Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seNETYPICKY V SUPERMARKETU
16. 05. 2008
0
1
1997
Autor
fungus2
Letmý pohled do ledničky a špajzu mi prozradil, že bych měl zajít na nákup. A tak jsem se rozeběhl do nedalekého supermarketu. Díky mému sprintu jsem však pojednou narazil na jakási točící železa, kterými procházel muž. Ten zařval, přičemž pro nás pro oba následovalo otočení se nazpátek. Dotyčný ztratil na dlaždičkách rovnováhu a za výkřiku na zrovna vytřené podlaze vyjel vchodem ze supermarketu. Já se ke svému překvapení ocitl vně nákupního košíku, jenž měl kolečka.
„Kam jedete!?“ zařval na mne muž z bezpečnostní agentury.
„To já nevím. Tohle nemá volant!“ zněla má odpověď, načež se on ocitl na mně. Za dvojitého výkřiku jsme projeli kolem jedné pokladny a záhy si to s námi košík namířil do skladu. Vzápětí se ozvalo několik ran, po nichž mi neunikla ta skutečnost, že se nalézám v nějaké místnosti.
„Pomóóóóc!! Přepadení!“ řval z plna hrdla vedoucí supermarketu, který se nalézal zaražený pod stolem.
„To je omyl pane vedoucí. A toho přepadení se taky v budoucnosti určitě dočkáte,“ sdělil jsem mu. Poté se mi podařilo vozík dostat z velké hromady různých lejster a při odchodu jsem spatřil hromadu beden, z niž vyčnívaly nohy. Tušil jsem, že patří muži z ochranky. Ten totiž vypadl z nákupního vozíku ještě před mým vjezdem do kanceláře
V poklidu se mi podařilo vrátit mezi regály, kde mou pozornost upoutaly mrazící boxy. Přes okraj jednoho z nich byl nakloněný jakýsi muž, a tak jsem se ze zvědavosti sklonil vedle něho.
„Aby se vám nenachladila hlava. Mohl by jste třeba dostat mrazivý zápal mozkových blan,“ sdělil jsem mu.
„To je dobře, že jste tady. Mne chytnul houser,“ sdělil mi muž.
„Co!? Já tady žádného housera nevidím.“
„Přeci dole na zádech!“
„Na zádech nikoho nemáte. To jste si vsugeroval. To znám. Já si jednou usilovně představoval, že jsem bohatý. A pak jsem při placení v jednom obchodu zjistil, že nemám tři sta tisíc. To pak nastal šrumec.“
„Mně prostě ruplo v zádech! Nemůžu se narovnat!“ vyhrkl muž.
„Aha. To máte teda blbý. To je určitě kvůli těm cenám. Pořád je snižují, a aby je pak člověk hledal až u země.“
„Ježišmarja! Vy jste blázen!“ rozkřikl se.
„He, he. To už mi řeklo lidí. Já jsem dokonce do toho blázince šel, ale oni si mě tam nechtěli nechat.“
„Néééé!!“ vydralo se z úst muže.
„Ale ano. No, mám nápad, jak vám pomoct. Já se vás pokusím narovnat. Zapřete se rukama a já vám nadzvednu nohy.“
„To snad nemyslíte vážně!“ vyhrkl muž.
„Ale myslím,“ řekl jsem mu a rukama jsem mu prudce nadzvedl nohy. Muž zařval, přičemž mi neuniklo, že dost zákazníků užasle na nás hledí.
„Vidíte. A jste narovnaný!“ pronesl jsem radostně. Ve stejný okamžik mne však muž nohami kopl, což mělo za následek můj pád do nákupního vozíku. Ten se opět rozjel velkou rychlostí mezi regály. Bylo mou snahou z nich brát nějaké věci, ale všechny dopadly na podlahu. Vzápětí následoval náraz do pyramidy naskládaných plechovek, načež nastalo velké pozdvižení. Záhy se ke mně seběhla spousta rozkřičených lidí v čele s vedoucím, mužem s ochranky i tím, jehož jsem narovnával v mrazícím boxu. Pak mi neunikla ta skutečnost, že jakási starší paní mne mlátí deštníkem. A tak mi nezbylo nic jiného, než se dát na útěk. Jenže kvůli povalujícím se plechovkám to nebylo snadné. I dost těch, co mne honili, spadlo na podlahu.
Díky tomu vznikla valná hromada křičících zákazníku, ze které se mi podařilo dostat. Nějakým řízením osudu jsem v ruce svíral deštník oné postarší ženy a jeho přítomnost v mé ruce se mi stala osudná při přelézání jednoho regálu. Jeho část sloužící k držení, se zachytila za jeden velký list roztočeného větráku, co byl u stropu. Ke svému velkému úžasu jsem se na větráku začal točit. Ten se vzápětí urval a poté jsem zažil prolétnutí skrz okno.
Na autobusové zastávce můj přílet vyvolat zděšení. Snažil jsem se všem přítomným vše vysvětlit. Brzo se však ze supermarketu vyřítil dav mých pronásledovatelů a já jsem se dal na rychlý útěk. Zároveň mi došlo, že v tomhle supermarketu už asi nebudu moc nakupovat.
„Kam jedete!?“ zařval na mne muž z bezpečnostní agentury.
„To já nevím. Tohle nemá volant!“ zněla má odpověď, načež se on ocitl na mně. Za dvojitého výkřiku jsme projeli kolem jedné pokladny a záhy si to s námi košík namířil do skladu. Vzápětí se ozvalo několik ran, po nichž mi neunikla ta skutečnost, že se nalézám v nějaké místnosti.
„Pomóóóóc!! Přepadení!“ řval z plna hrdla vedoucí supermarketu, který se nalézal zaražený pod stolem.
„To je omyl pane vedoucí. A toho přepadení se taky v budoucnosti určitě dočkáte,“ sdělil jsem mu. Poté se mi podařilo vozík dostat z velké hromady různých lejster a při odchodu jsem spatřil hromadu beden, z niž vyčnívaly nohy. Tušil jsem, že patří muži z ochranky. Ten totiž vypadl z nákupního vozíku ještě před mým vjezdem do kanceláře
V poklidu se mi podařilo vrátit mezi regály, kde mou pozornost upoutaly mrazící boxy. Přes okraj jednoho z nich byl nakloněný jakýsi muž, a tak jsem se ze zvědavosti sklonil vedle něho.
„Aby se vám nenachladila hlava. Mohl by jste třeba dostat mrazivý zápal mozkových blan,“ sdělil jsem mu.
„To je dobře, že jste tady. Mne chytnul houser,“ sdělil mi muž.
„Co!? Já tady žádného housera nevidím.“
„Přeci dole na zádech!“
„Na zádech nikoho nemáte. To jste si vsugeroval. To znám. Já si jednou usilovně představoval, že jsem bohatý. A pak jsem při placení v jednom obchodu zjistil, že nemám tři sta tisíc. To pak nastal šrumec.“
„Mně prostě ruplo v zádech! Nemůžu se narovnat!“ vyhrkl muž.
„Aha. To máte teda blbý. To je určitě kvůli těm cenám. Pořád je snižují, a aby je pak člověk hledal až u země.“
„Ježišmarja! Vy jste blázen!“ rozkřikl se.
„He, he. To už mi řeklo lidí. Já jsem dokonce do toho blázince šel, ale oni si mě tam nechtěli nechat.“
„Néééé!!“ vydralo se z úst muže.
„Ale ano. No, mám nápad, jak vám pomoct. Já se vás pokusím narovnat. Zapřete se rukama a já vám nadzvednu nohy.“
„To snad nemyslíte vážně!“ vyhrkl muž.
„Ale myslím,“ řekl jsem mu a rukama jsem mu prudce nadzvedl nohy. Muž zařval, přičemž mi neuniklo, že dost zákazníků užasle na nás hledí.
„Vidíte. A jste narovnaný!“ pronesl jsem radostně. Ve stejný okamžik mne však muž nohami kopl, což mělo za následek můj pád do nákupního vozíku. Ten se opět rozjel velkou rychlostí mezi regály. Bylo mou snahou z nich brát nějaké věci, ale všechny dopadly na podlahu. Vzápětí následoval náraz do pyramidy naskládaných plechovek, načež nastalo velké pozdvižení. Záhy se ke mně seběhla spousta rozkřičených lidí v čele s vedoucím, mužem s ochranky i tím, jehož jsem narovnával v mrazícím boxu. Pak mi neunikla ta skutečnost, že jakási starší paní mne mlátí deštníkem. A tak mi nezbylo nic jiného, než se dát na útěk. Jenže kvůli povalujícím se plechovkám to nebylo snadné. I dost těch, co mne honili, spadlo na podlahu.
Díky tomu vznikla valná hromada křičících zákazníku, ze které se mi podařilo dostat. Nějakým řízením osudu jsem v ruce svíral deštník oné postarší ženy a jeho přítomnost v mé ruce se mi stala osudná při přelézání jednoho regálu. Jeho část sloužící k držení, se zachytila za jeden velký list roztočeného větráku, co byl u stropu. Ke svému velkému úžasu jsem se na větráku začal točit. Ten se vzápětí urval a poté jsem zažil prolétnutí skrz okno.
Na autobusové zastávce můj přílet vyvolat zděšení. Snažil jsem se všem přítomným vše vysvětlit. Brzo se však ze supermarketu vyřítil dav mých pronásledovatelů a já jsem se dal na rychlý útěk. Zároveň mi došlo, že v tomhle supermarketu už asi nebudu moc nakupovat.