...když chcete chlapečka

                         …když chcete chlapečka

     Můj otec, vskutku renesanční postava, se ženil v pozdním věku a velmi si přál syna. Dědice.

Naučil by ho veškerému vědění, noblese i šlechtické urozenosti. A tak jsem se narodil-a.

Z onoho spiknutí obvinil oblaka, Boha, osud, přírodu, lékaře poplatné režimu i mou matku.

Ale něco je špatně.! Mám sice malou nožku, ňadra dmoucí, avšak pas neexistuje. Hezká jsem prý po dědovi námořníkovi. Podezírám ho, že mi ve velké touze po synovi předal genetické informace a zamotanou šroubovici DNA muže.

Dětství proběhlo rozporuplně pro okolí, já byla šťastna.

Potřebovala jsem bagr, buldozer, mašinky. Skobičák s nejdelší gumou na krku nahradil bižuterii a řetízek.

Nikdy neprohrát a neukázat strach. Cíl dne i let příštích - vyhrát co nejvíce kuliček, zbít zrádce, seskočit z co nejvyšší větve stromu, zapískat na prsty a přehoupnout se přes plot bez dotyku nohou.

Nedělní návštěvy kostela probíhaly dle stejného scénáře. Matka na mě násilím navlékala šaty, já vzteky metala kozelce po pokoji a vyžadovala oprané manšestrové kalhoty.

Puberta  se přiblížila a mě přišlo trochu divné, že štěbetající a chechtající spolužačky čtou zamilovaná psaníčka a já k radosti otce pročítám jeho obrovskou knihovnu a hraji s ním šachy.

Heslo -  nic není problém.

Sice jsem se nenaučila Ilias a Odyseu ve starořečtině, ale vyškvařit sádlo, které můj otec miloval nebyl problém. A tak jednoho krásného prázdninového dne jsem nakrájela kostičky sádla, šup s ním do hrnce a zapálit plynový hořák. Zvonek. Kamarádka. Hovor. Kouř z kuchyně oznámil, že se dozajista něco děje.

Sádlo vyskakovalo z hrnce a hořelo spolu s plynem. Zareagovala jsem okamžitě. Napustila půllitr studené vody a sádlo uhasila. Výbuch a gejzír sádla proletěl celou kuchyní a sádelnaté kuličky byly prostě všude.

V kuchyni lze vytvořit i jiné věci. Komukoliv obarvím šatičky, nabatikuji trička a vypálím na kožené náramky cokoliv. Je pravda, že hrnce nejdou zase až tak umýt. A tak jsme občas měli k obědu modré špagety, zelenou rýži nebo růžové těstoviny.

K nejoblíbenějším aktivitám patřila hra na pokojíčky. Neznáte? Z bytu 3+1 se pod vedením mne – vrchního architekta vytvořilo bytů hned několik. Potřebovali jsme všechny konzole, závěsy, záclony, šňůry, přesunout lehčí nábytek, převěsit obrazy a podle toho, kolik dětí hrálo se vytáhly všechny svatební porcelánové servisy a vařilo se kafíčko a chodilo na návštěvy z bytečku do bytečku. Matka nás vždy ztřískala na jednu hromadu všechny, ale my si tak úžasné dobrodružství nenechali vzít.

Slovo dělá muže.

Na gymnáziu proběhla sázka. Byla vystavena listina, podepsána krví před svědky, že za měsíc zhubneme 5 kg. Když ne, vlasy dolů. Nikdy jsem nedržela žádné diety, tudíž jsem nevěděla co to obnáší. Netuše, že dieta je vlastně hlad. Za měsíc prohráli všichni, ale sestřih na drna byl jen na mé hlavince. Konečně to přišlo, i já dostala psaníčko, zamilované. Bohužel byl od mladší spolužačky, která ve mně viděla pohledného zajímavého chlapce. Přání mého otce bylo vyslyšeno.

Dodnes mi přijde normální, že slovo dělá muže, vlastně ženu. Všude chodím přesně stejně jako králové.

Jen se cítím nejistá mezi ženami.

                     ONI                                                                      JÁ

Nejedí                                                                    Jím vždy a všude

Dělí stravu                                                             Stravu dělím způsobem, vše patří na společný talíř

Jedí misku rýže denně                                           Krvavý steak 300 g

Usrkávají preso a capuccino                                  Silná turecká káva bez  cukru

Nespí                                                                      Spím už když vidím peřinu 

Absolvují kosmetické zákroky                              Stáří a vrásky ustojím

Dělají velké nákupy                                               Limit igelitové tašky - nikdy víc

V lednici mají jogurt a ovoce                                Anglická prorostlá a klobásy

Cvičí                                                                       Sport a pohyb mě uráží

V ženských časopisech se píše o ženských „zbraních“. Pláč, mrkající oči, vzdechy, nářek. Zkusila jsem to a byla úspěšná. V autoservisu nebo u benzínky dělám bezbrannou, neumím dolít nic nikam a fakt to funguje.

Nevím proč jsem skládala uhlí, malovala byty, opravovala pračku, spravovala střechu, zdila, dceři opravila kolo a vyčistila kotelnu, když stačilo zamrkat.

A tak jsem si žila s pocitem, že je něco špatně v mém životě. Nedávno mě potěšil článek od psychologa – logicky ví vše o duši. Aby byl svět spokojený musí přijít v nadcházejících letech nový člověk. Ženy by měly mít v sobě kus muže a muži kus ženy.

Ženy by měly být rozhodné, pevné v názoru, nehroutící se v mezních situacích. Muži by zase měli být empatičtí, křehčí, starostlivější, více pozorující své okolí a bližní své.

Asi budu žena 3 tisíciletí. Rázná a zároveň všeobjímající, nekompromisní a chápající zároveň, házející lopatou ale i obuta do střevíčků připravena navštívit prince. Prásknout do stolu ale i obejmout všechny lidi v okolí.

Ta radost, že je v mém životě vlastně vše v pořádku. Mám asi náskok, když to říkají moudří. Určitě nás bude více, protože život tady je vlastně báječný.  No a už na vás nemám čas, volali kluci, že jdeme na jedno.

                                                                                                                                                           K2