Deník 7

8. srpna 1999  neděle

Nevím, jak dlouho budu schopná dneska psát, protože mě hrozně bolí ruce. Zase musím držet. Nikdy to neskončí, je zbytečné se o něco snažit, o něco pokoušet, člověk prostě musí jen přežívat. Jenom nevím, jestli to vydržím až do konce, protože ten konec je v nedohlednu. Teď už nemám ani tebe, Nastěnko. Už tě nebudu vídat, nevím, kde bydlíš a i kdybych to věděla, nemůžu za tebou jen tak přijít. Nevím ani jestli tě vůbec někdy potkám. Jsi moje sluníčko. Asi bych na tebe měla zapomenout, jenže to nejde. Nemám už vůbec nikoho.

9. srpna 1999  pondělí

Zase musím při držení stát a to jenom proto, že jsem se začala s maminkou dohadovat, že nechci jíst až jako druhá. U nás to totiž funguje tak, že nejdřív jí Krákora a až po ní ze stejného talíře já. Málokdy je to naopak.Není to nic příjemného, někdy když je v jídle třeba kmín, který ona nesnáší, tak ho dává na okraj talíře a maminka ten talíř samozřejmě neumyje než tam dá jídlo mě. Rovnou to tam nandá a jez. Máme doma jenom tři talířky, potom dva menší, zhruba pět větších lžic a jednu malou čajovou. Hrnce máme tři – jeden maličký, jeden velký a jeden mezi tím. A jednu pánev. To je všechno nádobí co máme. Tata má nádobí zvlášť. Vaří si sám co já si pamatuju. Ani se mu nedivím, maminčina jídla nejsou zrovna nejchutnější. Někdy, když se snaží, tak je to dobré ale když se na to vykašle, chutná to hrozně. Třeba polévku dělá tak, že nalije do hrnce vodu a uvaří v ní ovesné vločky. To osolí a má polévku. Polévky nenávidím ze všeho jídla nejvíc. Maminka vždycky dává velké porce, ale musím to sníst. Zas je to lepší než kdyby mi nedala jíst vůbec.

Musím jídávat až jako druhá, protože prý jím pomalu. Musela jsem teda stát už při jídle a maminka se mi zase směje, že prý budu mít křečové žíly, když tak dlouho musím stávat. Prý jsem blbá.

12. srpna 1999  čtvrtek

Prosila jsem maminku, aby mě zase zbila, aby mi pár hodin ubylo, ale říkala, že se jí nechce. A protože jsem se rozbrečela, když jsem ji nemohla přemluvit, musím každý den psávat 20 listů o tom jak mi ty hodiny škodí na zdraví a jak jsem debilní a tak podobně. Tak musím jít psát.

Kudlinka je teď na dovolené, je to dobře, aspoň mám na chvíli klid a nemusím vymýšlet výmluvy proč nemůžu ven.

17. srpna 1999  úterý

Mamince se nelíbí, jak píšu. Prý moc roztahuju, tak mi některé listy nepočítala a přidala mi 50 hodin za to že jsem jich neměla napsaných 20. Já bych je měla, kdyby mi některé nevyřadila. Prý musím mívat na jedné stránce nejméně 22 řádků a na každém řádku aspoň čtyři slova. To mi bude trvat strašně dlouho, než to napíšu. Je mi hrozně. Nejradši bych psala pořád dokola, že je mi hrozně, ale to mi nepomůže. Mně už nepomůže nic.

20. srpna 1999  pátek

Maminka ty papíry pořád kontroluje, vždycky si vezme náhodně papír a přepočítá si, jestli mám na stránce stejný počet slov a řádků jaký mi určila. Blbé je že už mi došel papír. Nemám už na co psát. Nemůžu si vzít nový sešit, ty jsou určené do školy, to ani nedomýšlím, co by následovalo, kdybych ho vzala na tohle. Píšu teda na reklamní letáky, které jsem si natrhala na velikost A5. Jenže maminka řekla, že to z nich skoro nejde přečíst, takže na ně nemám psát. Nevím teda na co budu psát zítra.

21. srpna 1999  sobota

Prohrabala jsem krabici s papíry a píšu na už pokreslené papíry. Je to škoda, některých těch obrázků, ale co se dá dělat. Mamince, když si zase stěžovala, že se to nedá přečíst, jsem řekla, že to jde a ona že jí to teda budu ode dneška předčítat. Prý mě tím taky donutí psát čitelně, prý to po mně nejde přečíst. Tak jsem jí to musela po sobě přečíst.

25. srpna 1999 středa

Chci být mrtvá.

26. srpna 1999 čtvrtek

Přivezli nám do pokojíčka nový nábytek. Je hezký, ale maminčiny věci tu zůstávají pořád, takže z něj žádnou velkou radost nemám. Jenom se tam vleze víc věcí, to je dobře. Naštěstí se už nemusím dohadovat s Krákorou, které poličky jsou moje a které její, protože je jich dost. Jenže jsem dnes nestihla oddržet deset hodin, když se pořád někdo motal v pokojíčku, tak jich mám zas o 50 víc. To mám teda radost! Nemá to cenu. Nic se tu nezlepší ani kdyby byl nábytek celý ze zlata. Chtěla bych, aby mi bylo všechno jedno, aby mi bylo jedno, že mi maminka nadává, že mě něco bolí. Nechci nic cítit, protože jedině tak mi bude líp. Jenže jak to mám udělat? Nechci nic cítit, protože pak bych nic necítila ani k Nastěnce a netrápila bych se. Bylo by mi dobře.

30. srpna 1999  pondělí

Protože mám moc hodin, vymyslela maminka, že můžu držet rukama i nohama zároveň. Prakticky to probíhá tak, že ležím na zádech a ruce i nohy mám zvednuté. Bolí to. Držela jsem se sice rukama nohou, teda spíš tepláků, ale i tak to bolelo.

Maminka říká, že je na mě ještě hodná, že prý jsou mnohem horší maminky. Jedna prý posadila svoje dítě na rozpálenou plotnu. Prý to bylo jednou ve zprávách.

1. září 1999  středa

Do školy jsem šla s Ivetou a Břeťou. Irču bohužel nevzali. Sedím v lavici s nějakou Salamolkou. Břeťa chodí do jiné třídy a Iveta je mnohem vyšší než já, takže by se mnou těžko seděla v první lavici. Nejdřív jsem si teda sedla sama, Salamolka seděla za mnou v lavici taky sama. A pak kdosi přišel, že potřebuje jednu lavici, tak si Salamolka přisedla za mnou. Byla jsem tuze ráda, protože už jsem v duchu slyšela maminku, jak by mi nadávala, že sedím sama, že nejsem schopná se s někým bavit a podobně. Jsem fakt ráda, že to tak dopadlo. Za třídního máme jakéhosi Drkotala, nebo tak nějak se jmenuje. Všechny máme oslovovat paní profesorko a pane profesore, dostali jsme rozvrh….Škola je sice hezká i zevnitř, je teď nově opravená, krásná, ale není mi tam příjemně. Nevyznám se tam, nevím co kde je, neznám ty lidi. Chci už být odtamtud pryč. Všichni tam vypadají chytře. Připadá mi, že tam nepatřím.

8. září 1999  středa

Maminka mi hodiny odpustila, takže teď s Kudlinkou probíráme odpoledne, co bylo ve škole. Pořád se mi tam nelíbí. Připadá mi tam všechno cizí a chladné, chci zpátky na základku. Kudlinka je na té zdravotnické a taky se jí tam nelíbí. Na gymplu jsou všichni chytří, třeba Salamolka, ta si všechno zapisuje, já teda taky, když ji vidím, aby mi náhodou potom něco nechybělo nebo tak. Ale doteď jsem byla zvyklá, že nám všichni všechno pěkně nadiktovali. Tady každý jenom mluví a neříká, co si máme psát. Tak si toho píšu, tak jako Salamolka, co nejvíc.

Psali jsme znovu jakési testy z němčiny, nechápu, co je na tom tak složitého, nějak nás rozdělit do skupin. Taky mám těďka angličtinu. Nacvičovali jsme výslovnost, jenže v naší skupině jsou jak lidi, kteří neumí ani ň (jako třeba já) nebo lidi co už něco umí. A učitel vidí, že to umí, tak si myslí, že to umí všichni. Angličtina se mi nikdy nelíbila, není to jazyk pro mě. Ještě k tomu sedím sama, takže mi nemá kdo poradit. Salamolka chodí do skupiny pro pokročilejší, protože měla angličtinu už na základce. A jako druhý jazyk má francouzštinu. Taky s ní není nijak spokojená.

10. září 1999  pátek

Drkotala máme z dějepisu. Je strašně zvláštní. Na každém si něco najde. Třeba mně říkal, že mám brýle jako paní Einsteinová a že určitě budu všechno vědět. A ty jeho zvláštní průpovídky! Kam na ně chodí? Jsou teda většinou vtipné, to musím uznat, ale pro dotyčného asi ne vždycky příjemné. Ani nám nevykládá látku, pořád mluví o všem možném, co se kde děje a vykládá drby na učitele nebo jen tak kecá s děckama. Akorát řekl, že se máme naučit památky – kdo bydlí ve Vyškově tak Vyškova, ostatní vždycky své vesnice.

Z češtiny máme takovou solidní paní. Učí ještě francouzštinu a pořád s ní tu češtinu srovnává. Jako kdyby každý měl aspoň základy francouzštiny. Ale jinak je příjemná a umí nádherně přednášet básně. A mluví tak krásně spisovně, jak já to asi nikdy nebudu umět.

Z chemie máme Elvise, vede ještě sbor a povídal, že kdo mu bude chodit do sboru, nad tím v chemii zavře oči. Sice to asi myslel z legrace, ale skoro celá třída, až na pár výjimek se nahlásila. Já taky, nikdy jsem do sboru nechodila, ale chtěla bych to zkusit, tak uvidím.

Z tělocviku máme Dádu, přesně takovou můru jako byla Sova. Je jako její kopie. Čekají mě nejspíš další čtyři roky mučení. Kdy už se toho tělocviku konečně zbavím? Proč nemůže být dobrovolný? Nebo aspoň jako hudebka a výtvarka jenom na dva roky?

No to by bylo k učitelům, ostatní mě nezaujali.

11. září 1999  sobota

S Kudlinkou jsme dnes probíraly Matěje a sesmolily jsme mu spolu dopis. Dalo to teda práce ho vymyslet! Napsala jsem ho na papír, který jsme po stranách opálily, pak jsem ho srolovala a Kudlinka mi našla červenou stuhu na převázání. Dokonce se mi s Kudlinčinou pomocí podařilo tam z vosku udělat něco jako pečeť. Pak ho Kudlinka zanesla Matějovi a vypravovala mi, že Matěj nebyl doma a že ho teda nechala jeho dědovi, který se zdál být náramně pobavený, když to viděl. Ha ha ha. Šla jsem domů a ani ne snad za hodinu u nás zazvonil Matěj. Maminka z toho byla pořádně vykulená. Šli jsme s Matějem ven a on mi řekl, že chce, abychom byli jenom kamarádi. Byla jsem samozřejmě zklamaná, ale před maminkou jsem to nesměla dát znát, dělala jsem jakože nic a jakože mě přišel pozvat na sraz. No přece jí neřeknu pravdu? To bych si zase něco vyposlechla!

12. září 1999  neděle

Mám to nové morčátko! Je to holčička a dala jsem jí jméno Bobinka. Moc se mi to jméno líbí a k ní se hodí. Je tuze roztomilá. Jsem z ní nadšená! Má ještě bratříčka - Tomíka, toho dáme dědovi. Zatím je máme doma oba dva. Šmankote ta je krásná – černohnědobílá! Krákora povídala, že Jerry bude její, no stejně je na ni víc zvyklý, já na něj nemám tolik času, když držívám.

17. září 1999  pátek

Večer jsme šly s Kudlinkou na táborák. Vůbec se mi tam nechtělo, hlavně kvůli tomu, že tam mohl přijít taky Matěj a byl tam. Nakonec to ale nebylo tak hrozné, bavili jsme se možná i víc než předtím. Stejně je mi ale smutno, kvůli Matějovi.

19. září 1999  neděle

Přibylo mi 50 hodin za to, že jsem se večer bavila s Krákorou, když už jsme ležely v posteli. Maminka to samozřejmě slyšela. Krákora už spí, tak si můžu v klidu pobrečet. Je to nespravedlivé, ji maminka nepotrestala. Proč pořád jenom mě? Co je na mě tak špatného?

24. září 1999  pátek

Drkotal zkouší ty památky a zkouší jenom holky, fakt vtipné. Žádná nedostala lepší známku než trojku. I když to někdo umí, on se stejně ptá na věci, které člověk neví. Mě naštěstí nevyvolal. Už tak si tu připadám hloupě, ne tak ještě, aby se mě tak vyptával před tabulí a přede všemi.

Maminka mi občas dovoluje držet rukama i nohama zároveň, aby mi hodiny rychleji ubývaly, jenomže mi je taky pořád přidává, takže jich mám pořád víc a víc. Najíst ale zatím dostávám. Aspoň to.

25. září 1999  sobota

Přijela babička a pořád mě posílá k doktorce. Nelíbí se jí, jak často chodím na záchod a že tam tak dlouho sedím. Prý se tam ještě nachladím, pokud jsem se už nenachladila. Jenže já tam sedím, abych aspoň chvíli mohla mít ruce normálně, což ona samozřejmě neví. Ani jí to nemůžu vysvětlit. Trápila by se. A maminka tvrdí, že když to někomu řeknu, zavřou mě do blázince a ona si vezme tu Tamaru. Podle mě teda o žádné Tamaře neví, ale co kdyby to náhodou byla pravda? A proč nechce mě? Prý zlobím, ale já si myslím, že ostatní zlobí svoje rodiče víc. Když se srovnám s Kudlinkou, jsem určitě mnohem poslušnější. Závidím jí, dokonce se může s maminkou bavit o Karlovi. A úplně v pohodě! Já bych taky mamince mohla říct o Matějovi, jistě, chvíli si bude hrát na hodnou a zítra už to použije proti mně, aby mi ukázala moji neschopnost a vysmála se mi. Proto čím míň toho ví, tím lépe.

26. září 1999  neděle

Tata ráno nadával, že maminka neutřela pračku, že každá jiná by to už dávno udělala. Maminka byla celý den vzteklá. Aby to vypadalo, že něco dělá, řekla, že se bude utírat prach v pokojíčku. Takže jsme s Krákorou musely všechno, co bylo na poličkách vyndat. A to je jich tam teď hromada, co máme ten nový nábytek. Mně přibylo 50 hodin za to, že jsem pomalá. Krákora mi samozřejmě byla dávána za příklad. Taky kdo jiný že?

Taky musím každý den psávat 30 listů za to, že jsem se o té padesátce začala s maminkou dohadovat. A protože jsem to dnes napsat nestihla, mám dalších 50 hodin a ani se mi za dnešek neodečetlo těch 10, co jsem oddržela. Nestojím vůbec za nic. Měla jsem být rychlejší a všemu bych se vyhla. Maminka má pravdu, když říká, že jsem neschopná. Chtěla bych se jednou probudit a být někým jiným. A chtěla bych aspoň jeden jediný den prožít s maminkou, která by na mě viděla aspoň něco dobrého. Říká se, že na každém člověku je něco hezkého, ale co hezkého je na mě? Nic. A nebo to moje hezké je tak maličké, že to nikdo nevidí, ani já ne. A kyž je to tak maličké nebo to vůbec není, tak nemůžu za něco stát. A asi ani nikdy nebudu.

27. září 1999  pondělí

Byla jsem naposledy ve sboru. Skoro všichni se odhlásili, hned co tam přišli poprvé. Já tam chodit nemůžu, protože na to nemám čas. Musím držet a psát listy, nestíhala bych to všechno. Je mi to líto. Už tam z naší třídy bude chodit jenom jeden člověk. Elvis nebyl rád, když jsem mu to říkala, no ale co mám dělat? Pravý důvod mu říct nemůžu, stejně by to nepochopil.

Vyběhala jsem si u doktorů potvrzení, že nemůžu běhat dlouhé tratě. Normální doktorka mi to nechtěla napsat, tak jsem šla za ortopedem, co k němu chodím kvůli skolióze a toho jsem přemluvila. Řekla jsem mu, že mě z běhání tuze bolí záda, i když to vůbec není pravda. No ale přece nebudu běhat, to by mě zabilo. Dokonce byl tak hodný a zakázal mi i skoky, doskoky a kotouly. Hned to bude v tělocviku jednodušší. Akorát kvůli tomu budu muset chodit každý týden na cvičení se zádama, ale pořád lepší než běhat.

1. října 1999  pátek

Salamolka je dobrá holka. Docela jsme se skamarádily. Máme teď novou zálibu – čmrkáme si v hodinách propiskama po rukách a zároveň se snažíme mít na sobě co nejméně čmrkanců. Zatím nás ani nikdo z učitelů nenapomínal – že bychom v té první lavici byly tak nenápadné?

Do skautu už ani já ani Kudlinka nechodíme. Ani Asja už nedělá vedoucí družiny. Je už na vysoké, tak asi nemá tolik času. Je hrozně chytrá. Taky bych chtěla mít tak chytrou sestru. Kudlince vždycky radí a dokonce za ni píše i slohovky. Mně to dá vždycky hromadu práce nějakou vymyslet. A ještě to napsat tak, aby se mi tam moc slov neopakovalo….

Doma je všechno stejné – občas můžu držet i nohama, listy musím předčítat každý den….

2. října 1999  sobota

Maminka se dneska rozčilovala a prý se mám starat sama o sebe, jako si nakupovat a vařit. A kde mám na to vzít peníze, když mi nic nedá, to už neřekla. Ani neumím vařit. Nemám na to anii čas, když pořád musím držet. Chci toho oddržet za den co nejvíc navíc, když mi to ubývá jako dvojnásobek. Udělala jsem si teda jenom brambory. Nic víc. Maso nemám, to si udělala maminka pro sebe a pro Krákoru. No co, aspoň budu krásně hubená, už tak mi to hodně lidí závidí.

3. října 1999  neděle

Na oběd jsem si udělala zase brambory. Mám je ráda a samotné nechutnají zas až tak špatně. Třeba samotná rýže by chutnala asi hůř. Taky nechci nic vařit, protože by mi maminka vynadala, kdyby se mi to nepovedlo nebo kdybych něco vylila či rozsypala. A navíc vařit podle receptu je u nás nemožné, protože víc než polovina ingrediencí mi vždycky bude chybět. Z toho co máme doma je zázrak uvařit něco dobrého. Vždyť my nemáme ani cibuli! A máme jen 3 hrnce. Tatovy používat nesmíme. No a když v nich maminka zrovna něco má a nebo jsou špinavé…Je složité je umývat, protože jsou tam dvě houbičky na umývání, jedna maminky, jedna tatova. Když použiju tatovu, přidá mi hodiny, když se jí zeptám, která je naše, neodpoví. Když budu dotírat nebo se zeptám taty, přidá mi hodiny – to se mi stalo zrovna včera. Tata mi dneska nabízel svoje jídlo, jenže to si taky vzít nesmím. Tak jak to mám udělat?

11. října 1999  pondělí

Maminka už zase vaří i mně, prý se nemohla dívat na to jak jím.

Elvis mě dnes zkoušel ze značek prvků. Ostatní potom povídali, že prý jsem tam stála sebevědomě opřená o jeho stolek a prý to vypadalo, že mě tím zkoušením obtěžuje. Samozřejmě jsem dostala jedničku, chemie mě baví. Taky kdo by neuměl značky že?

Salamolce jsem při té naší hře čmrkla červenou fixou na její bílou halenku – omylem. Snad to půjde vyprat. Ani se na mě nezlobila, je hodná. Ale už jsme s tím přestaly, přece jenom je to hloupá zábava. Jak asi musíme vypadat?

Potkala jsem Kudlinku a ona mi hned musela povykládat novinky. Prý byla v pátek v klubu, trochu mě mrzelo že se mě ani nezeptala, jestli půjdu taky, ale stejně bych nemohla, tak mě aspoň ušetřila potíží s vymlouváním se proč nemůžu. Když se vracela domů, Karel ji doprovodil až k domu a seděli spolu prý ještě dlouho na lavičce. A dokonce jí dal i pusu! Byla šťastná jako bleška, když mi to povídala.

15. října 1999  pátek

Drkotalovi jsem dneska řekla, že nemůžu jet na lyže z finančních důvodů. Musela jsem něco vymyslet, protože tam za žádnou cenu nechci jet. Na lyže mě nikdo nedostane! Už tak nenávidím tělocvik, natož celý týden lyžovat. To by mě zabilo. Nepojedu! Salamolka taky nejede. Její vztah k tělocviku je snad ještě horší než můj. I když je šikovnější a má větší sílu. No nemůžu tam jet, to je nepředstavitelné. Vyhnula jsem se tomu na základce, tak přece teď nepojedu. To nejde!

Měla bych vyčistit Bobince krabici, ale nějak to nestíhám, nestihla bych držet, psát a ještě být hotová do sedmi.

19. října 1999  úterý

Bobinka dnes vyskočila už poněkolikáté z krabice, která je vysoká přes 40 cm. Tak jsem ji přemístila do akvária, protože si myslím, že chce vidět na svět. Vypadá to, že je v něm docela spokojená.

Salamolka je nemocná.

24. října 1999  neděle

Tata nadával, že prý mu maminka sežrala klobásu. Máme totiž ledničku rozdělenou – horní dvě poličky máme my a spodní dvě má tata. Každý má tedy svoje jídlo zvlášť. Maminka ale někdy tatovi jídlo bere tak, aby to neviděl samozřejmě. Nevím, jestli o tom ví, já mu samozřejmě nic říct nemůžu. Ani si z jeho poliček nemůžeme s Krákorou nic brát. Jenom, když bere maminka a nepovede se jí to nenápadně, tak řekne, že kdyby se tata ptal, tak jsme si to jako braly my. No a s tou klobásou jí to jaksi nevyšlo. Ona mu samozřejmě tvrdila, že si ji snědl sám a chce to na ni svést nebo že ji dokonce ani neměl….

29. října 1999  pátek

Koupila jsem si v obchodě krásný řetízek. Babička mi totiž občas nějakou korunu tajně dá, abych si něco koupila, jenže maminka to samozřejmě nesmí vědět. Krákoře dává taky. Mamince jsem řekla, že jsem ho našla, protože by mi ho sebrala a dala by ho babičce. Měla bych po radosti. Vadí mi, že si od babičky nesmíme nic brát. Kudlinka si od té své může vzít, co chce. Nechápu to. Když se maminky zeptám, proč nemůžu, tak buď neodpoví nebo řekne „Proto.“ nebo začne řvát. Tak se radši neptám, aby mi nepřidala hodiny. Tohle řešení je nejlepší.

2. listopadu 1999  úterý

Ve škole se mi pořád nelíbí. Salamolka tu teď moc nebývá, nevím, co jí je, jestli je nemocná nebo tak. Dneska jsme byli na exkurzi v elektrárně Dlouhé stráně, ani s námi nejela. Jela jsem s Mišutkou, je to docela dobrá holka, chodíme spolu do angličtiny. Ta zase chodí do školy pořád, aspoň co já teda vím. A anglicky umí zhruba jako já – takže skoro nic.

Taky se mi nějak nedaří v matematice a fyzice, mám pořád trojky, někdy i horší známky.  Chtěla bych se vrátit zpátky na základku, tam mi to šlo. Tady jsem mezi chytrákama a co tu mám já, obyčejný člověk, dělat? Nemůžu se dočkat až odtud odejdu. Taky si neumím představit, že mě někde vezmou na vysokou. Kam jsem to jenom vlezla???

4. listopadu 1999  čtvrtek

Maminka má dobrou náladu. Přivezli nám totiž tu novou ložnici. Máme teda komletně celou ložnici novou. Nevím ještě jak bude vypadat, tata ji namontuje asi až o víkendu. Už je tam vymalováno, je růžová, to se mi moc nelíbí, je to dost sytá růžová. Koberec je krásný, něco mezi světle růžovou a stříbrnou nebo šedou nebo co je to za barvu. Jenom záclona je stejná jako byla. Jaký bude nábytek, nevím, ještě jsem ho neviděla.

No a protože má maminka dobrou náladu, nemusím už psávat listy. Jsem moc ráda, jenom mě zdržují a to předčítání taky. A koho by taky bavilo psát o sobě, jak je blbý a následně to ještě číst nahlas? Jsem tuze rada.

6. listopadu 1999  sobota

Tata se pokoušel dát dohromady tu ložnici a pořád chtěl, ať mu pomůžu. Dovezli nám totiž desky a šroubky a návod k tomu byl v němčině. Tak to chtěl překládat. Maminka mi to samozřejmě zakazovala. Ne teda před ním, ale když se nedíval, tak mi posunky signalizovala, ať jdu pryč a ať mu to neříkám. Jenže mě ho bylo líto, tak jsem občas dělala, že ji nevidím. Maminka tatovi nadávala, že to neměl dělat sám, že měl říct těm chlapům, co tu ložnici dovezli, aby nám ji dali dohromady, ale to on že ne, protože je lakomec a chce ušetřit. Tak taková u nás dnes byla nálada. Odpoledne přišel tatovi pomoct nějaký jeho kamarád, maminka zase nebyla ráda. Byla jsem zvědavá, jak se to sestavuje, ale nemohla jsem se na ně dívat moc dlouho, musela jsem držet. I když jsem se snažila, nestihla jsem oddržet za dnešek 10 hodin, takže mi 50 přibylo. Ložnice už stojí. Moc se mi ale nelíbí. Má takové ostré hrany a je celá bílá se zlatými proužky po stranách dveří a se zlatými úchytkami. Bílá se ale k mamince nehodí. Za chvíli už tak krásně bílá nebude. Pochybuju, že bude maminka chodit a nějak zvlášť se tam starat o pořádek, když ona sama chodí ve špinavém. Škoda no. Já být tatou, nekoupila bych bílou, ale černou.

12. listopadu 1999  pátek

Byla jsem vyvolaná z dějepisu a dostala jsem čtyřku. A doma prý mám říct, že jsem šikovná, že většina dnes dostala pětky. To je sice pravda, ale to je tak každou hodinu, když Drkotal zkouší. Zatím vždycky zkoušel jenom holky, tak už došla řada i na mě. A to jsem to uměla jak nejlépe jsem mohla. S ním nemá cenu se něco učit, To už je jedno, jestli člověk dostane čtyřku nebo pětku. S ním i kdyby člověk věděl všechno na světě tak jedničku nedostane. Vždyť to pořád říkám, nepatřím sem. Nic mi nejde.

Odpoledne, když byla maminka v obchodě, se zastavila Kudlinka a přemlouvala mě ať s ní někam večer jdu, ale nemůžu. Proč to sakra nemůže pochopit? Už nevím jak jí to mám vysvětlovat a proč má v tom přemlouvání takovou výdrž. Proč to tak strašně dlouho trvá, než jí to vysvětlím? Vždycky mám strach, aby ji u nás maminka neviděla. Už jenom proto, že by mi celou dobu, co byla pryč, nepočítala jako že držím. A přitom pro mě je to nejlepší doba. Můžu dělat, co chci, můžu mít ruce dole a počítá se mi to jako že držím.

Kudlinka je hrozně upovídaná. Člověka vůbec nepustí ke slovu a pořád si mele svou. Povídala, že prý Matěj s někým chodí, prý s nějakou Lenkou. Kudlinka ji nezná, já už vůbec ne. Trochu mě to mrzí, ale zase je to dobře, že nechodí se mnou. Jak bych se jemu pořád vymlouvala, že s ním nikam nemůžu? Neumím si to vůbec představit.

14. listopadu 1999  neděle

Zastavila se u nás Kudlinka, že prý se mnou nutně musí mluvit. To je pro maminku jako med na včely. Hned začala vyzvídat, co to Kudlinka chtěla a kdo si má pořád něco vymýšlet? To nemůže být Kudlinka opatrnější? Vždyť už jsem jí to tolikrát vysvětlovala. No chtěla mi říct to, že Karel chodí s Martinou. Byla z toho chudera zklamaná. Prý se to dozvěděla v pátek. Nemohla jsem ji nějak dlouho poslouchat ani utěšovat, musím držet. Musím toho mít co nejvíc navíc. Taky maminka by se potom víc vyptávala, co jsme si tak dlouho povídaly. Už tak mi dá vždycky dost práce, vymyslet něco uspokojivého, nebo aspoň neříct celou pravdu.

17. listopadu 1999  středa

Každou středu před vyučováním chodím na to cvičení kvůli zádům. Nesnáším to. Doma se snažím cvičit každý den, protože jinak by maminka nadávala a to si to radši odcvičím než poslouchat ty její řeči.

Jedniček teď moc nedostávám, takže hodiny mi moc nemají za co odbývat. Jídlo ale dostávám, tak není zas tak zle. Listy psát zatím taky nemusím. A při držení můžu sedět. Dneska měla maminka docela dobrou náladu, tak jsem při tom mohla i ležet. Když ležím, tak ruce samozřejmě nemám zvednuté nad hlavou, protože by vlastně ležely na posteli, ale mám je zvednuté a předpažené. Takže vypadám asi jako náměsíčná. Málokdy se stane, že můžu držet a ležet. To je nejlepší poloha, protože ruce tolik nebolí a po chvíli začnu upadat do jakéhosi polosnu a polobdění, takže mi to rychleji utíká, prostě se potom jenom proberu a mám třeba hodinu oddrženou. Strašně ráda sním, většinou teda o tom, co se nikdy nestane. Je to moc příjemné.

Krákora poslední dobou obchází všechny sousední psy a fotí si je. Někdy fotí i úplně cizí psy na ulici, jediná podmínka je, aby byli čistokrevní. Nechápu, k čemu jí to bude.

21. listopadu 1999  neděle

Celý den držím. A skoro celý den po sobě maminka a tata řvali. Furt dokola to samé. Potom tata maminku vyhodil na chodbu, samozřejmě bez klíčů. Maminka teda byla už v pyžamu. Dneska výjimečně se převlékla do pyžama, jinak většinou spává v tom, v čem obvykle chodí i přes den. Tak si nadávali přes dveře, pak tata šel do obýváku. Šla jsem za maminkou, že ji pustím dovnitř, ale ona řekla, ať zalezu zpátky. Tak jsem šla a ona tam dál zůstala sedět na schodech. Byla jsem docela ráda, protože jsem mohla mít ruce dole a počítalo se mi to, jako že držím. Po nějaké době, nevím, jak dlouhé, pustil tata maminku zpátky a ona samozřejmě na něj začala znovu ječet. Nemám ráda víkendy, protože se hádávají někdy i celý den, pokud teda jeden z nich neodejde. A taky musím oddržet 10 hodin. Ve všední den mi stačí jenom 5.

26. listopadu 1999  pátek

Při držení nesmím nic dělat, ani mluvit. Maminka se vyptávala, co tady Kudlinka zase chtěla, tak jsem jí řekla, že přece nesmím mluvit. Tím jsem ji samozřejmě naštvala, ale ona byla naštvaná už předtím, tak je to stejně jedno. Co by tu tak asi Kudlinka měla chtít? Prostě si chtěla povykládat no. Obdivuju ji, že ji to pořád ještě baví, když jí pořád říkám, ať už jde a že si povykládáme jindy. Vykládá, že se nemám maminky tak bát, jenže jak to mám udělat, to mi stejně nepoví. Jenže když mamince řeknu, že si Kudlinka chtěla povykládat, tak se hned zeptá o čem a člověk aby jí to tlumočil pomalu slovo od slova, což je nemožné, protože Kudlinka toho navykládá strašně moc. Taky zase chtěla, ať s ní někam jdu, jenže já zase nemůžu. Ani nevím, kdy budu moct. Dokonce jsem trochu i ráda, že nemůžu jít, protože mě to nebaví, jednou mi to stačilo.

29. listopadu 1999  pondělí

Všechno je pořád zoufale stejné, jak ve škole tak doma. Pořád čekám, kdy se něco stane, něco, co všechno změní k lepšímu a ono se nic neděje. Každé ráno jdu do školy, pak se vrátím, držím a jdu spát. A další den to samé. Pořád dokola. Už nevím, co dál. Chtěla bych aspoň na chvíli vidět Nastěnku, chtěla bych vědět, jak se má, možná, kdybych věděla, že se má dobře, bylo by mi líp. Určitě by mi bylo líp. Stýská se mi po ní. Někdy se vyptávám Krákory, ale to spíš tak všeobecne na celou školu, co je tam nového a tak. Někdy sice prohodí jednu, dvě věty o Nastěnce, ale člověk se z toho stejně nic nedozví. Závidím jí. Chtěla bych být na jejím místě. Strašně si to přeju. Ji má maminka ráda, chodí do školy, do které bych chtěla chodit. Má vlastně všechno, co já bych chtěla mít.

2. prosince 1999  čtvrtek

Hurá, hurá, hurá podařilo se mi maminku přemluvit, že nemusím mívat ruce nad hlavou!!! Takže moje držení teď vypadá tak, že jenom sedím a nesmím dělat nic jiného, ani mluvit. Ale aspoň už mě nebolí ruce. Doufám, že to maminka nezmění, až se naštve. Jsem moc šťastná.

3. prosince 1999  pátek

Salamolka povídala, že se pohádala se svým klukem. Nevím, jaké to je, nikdy jsem s nikým nechodila, ale je mi to líto za ni. Já se s nikým nehádám. Jedině s maminkou a to vždycky skončí pro mě dost špatně. Snažím se, nedělat to, ale někdy, když je ke mně obzvlášť nespravedlivá, začnu se s ní dohadovat. A to nemá cenu, protože mi vždycky přidá hromadu hodin. Je to k vzteku. Dřív jsem se hádávala i s Kudlinkou, hlavně kvůli tomu, že nedokázala pochopit, že nemůžu ven. Teď už se nehádáme, ani nevím kdy a proč se to změnilo. Ale jsem ráda, že se to změnilo. Jinak si nepamatuju, že bych se někdy s někým hádala. Vlastně ano, s Krákorou, když mi bere moje věci, které si buď přivlastní nebo zničí, nebo je aspoň zašpiní. A taky jednou jsem se hádala s nějakou holkou z lázní. Nelíbilo se jí tenkrát, že hraju na flétnu a došla k nám do pokoje (měla jsem ho dohromady jak jinak než s Krákorou, to zařídila maminka, aby chodinka Krákorka nebyla sama) a dokonce jsme se začaly prát, no a pak nějak odešla. Ani nevím, jestli jsem potom ještě hrála nebo už ne. Na víc hádek si nevzpomínám.

4. prosince 1999  sobota

Maminka šla dopoledne pryč a řekla, ať tatovi říkáme, že nevíme, kam šla. Zas dělá, jako že někoho má. Šla ale do knihovny. Tata vždycky když odejde, jde k oknu a dívá se kterým směrem jde. Když odejde tata, taky se máme pokaždé dívat, co má na sobě oblečené a kterým směrem odchází. Že je to baví! Tata se teda šel podívat k oknu a asi za půl hodiny odešel taky. Maminka se kolem poledne vrátila celá zničená a říkala, že tatu potkala ve městě, takže plán jí jaksi nevyšel. Někdy mi za to ze smutku něco odpouští, ale dneska nechtěla. Víc jsem ji nepřemlouvala, aby mi ze smutku něco nepřidala.

7. prosince 1999  úterý

Nesnáším Mikuláše. Tak jako všechny svátky. Včera k nám do třídy přišly děcka z jiné třídy a pomalovaly nás rtěnkama a nasmradily nás odporně páchnoucími voňavkami. Fakt vtipné. Jak to někoho může bavit? Taková hloupost!

Vzpomněla jsem si na jeden mikulášový den, je to teda už dávno, co se to stalo, ale pořád si na to pamatuju. Byl už večer. Byla jsem malá. Nevím, kde byla Krákora. Seděla jsem v kuchyni na místě, kde jsem tehdy často sedávala, ale teď už tam nesedávám. Vlastně tam teď nikdo nesedává. Seděla jsem zády k uličce, takže jsem nemohla vidět, kdo přichází. V kuchyni byla tma a něco jsem jedla. Jedla jsem to už dlouho, tak to v té době bylo u mě běžné. Možná proto, že jsem to jedla tak dlouho, mi maminka zhasla, abych si pohnula. No a jak si tak jím, něco mě chytlo za nohu. Bylo to celé chlupaté a strašně to chrčelo a že prý mě to vezme do pekla. Vyděsilo mě to. Ani neumím popsat, jak moc. Tak moc mě snad ještě nikdy nic nevyděsilo. Pořád mě to tahalo za nohu a pořád, že půjdu s ním do pekla. Bylo to něco hrozného. Pak jsem teda pochopila, že je to tata, ale ten děs mě ještě dlouho nepřišel. Nevím, který blbec vymyslel tu povídačku o čertech!

12. prosince 1999  neděle

Tata nadával, že na nás sere a že stojíme za hovno. Proč zrovna já musím být já a proč musím být zrovna tady? Chtěla bych být někde jinde. Nevím kde, vlastně je mi to celkem jedno, jen bych tam chtěla být sama. Abych nemusela nikoho poslouchat. Abych neslyšela ty jejich hádky. Proč to dělají? Proč se nesnaží, abychom to s Krákorou neslyšely? Ve filmech se o to rodiče snažívají.

15. prosince 1999 středa

V češtině jsme probírali tropy a figury a paní češtinářka umí nádherně přednášet básně. Poslouchala bych ji donekonečna. Působí skoro až trochu vznešeně, když čte báseň. Já osobně jinak básně moc ráda nečtu.

V matematice se matikářka vztekala, že jsme se Salamolkou nestíhaly pořád utírat tabuli. Psala tam příklady jak vzteklá a kdo to má stíhat počítat, opisovat a ještě mazat? Zvlášť když pozve k tabuli Katku, která počítá dvakrát rychleji než já? Ať si to maže sama, baba jedna, může si za to sama, že nestíhá probrat látku a říká nám, kde jsme a kde bychom měli být.

16. prosince 1999  čtvrtek

Nenávidím tělocvik! Měli jsme šplhat. Nesnáším to!!!! Co je na tom, že šplhám pomalu? No tak mi to nejde no! Jak se mám taky dostat rychle nahoru, když nemám sílu? Však hlavně, že tam nakonec nějak vylezu ne? Ale ne, to nestačí, to si Dádinka hezky stojí dole se stopkama v ruce a ještě povzbuzuje! Nenávidím to její povzbuzování! Na mě působí přesně opačně.  Když mi něco nejde, nedělám to. A tady musím, a ještě k tomu před ostatními. Jen ať všichni vidí, že jsem nešika.

25. prosince 1999  sobota

Včera byl Štědrý den. Nemám ho ráda. Ani jsme s Krákorou nemohly zdobit stromeček, zdobil ho jenom tata. Večeři si taky dělá tata zvlášť a maminka pro nás taky zvlášť. S dárky je to u nás tak, že všechno, co nám maminka koupí během roku, protože to potřebujeme, vezme a dá pod stromek. Málokdy je tam něco, o čem dopředu nevím. Ale zase aspoň nejsem nepříjemně překvapená. Maminka mi tam ale tentokrát nedala lístek, že mi odpouští hodiny. Prý jsem ji naštvala, protože jsem pomalá. Takže nevím, z čeho bych měla mít radost. Spíš naopak. Chce se mi brečet. Proč aspoň na Štědrý den nemůžu být v normální rodině?

Dneska maminka spustila na tatu, ať jedeme k babičce a on řekl: „Co bych tam dělal? Ti só rádi, že tě nevidijó.“ A nejeli jsme. Já bych stejně musela držet i tam, ale aspoň bych viděla babičku a tetu a mohla bych jíst cukroví. My doma cukroví na Vánoce nemíváme. Nikdy jsme ho neměli, pokud ho babička nepřivezla předem a tentokrát ho nepřivezla.

27. prosince 1999  pondělí

Tata svolil, že pojedeme k babičce. Nejdřív jako obvykle řval na maminku, že až umyje sporák, tak pojedeme, ale maminka u toho jen stála a nic nedělala jako obvykle a tata šel pro auto. Maminka nám zase nabalila hromadu věcí a na tatovu otázku, co tam máme, jsme měly říkat, že hračky a dárky. Mně dala do batohu samé křehké věci, takže jsem musela dávat pořádný pozor, aby se nic nerozbilo, jinak by mi jistě přidala hromadu hodin. Když se tata vrátil, musel ještě maminku přemlouvat a prosit, aby si do auta sedla a až se jí to zdálo dostatečně dobré, tak si konečně sedla a jeli jsme. Držela jsem i v autě, jako vždycky, protože cesta je dlouhá a já nemůžu ztrácet čas. Držím se obvykle úchytky, která je nad okýnkem nebo si ruce položím na opěradlo za hlavou. Ale úchytka je lepší, ruce totiž nejsou tak vysoko, myslím v ramenou. Většinou to ale během cesty střídám.

U babičky to bylo jako vždycky, maminka přebrala dárky a vybrala ty, které si můžeme vzít a které ne. Většinou ty, které bych chtěla, si vzít nemůžu. Od tety jsme dostaly hromadu věcí od Avonu. Jsem ráda, maminka kosmetiku nepoužívá a můžu být ráda když mi koupí krém. A někdy, když se jde s tatou nakupovat, koupí i pleťové mléko a vodu, ale to má pak tata hromadu řečí, jako k čemu to bude a podobně. Teta, ta má zase kosmetiky hromadu. Když jsme u ní, ráda si ty flaštičky prohlížím a ke každé čichám. Hezky to voní. Nechápu, že nikdo nechápe, že bych taky chtěla všechny ty voňavé věcičky, co má teta. A teď jsem jich pár dostala! Jsem tuze ráda!

31. prosince 1999  pátek

Pro mě je Silvestr den jako každý jiný. Možná jeden z těch horších. Celý den pořád jenom držím. No možná bych už neměla psát, že držím, když už vlastně jenom sedím a ruce můžu mívat dole. Maminka chtěla, abych jí pomohla připravit chlebíčky, tak jsem šla a ona mi celou tu dobu nadávala, že jsem pomalá (a to od začátku, ještě jsem ani nezačala nic dělat) a neschopná. Nerada mamince pomáhám, s čímkoli, protože to vždycky skončí takhle. Vždycky nakonec dostanu vynadáno. To Krákorka, to je jiná! To je samozřejmě šikulka a neustále je mi dávána za vzor.

8. ledna 2000  sobota

Nový rok je stejný jako minulý. Všechno je pořád stejné a nikdy se to nezmění. Aspoň ne do doby než budu velká. Na gymplu už mám skoro půl roku za sebou, už mi to připadá trochu lepší, ale stejně se těším, až odejdu. Odejdu na vysokou někam daleko, budu bydlet na kolejích a domů budu jezdit málo. A pak si maminka uvědomí, že jí chybím a začne být na mě hodná.