O tanci

http://www.majkii.cz/zajnap.html

O tanci...

            Starý veterán si potáhne a pak vypouští pomalu dým nosem. Kanonáda venku začala trhat bojiště na kusy...klidná půlhodinka pro pěchotu. Ještě dvě-tři sekundy hleděl upřeně na rudě zářící oharek a pak ho v tichu a temnotě krytu podal dalšímu. Natáhnul krkem a pak si odplivnul na zem. Moc jich nezbylo, takže neriskoval, že by chrchel zasáhl někoho dalšího, kdo by tam ležel. Ne, po poslední ofenzivě nezbyli ani zranění. Celou svou četu by spočítal na prstech dvou rukou. I těch svých, pousmál se křivě a pocítil zašimrání v pahýlu malíčku a prsteníku na levé ruce. Všichni ti zobáci kolem se třásli zpola zimou, zpola nervovým otřesením a nedostatkem spánku. Chvilku sledoval rudou tečku tabákového oharku. Na okamžik se zastavil, rozzářil a pak zase putoval dál. „Jedna cigareta vás spojí s ostatními víc než tisíce přísah“...to jim říkal v přijímači útvarový psychiatr. „Dokud máš co kouřit, tak vyhráváš, dokud máš čim kouřit, seš živej“...tohle mu řekl jeho první výcvikový seržant. Obojí se nakonec ukázalo být pravdou. Pravdou s chutí spáleného tabáku.

„ Seržante, povídejte něco...prosím.“

Podle hlasu poznal Gregora, bažanta co dorazil na linie před dvěma týdny a zatím měl nebývalé štěstí. Ostatní byli tiše. Představoval si ve tmě krytu jejich uštvané a ustrašené tváře, plné napětí a očekávání. Potřebovali něco slyšet. Něco. I kdyby jim měl přečíst jídelní lístek důstojnické army, byl by to lidský hlas. Herdek. Dva a půl měsíce v zákopech. Bahno na uniformách se dalo sloupávat ve vrstvách podle datování útoků a ústupů. Oholenost nekontroloval, protože už nerozeznal vousy od špíny. Dva a půl měsíce čekají na vystřídání. Dva a půl měsíce!

„ Chrmmmmm...a copak bys chtěl slyšet, ucho?“ Zvolil takřka otcovský tón. Schovával si ho na zvláštní příležitosti. Jinak většinou řval a nadával. Nebo obojí najednou. „Je skvělé být seržantem“ jak hlásal náborový leták.

„ Za...eee...zažil jste už někdy takhle dlouhé...eee...boje? Myslím bez posil a střídání jednotek. Zažil jste už někdy aby to bylo takhle zlé?“ Nejdřív v řeči zaškobrtával, ale pak se mu huba rozjela jako by chtěl v jednom okamžiku udělat životní zpověď. Až teď si seržant uvědomil, jak těžké pro toho nováčka musí být vydržet a nepoddat se šílenství. Prostě to nevzdat a neotočit hlaveň proti sobě. Takových už viděl dost. Ale tenhle se stále drží.

„ Tohle nejsou dlouhý boje, ucho, dlouhý jsou až po roce nebo po dvou,“ zřetelně slyšel jak se na dvě vteřiny zastavil jejich dech. Na čele jim určitě vyrazily kapky špinavého potu a hned je vpil nános bláta a sazí ze střelného prachu. Stejně výrazně pak vnímal i úlevné oddechnutí když doplnil:“ Ale tahle válka skončí do měsíce, maximálně dvou. Nikdo už nemá suroviny ani peníze aby jí dál udržoval při životě.“ Na chvilku se odmlčel a potáhl ze zkráceného špačka:“ A hlavně už docházej vojáci co by mohli umírat.“ Podal žalostný zbytek cigára dál.

„ Ale jednou jsem zažil něco daleko děsivějšího než jsou všechny války ve kterých jsem kdy bojoval.“ Přejel si rukou po tváři a, jako vždy při té vzpomínce, mu na zádech vyrazil mrazivý pot a chloupky na zátylku se postavily do pozoru. Ostatní čekali. Nikdo jej nepobídl k vyprávění. Hlavou se jim honily představy věcí, které mohly vyděsit jejich velitele, ale nakonec museli uznat, že tak barvitou fantazii nemají. Seržant se zhluboka nadechl.

„ V tý době jsem byl desátník. Armáda byla stejně velkej bordel jako teď, ale bylo alespoň co jíst a každej tejden nám přiváželi čistý hadry,“ několik zasněných vzdychnutí:“ Chystal se velkej útok na jedno provinční město, jmenovalo se nějak Stuanget nebo Standent, to už si přesně nepamatuju, ale, jako obvykle, útoku předcházela dělostřelecká palba. Když jsme vcházeli mezi první baráky, nebe bylo žíhaný černejma sloupcena dýmu. Mohlo bejt kolem pátý nebo šestý a slunce mělo tak dvacet-třicet stupňů nad horizontem. Jdeme po cestě, kolem nás všude ruiny baráků, aut a osekaný zbytky stromů. Na cestě bylo sem tam vidět zmasakrovaný tělo. To se naučíte ignorovat a nakonec už je berete jako součást města. Většinou to byli civilové. Vojáci se nejspíš zakopali. Nebo měli postavený bunkry, co já vim. Postupovali jsme v otevřený formaci a čekali každou chvilku útok. Ruiny byly čím dál tím rozmanitější, častější a hořely víc, jak jsme se blížili ke středu města. Slunce blikalo na nebi, jak ho každou chvilku zaclonil sloup dýmu. Mohli jsme tak postupovat možná hodinu. Beze slova. Bez výstřelu. Nervy napnutý až k prasknutí. A pak nás čelně nastřelili. Nepřátelé se rozlezli po celý ulici, udělali barikády a rvali to do nás z kulometů a pušek. Neměli jsme sebou ani obrněný transportéry, takže nebylo možný se za nic schovat. Popadali a poklekali jsme si za kusy kamení, cihel a dalšího marastu a opětovali palbu. Byla to nádhera. Slunce pořád problikávalo skrz dým, kolem hořely ty baráky a uprostřed toho řvou flinty a lítaj sem a tam  kulky s plamenem za vocasem. Prostě skvělý. Jenže najednou se mi začne zdát, že levý křídlo nějak zaostává s palbou. Kouknu tam a nevěřim vlastním očím. Z levý strany, přímo uprostřed ulice tančí holka. Jak pomalu tančila z levýho kraje silnice na pravej, střelba utichala a všichni na ní zírali. Měla zavřený oči. Na těle jí vlály cáry potrhanejch šatů a vlasy padaly na ramena. Mohlo jí bejt tak dvacet, možná pětadvacet, co já vim, nikdy jsem to u ženských nepoznal. Kolem bylo hrobový ticho a ona tančila. Otáčela se, vyskakovala a při tom proplétala ruce jako dva hady. Někdy naklonila hlavu, jako by chtěla líp slyšet hudbu, a pak se usmála. Koukal jsem na ní a hrůzou mi vstávaly vlasy na hlavě. Byla tak krásná v tom bordelu kolem nás. Tak neskutečná. Neuvěřitelná. Tančila uprostřed bojový zóny. Pot mi stékal do očí a pálil. Vzpomínám si, že ulice byla široká tak deset-patnáct metrů, ale ona tančila pomalu a vypadalo to, že vlastní všechen čas světa. Nikdo se ani nepohnul. Měl jsem strach i dejchat, abych něco nezkazil. Já sakra vim, že nebylo co kazit, ale v tu chvíli jsme všichni byli jak paralyzovaný. Propínala špičky bosých nohou a obratně se vyhejbala poházeným sutinám. Cítil jsem ten paradox. Její ruce byly jako křídla a ty moje z betonu. Někde na pozadí praskal oheň, ale tam byl jen její tanec. Na ničem kolem nezáleželo. Nic jinýho neexistovalo. Celý teď se scvrklo do těch dvou tančících nohou a proplétajících se rukou. Tenkrát jsem si řikal, že tohle musí bejt smrt. Že jsme tam všichni pochcípali a ta žena je zubatá co si nás odvede sebou. Myslim, že jsem i brečel. Tiše mi tekly slzy po tvářích. A určitě jsem nebyl sám. Žena bez jedinýho zvuku dotančila až na okraj ulice a zmizela tam v ruině domu. Nikdo se neodvážil pohnout. Očima jsme všichni škemrali a žadonili aby se vrátila a tančila dál, ale už nepřišla. A pak začaly padat dělostřelecký granáty. Hlavounům se asi nezdálo to dlouhý ticho, tak se rozhodli neriskovat. Když výbuchy skončily, vylezlo nás ven devatenáct. Pro prach, špínu a saze nebylo poznat kdo je od nás a kdo nepřítel. Celý město vypadalo jak dobře zvoraný pole. Poprvý jsem zjistil co to znamená „nezůstane na kameni kámen“. Nakonec se ukázalo, že z devatenácti bylo šest nepřátel a třináct našich. Hlavouni se dmuli pýchou a prohlásili město za dobytý a bitvu za vyhranou. Udělili nám tři prdele medailí, třásli nám rukama a pronášeli zdravice na naši chrabrost. A nás třináct jenom koukalo do země a před očima nám tančila ona. Nikdy na to nezapomenu. Do smrti mi bude ve snech tančit před puškou a já nebudu schopnej vystřelit.“

Seržant ztichnul a poslouchal dech svých vojáků. Byl pravidelný a už v něm nebylo tolik strachu. Znovu si přejel rukou po obličeji, i teď se mu na čele objevil pot. Zhluboka se nadechl a pak stisknul tlačítko osvětlení na hodinkách. Kanonáda nad jejich hlavami pomalu utichala.

„ Tak jo, padavky. Za tři minuty začnou dělostřelci chladit hlavně a přijde náš čas. Seranowiczi, připravte se otevřít východ, ostatní, natáhnout a zajistit.“ V krytu se rozsvítilo rudé bojové světlo. Muži mlčky vstali a zacvakaly natahované závěry zbraní. Seržant si je prohlížel a křivě se při tom usmíval. Teď přichází jeho oblíbená část války. V krytu se rozezněla siréna a vojáci vyrazili do útoku.