Metabolický alibismus

Přišla dříve, než bývá zvykem, ráznými kroky a s pažemi přilepenými k tělu. Působila malinko směšně s tím nehybně odhodlaným, vážným výrazem odpovědnosti, který jí plaval v očním bělmu. Přišla, zkontrolovala, zda vše probíhá podle pravítka, sedla si na svět a bez skrupulí lascivně roztáhla nohy. Přišla a jakoby tady ani nebyla. Mám ji ráda, vždycky jsem měla, přiznávám, že z čistého alibismu...pro tu její věčnou milosrdnost, loajalitu, shovívavost. Ale noc už taková bývá. Tentokrát nebyla. Kapal z ní bezbřehý patos s pachutí zkaramelizovaných výčitek, popela z desáté cigarety, zvětralé ironie, tlejících rtů v květináči. Zprvu kapal, pak otočila kohoutkem, přetekl práh ložnice a začal se oddávat laciným hrátkám s kobercem. Rozladilo mě to, všechno bylo prázdné, všude jen mdlý cukrkandl. Žaludek nad ním hystericky poskakoval, v amoku zuřivě vyplivoval zbytky hlasivek, infantilně vzlykal a polykal vynucené slzy. Usínala jsem prázdná, posypaná cukrem jako nedělní bábovka. Po dlouhé době jsem vítala rigidní nebe časného rána. Noc si konečně sbalila svých pár přeslazených švestek. Relativně spokojená jsem se vydala vstříc novému dni. Předpokládala jsem, že mou nebetyčnou vyrovnanost jednou ranou rozdrtí titulní strana novin, kupodivu se tak nestalo. S lehce dementním úsměvem kličkuji mezi objevnými nadpisy, popíjím ostružinový čaj, poslouchám Ry Coodera a nevnímám text. Alibisticky.

Dopoledne jsem dohnala své několikadenní snažení do (s největší pravděpodobností) zapeklité situace, která si pro sebe dokonce sama urputně hledala pointu. Hlavou mi nekoordinovaně poletávalo množství krkolomných jazykolamů, prostoduchých, ale pro mé samolibé mozkové hemisféry naprosto nepochopitelných schémat, obrazců, jež mají budit dojem mnohaletého vědeckého bádání, má CNS je však vnímá spíše jako přinejmenším lechtivé. Ocitla jsem se obklopena horami rozličných poznámek, skript, knih, ohavně pestrých zvýrazňovačů, nepolapitelných myšlenek. Bezradně jsem očima běhala z jedné zdi na druhou, sevřená v naivních nadějích jsem hledala ono spásné stéblo. Náhle mi jakýsi ostrý zvuk prořízl pravý ušní bubínek. Plavala jsem ve flašce čehosi hořkého...asi fernetu.

„Mám tady pro vás balíček za devětsetčtyřicetšest korun,"prohlížel si mě zkoumavě mladý pošťák. Přibližně na čtyři okamžiky se ze mě stala tupá figurína z výlohy Kenvela. Šedá kůra mozková vydala maximální úsilí na to, aby eliminovala mou (mo)mentální retardaci alespoň na polovinu. Dihydrogenlipoylacetyltransferáza, napovídala. Kdybych v sobě v tu chvíli našla špetku přítomnosti, vlepila bych svému mozku facku. Nebo raději dvě. A hřbetem ruky.

„Je to pro vás?,"strčil mi kartonovou bedýnku pod nos a několikrát s ní zatřepal. Jako chrastítkem na malé dítě, aby se přesvědčil o existenci mé pozornosti. Nervózně přešlapoval, švihl pohledem ke jmenovce na zvonku, na můj čerstvě vyrabovaný obličej, na zvonek, na bedýnku. Dopadla jsem na podlahu v předsíni s podstatně větším lomozem než pytel brambor a pustila své prsty na průzkum do peněženky. Podala jsem mu tisícovku, nereagoval, vypadal jako po špatně provedené hypnóze.

„Jo, je to pro mě,"zarazila jsem se (pro mne?),"díky moc,"hlesla jsem a vytrhla mu kýžený balík. Dárek pro M. K obávaným padesátinám, které ve skutečnosti neexistují. Z blahopřání se chechtá kostnatá čtyřicítka – záměrně. Alibisticky.

Obloha nadšeně svítila, slunce se líně pohupovalo nad komínem protějšího domu. Bolest v levém uchu, řezavá, ostrá, protivná, dotěrná. Prosekávala se na druhou stranu hlavy. Mezi dveřmi nadšeně svítila A., vlasy se jí líně pohupovaly nad širokým, bělostným čelem. Tisíce tisíců slov složených do vět, jež se plazily po celém obýváku, po stěnách, oknech, až ke stropu. Dva úzké proužky přetřené jakousi rozpitou, pouťovou rtěnkou o sebe nepřestávaly pleskat. Bez přestání. Neomezeně. Monotónní had obtáčející můj krk.

„Říkala jsem mu, že je egoista,"zatvářila se vítězoslavně. Trhla jsem sebou. Otazník.

„A víš, co mi na to řek?,"mrskla obočím vysoko do čela,"řek: Slečno, definujte mi pojem egoista,"rozhodila ruce do stran. Mé oči zvědavě zkoumaly jemné záchvěvy na její tváři, rozpustilé prameny vlasů, které jakoby degradovaly pro ni významný okamžik na pouhé infantilní žvatlání o lakovaných botkách.

„Kdo ti to říkal?,"vznesla jsem s ostychem dotaz. Objevila jsem tři dosud neznámé vrásky.

„No ten chlap v obchoďáku, co mě nechtěl pustit k pokladně a já měla jen cigára a rohlíky a on plnej vozík, posloucháš mě vůbec?,"našpulila rozmrzele rty. Ticho. Tikání hodin.

„Definovalas?,"pousmála jsem se. Kopla mě naštvaně do holeně a zakroutila vztekle hlavou.

Tik. Tak. Tik. Tak. Ticho.

„Egoista je ten, kdo masturbuje s vlastním egem." Dihydrogenlipoylacetyltransferáza, šeptla opatrně mozková kůra. Alibisticky.