve, abych ještě přijela, ale maminka mě nepustí.

15. července 1999 čtvrtek

Zase je všechno při starém. To už se nezmění. Možná až půjdu na vysokou, tak se to zlepší. Chtěla bych jít někam daleko, abych bydlela na kolejích a ne doma. Hodiny mi přibývají za kdejakou hloupost jako dřív, ale jíst můžu normálně, tak aspoň něco je dobré. Ani mě maminka teď nezavírá do koupelny. Jenom teď musím pořád stát. Stojím a držím se dveří, aby mě ruce tolik nebolely. Musela jsem stát i při jídle, protože jsem se dohadovala s Krákorou která budeme mít který krajíc chleba a já jsem si ten svůj olízla, aby mi ho nevzala.

16. července 1999  pátek

Pořád musím stát, takže mě bolí i nohy. Maminka se mi pořád směje, že prý z toho budu mít křečové žíly. Přibylo mi 50 hodin za to, že jsem seděla na záchodě déle než se to mamince zamlouvalo. Bolely mě nohy no! A když jsem na záchodě, počítá se mi to jako že držím. Sedávám tam opravdu déle než je nutné, protože tam můžu mít ruce normálně, můžu sedět a jsem tam sama. Dřív jsem si tam vždycky vzala dva kapesníky, udělala jsem na každém uzel a hrála jsem si jako že je to princ a princezna. Teď si z nich většinou udělám kuličku a trefuju se do toaletního papíru, který visí naproti mně, a představuju si, že hraju košíkovou. Nebo si pročítám jména v kalendáři na stěně a zkouším tipovat, kdo má který měsíc svátek.

17.července 1999  sobota

Tata nadával, protože maminka všude suší trávu pro Jerryho na zimu a on nechce, aby mu v obýváku dělala nepořádek. Maminka má ještě pořád nastěhované věci v pokojíčku. Vypadá to, že už tam zůstanou napořád.

20. července 1999  úterý

Přibylo mi 50 hodin za to, že jsem se zapomněla podívat, když tata odcházel, co měl na sobě a kterým směrem šel. Vždycky totiž máme sledovat jedna přední a druhá zadní vchod. Že Krákora taky zapomněla, to se nic neděje. Já jsem přece starší, tak mám jít příkladem ne?

24. července 1999  sobota

Dopoledne se maminka s tatou hádali a maminka mi řekla, že jí mám zapisovat jak tata nadává a co jí říká. Většinou to dělá sama. Že by mě to bavilo se říct nedá, ale aspoň můžu mít ruce dole. Napsala jsem tohle:

„Mám ti napsat na čelo, že máš zasranó povahu, aby to všeci věděli, máš spat třeba v hovnech. Nebude na tebe chytat, že z tebe má hovno. Seš prase bengálsky. Esi si myslíš, že to tak dělá hospodyňka, sedne si ke stolu a škrabe brambory, esi si nemyslíš, že to škrabe u dřezu. Bude se ptat lidí a vykládat jim, co seš za hovado. On když pude se ženskó, tak bude daleko normálňéši než ty, když pudeš s chlapem.“

Jo stát už nemusím.

31. července 1999  sobota

Jsme u babičky, oslavují se její narozeniny. Oslavy sice nenávidím, ale jsem ráda, že tu jsme. Je tu i teta. Hodiny nemám, takže jsem celkem spokojená.  Odpoledne půjdeme na bazén. Už se těším! Děda mě pořád láká, abych s ním jela na výlet kamsi do hor, ale nechci. Není to pro mě, chodit a chodit. Chodím s ním vždycky akorát na procházku kolem rybníků. Krmíme labutě a kačeny, pak zajdeme do jedné hospůdky, děda si dá pivo a já džus. A je mi dobře.

6. srpna 1999  pátek

U babičky jsme byli do středy a už jsme zase doma, ve Vyškově. S Kudlinkou jsme se dnaska poprvé v životě vypravily do jakéhosi klubu, kam chodí děcka ze třídy, teď už teda bývalé. Zvenku to nevypadalo příliš vábně a vevnitř to nebylo o moc lepší. Jsou to dvě místnosti, stěny i strop mají pokryté kusy hadru s maskáčovým potiskem. V jedné místnosti jsou stoly a židle, ve druhé taky, ale ta je větší, je tam ještě bar, jakési minipódium a prostor pro tančící. Dveře na záchod mají uprostřed díru, nejspíš prokopnutou, velkou asi jako lidská hlava. Nic se mi tam nelíbilo. Byly jsme s děckama a až se zaplnil parket, šly jsme i tancovat, ale já tam jen stála a nedokázala jsem se pohnout. Jen jsem přešlapovala sem a tam, to byl celý můj tanec. Netancuju ráda. Dřív, když se maminka dívala na televizi a někdo tam tancoval, nutila mě, abych tancovala tak jako on. A běda, když to byly holky stejně staré nebo dokonce mladší než já! To jsem si vyslechla jaké jsem nemehlo a jak nic v životě nedokážu. Radši si nechám napařit třeba 100 hodin než tancovat. No ale tady, i když jsem se snažila, na víc než jakési podivné kolébání jsem se nezmohla. Připadala jsem si trapně. Navíc ta hudba! Uřvaná, rocková, právě taková jakou neposlouchám. Ostatní mi pořád nutili alkohol, jenže copak já vím, jak bych se chovala opilá? Nevím a právě proto to nepiju. Kdybych chtěla začít, opila bych se nejdřív sama doma tak, aby mě nikdo neviděl. A až bych zjistila, jak se chovám a jaké to je, teprve potom bych si možná s ostatními něco dala. Nepotřebuju, aby o mně půl Vyškova vědělo, kde všude jsem zvracela, nebo něco podobného. Cigarety mi naštěstí už nutit přestali, jenom mi je nabídnou a dál se neptají. Kudlinka si občas dá. Nevím proč, ale mrzí mě to. Domů jsem přišla o půlnoci, jak jsem se domluvila s maminkou. Ta byla vzhůru a sotva jsem si vyzula boty, zavolala mě k sobě do ložnice a začala se mě vyptávat, co bylo. Nesnáším to její:“ Přišlas tam a co?“ Nesnáším to vyptávání. Chce vědět všechno, s kým jsem se bavila, o čem, jestli jsem tancovala s nějakým klukem…..Nesnáším to!!!! Netancovala! Jak bych asi mohla? Ani tam nehrají ploužáky…a ani nemám s kým! Kudlince se tam líbilo. Měla tam Karla…