Jak princezna, když ve svém tanci na bále ...

Bafomet. I to, že jsem mu dal toto jméno, bylo drobnou smyčkou v jeho hře. Nikdy jsem neměl rád klobouky. Možná se prostě jen nenaskytla ta příležitost přijít jim na chuť - nevím. Každopádně estetickou funkci kovbojské přikrývky hlavy jsem chápal. Jistě, s praskotem ohně, plecháčkem černé, příliš hořké, kávy a s třídenním strništěm na tvářích honáka krav. Z představy, že bych ji nasadil sám sobě, jsem nebyl nikterak nadšený a bůhví proč, viděl jsem se tak v grotesce s popelavým obličejem a křivě sedící buřinkou. Tedy, ne že bych měl proto problémy se ženami. Přitahoval jsem je snad stejně přirozeně jako ony mě. Spíš jen ten možný pocit tragické komičnosti mohl černobíle zbarvit cokoliv takto příjemného. Nebylo to příliš rušivé; prostě to pramenilo z mé přirozené asociativnosti. Dítě nedbale usedalo na koberec, současně otevíralo knihu v pestře vyvedených deskách a očima už jistě klouzalo po vyobrazeních domácích zvířat, kuchyňského nádobí, oblečení a zemědělských strojů. Když se s ustrnulým pohledem zadívalo do očí červené parní lokomotivě, zdálo se asi otci směšné - směšné a provokativní ? - když začalo recitovat text na spodu strany. Tak, jako už mnohokrát, následoval list za listem, kniha za knihou, když každá nabízela jen několik desítek stran, barevné kresby předmětů každodenní všednosti defilovaly a dítě dál freneticky deklamovalo - asi jen pro radost ze slov. „Tatínku ! - jak je to dál - přečti - prosím.“ A snad i dvojhlasně zaznělo, že ... Pojede mašinka pojede do dálky Z komínku na nebe navleče korálky Snad bylo slyšet i Bafometa, jak pokoutně napovídá, jak se potichu směje. Když se včera zeptali účastníků jakéhosi pořadu na význam slova krempa, aby se pobavili trapnou neznalostí těch, kteří nevěděli, přirozeně jsem zbystřil a čekal řešení. Se skloněnou hlavou jsem se zařadil mezi hloupé a když se nikdo nedíval, zasunul jsem slovo k sobě. Jak jsem dnes pochopil, on zase stál někde za rohem, někde na hranici zorného pole a díval se na mě. Stál - s prvním dílem zřejmě dlouhého řetězu. Pochopil jsem to dnes. Ráno jsem usedl ke své každodenní černé kávě vyzvrácené automatem do hnědého umělohmotného kelímku, který ani vzdáleně nepřipomínal kovbojský cestovní plecháček, dočítal jsem povídku, na kterou už včera večer nezbylo času, a ona tam byla. V první čtvrti strany trůnil okraj klobouku - krempa. Možná jsem se ohlížel až příliš zostra, když jsem ho hledal. Věděl jsem, že tam je. Smál se na všechny strany a já přemýšlel, co na mě zase chystá. Bafomet to tak dělal vždy. Ústy mých učitelů či blízkých, tiskařskou černí čehokoliv ke čtení, obrazy, hudbou - vším, co může „mluvit“. Vytvářel řady a já jsem postupoval v jeho plánu - krok po kroku. Když jsem pochopil, že slova nejsou jen pouhými prostředky sdělení, když mi došlo, že žijí svůj vlastní život a ... a ... prostě byl samozřejmě u toho. Byl jsem jako dítě, které dostává svou povinnou dávku rybího tuku. Řekl mi o nich v Silenových Zpěvech; četl jsem je a poprvé jsem v tom vesmíru otevřel oči. A tak začal závod. Předhazoval mi o nich další a další informace - ve školní četbě, v textu zastrčeného songu mrtvé šansonové zpěvačky, v traktátech žijících filosofů. A tak to bylo dál a dál. Hnal jsem se jako ohař, aspoň tak se mi zdálo, a věděl jsem, že jej nikdy nedohoním. Narazím na problém, na jeho návnadu, a on začne řetězit. Jak princezna, když ve svém tanci na bále ... Mám pro začátek krempu klobouku a nasedám do vlaku, abych zmatenému průvodčímu podal dva lístky a odjel někam pryč. A on má radost; okolo tančí, na nohou dřeváky, a směje se. A já ho nechám, protože věřím, že, jak slíbil, mě nenechá žít. Protože ... Pojede mašinka pojede do dálky Na nebe z komínku navleče korálky Navleče korálky kolejím v jeden řad Za dětmi mašinka pojede napořád texttexttext

---