Iohxis teorie

Iohxis samo sebe termínem Iohxis nikdy neoznačovalo. Jeho označení je však na našem evolučním stupni naprosto nepochopitelné a musíme si proto vypomáhat vlastními vágními výrazy.
Výsledkem Iohxis teorie je kromě popisu stručného historického vývoje a „in spé“ vývoje také odpověď na mnohokrát kladenou otázku smyslu života. Nelze však na tuto otázku odpovědět jednoduchou větou ani odstavcem bez řádné průpravy a pochopení minulých a budoucích souvislostí.
Proto se přenesme o značný kus dozadu. Iohxiologové stanovují mezník počátku šestého životního cyklu zhruba deset miliard let před námi. V té době byla celá země pokryta Iohxis. Iohxis je modrá, naprosto harmonicky spolupracující a téměř až rytmicky se vlnící formace relativně řídké konzistence. Velice primitivně bychom látku mohli nazvat jako modré bahno. Hmota je složena ze všech známých chemických prvků, které jsou spolu propojené tzv. Iohthornickými vazbami a mezi kterými panuje naprostá stabilita a harmonie bez jakýchkoliv probíhajících chemických reakcí. Tato rovnováha je poměrně stabilní a odolává většině jevů, které se dějí v okolním vesmíru. To však neplatí o rozpínání a smršťování částí vesmíru, které je těžko pochopitelným jevem a při kterém vznikají neočekávané, neplánované, neznámé reakce, silnější, než jakákoliv možná forma obrany jakéhokoliv z evolučních stupňů včetně Iohxis. Tyto pohyby přitom nejsou ve vesmíru ničím neobvyklým. Podle odhadů proběhne kdekoliv v kosmu okolo desítky těchto jevů každou minutu.
Právě při rozpínání vesmíru před deseti miliardami let započal nový životní cyklus. Iohxis bylo vlivem vnějšího prostředí roztříštěno do mnoha podob a začaly vznikat pro nás už lépe představitelné struktury. Část Iohxis bylo zformováno v pevné anorganické látky, postupně vznikaly látky plynné i kapalné, dle toho, jakým způsobem bylo Iohxis vesmírnými pohyby zasaženo. Nejméně zasaženo bylo Iohxis, které dalo vzniknout tekutinám a následně vodě. V tomto prostředí potom nejzachovalejší Iohxis zformovalo organické látky, ze kterých se život probojoval až do dnešní podoby.
Evoluční proces má šestnáct fází. Tyto fáze se od počátku neustále zkracují. První fáze trvala miliardy let, poslední šestnáctá fáze je podle odhadů Iohxiologů dlouhá pět až sedm let. První fází jsou jednobuněčné organismy. Fáze člověka je pátá ze všech šestnácti fázi. Po fázi člověka následují např. katabhlaxa, katabaoixa či lahghya. Poslední šestnáctou a nejkratší ze všech fází je Iohxen.
Během celého evolučního procesu dochází k postupnému splývání jednotlivých složek původního rozdrobeného Iohxis. Fázi za fází se složky spojují, evoluční jednotky postupně splývají s vegetací a jinými organismy a v závěru i se samotnou zemí a anorganickými složkami světa. Životné a schopnější látky tak přetvářejí látky neživotné a méně schopné, přizpůsobují je svým potřebám a společně metamorfují ve vyšší a vyšší evoluční jednotky až se za dlouhý čas spojí a splynou všechny, i ty poslední nejméně poddajné látky, a dají tak vzniknout jedinečné hmotě Iohxis, která znovu pokryje celou zemi.
Iohxis je hmotou nesmrtelnou, podobně jako vesmír, který ji obklopuje. Ať proběhne ve vesmíru jakkoliv intenzívní smrštění či rozrůstání nedokáže to Iohxis zcela zahubit. Promítne se pouze do délky evolučního cyklu a to zejména do jeho prvních fází.
Výsledek je však vždy stejný. Proběhne nezadržitelná evoluce, kde se všechny organismy během svého přirozeného vývoje postupně mění až ve výsledné Iohxis. Nejen přirozený vývoj, ale také bádání a objevování, které organismy provádějí, je zpočátku neuvědomělý a v posledních dvou fázích již uvědomělý směr, který je vede až k Iohxis, fázi první i poslední.
Smysl života byl tedy již řečen. Všechny atomy a molekuly se snaží během dlouhého vývojového procesu dostat ze stavu, způsobeného exogenními vlivy do původní počáteční formy, totiž Iohxis. Dostat se do stavu neuvěřitelné rovnováhy, stability a nesnadno porušitelné modré harmonie.