Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Odkaz minulosti v chodbách základní školy

21. 08. 2006
7
31
4140
Autor
deckart

Vážená literární obci, text, který si hodláte prohlížet nebo dokonce přečíst, je moje literární prvotina. Uvítám kritiku a slova chvály. Doporučuji číst v osvětlené místnosti v přítomnosti několika dalších osob. :-) S pozdravem Rick F. Deckart

Kapitola první

 

 

 

         „Tak takhle by to nešlo,“ řekla učitelka Ovsová – Nüsselová a podívala se na nás přes své tlusté brýle, které si přisunula ještě blíže ke kořeni nosu. Podívala se na Maxe, který byl zkoušený u tabule z dějin českého národa a očividně neměl tušení, co se po něm chce. Zmateně se rozhlížel po třídě a hledal někoho, kdo by alespoň nepatrně pohyboval rty a pokoušel se zachytit nápovědu. V ruce mačkal kapesník, což svědčilo o tom, že je v koncích. Oves chodila mezi lavicemi, klepala ukazovátkem o podlahu a nesouhlasně mručela. Občas se podívala z okna a pak přejela pohledem po třídě. Narovnala si brýle a otočila se na Maxe.

       „No tak, Maxi, odpověz,“ řekla a očividně se jí líbilo, že Max neví. „Jestli jsi snad zapomněl, na co jsem se tě ptala, tak jsem se ptala na reformy Marie Terezie.“

       „Já jsem se doopravdy učil, paní učitelko, včera, celý večer,“ řekl Max a díval se učitelce do očí. Dokonce se pokusil o úsměv.

       „Zřejmě málo, Maxi,“ řekla Ovsová, aniž by se na Maxe podívala. Stále se dívala z okna, když psal pět bodů do svého sešitu a Max si šel sednout. Vztekle odkopl tašku a hodil do ní žákov­skou knížku.

       „Celou dobu jsem ti to tu zahříval,“ zkoušel jsem ho povzbudit.

       „Díky,“ houkl Max kamsi pod sebe.

       Učitelka už zase hledala v sešitě někoho, na kom by si užila. Její myší oči přejížděly od jednoho žáka ke druhému.

       „Jsou snad nějací dobrovolníci?“ zeptala se sladkým hlasem. „Tak si někoho vyberu sama, třeba Plachá. Pojď se nám ukázat, děvčátko.“

       Plachá se zatvářila, jako by se jí chtělo zvracet, ale poslušně přiběhla k tabuli.

       „No no, ty se nějak těšíš. Jsi naučená tak dobře jako spolužák?“

       „To prosím ne, on je z nás nejchytřejší“ pokusila se Plachá o vtip.

       Její snaha rozveselit Oves se ukázala lichou, zvláště Max něco zabručel do pytlíku s chlebem se šunkou a sýrem. Dosáhla jenom toho, že Oves ztratila svůj přívětivý tón. Neslyšel jsem ani otázku, protože jsme hráli s Alešem piškvorky a já byl na řadě. Piškvorky a jiné stolní hry se hrály nejlépe, když Ovsová seděla, protože měřila maximálně metr a půl a neviděla přes žáky v prvních lavicích na nás v zadních lavicích. Naštěstí byla poslední hodina a do zvonění chybělo deset minut. Plachá byla jako vždy skvěle naučená, ale neustále zdržovala a ptala se Ovsové na další podrob­nosti. Ta její lest neprohlédla a nadšeně vypravovala o vpádu Turků na území Švédska. Když za­zvonilo, zapsala si do sešitu známku, podepsala Plaché žákovskou, podívala se na Maxe výsměš­ným pohledem a ukázala na mapu.

       „Počkáme na tebe v jídelně,“ slíbil jsem a rychle si skládal věci do tašky. Hodil jsem po Pla­ché kus křídy a usmál se na ní. Pak jsem vzal školní batoh a vyběhl ze třídy. Ovsová měla jako každé pondělí dozor na chodbě, proto jsem v prvním patře zase zpomalil a prošel pomalu kolem učitelek, které se jako každý den srotily kolem nešťastného pedagoga a litovaly ho, že musí i v tom horku hlídkovat ve škole. Zaslechl jsem, jak Ovsová říká, že jenom dvě hodiny a pak půjde taky a dva žáky, jak se baví o nějakém filmu. Ztratil jsem se z dohledu a rozeběhl se směrem k šatnám. U šaten bylo prázdno, protože jedině naše třída dnes končila v půl jedné a ostatní tím pádem neměli v šatnách co pohledávat. Aleš na mě čekal už přezutý a zlehka se opíral o dveře.

 

       Jídelna byla skoro prázdná, když nepočítám personál, ale vzadu v rohu u našeho stolu seděla Kristýna a Denisa. U tohohle stolu sedíme už pět let, od té doby, co jsme do téhle školy přišli. Vět­šinou jen my tři, tedy Aleš, Max a já. Jenže teď tu seděly i tyhle dvě, z čehož jsem neměl sebemenší radost. Nemělo cenu navrhnout Alešovi, abychom si šli sednout jinam, protože Aleš si potrpí na zá­sady a pokud pět let obědvá u nějakého stolu, pak u něj bude obědvat pořád. Mě se ten stůl taky líbil, byl možná sto let starý a úplně zachovalý. Byl z dubového dřeva a skrz na skrz prožraný čer­votoči a pravděpodobně proto měl to štěstí, že byl na něm ubrus. Jediný důvod, proč ho ještě ne­vyhodili, byl ten, že u něj každý den někdo seděl.

       „Nazdar holky,“ pozdravil Aleš, vzal si jednu z hranolek, které si přinesla Denisa a od Kris­týny si vzal půlku rajčete. Obě se podívaly nejdřív na něj, pak na sebe a Denisa pokrčila rameny.

       „Jak to, že sedíte tady?“ zeptal jsem se. Bylo mi to divné, tyhle dvě očividně opovrhovaly jak námi, tak naším stolem.

       „Protože tady na nás není vidět,“ řekla Kristýna.

       „A proč nechcete, aby vás někdo viděl,“ zeptal Aleš a zatvářil se podezíravě, „obvykle sedíte hned u dveří, aby vás viděl každý.“

       „Protože dneska máme svoje jídlo a nechceme, aby si alchymistky myslely, že nám u nich ne­chutná,“ řekla Kristýna a napila se svojí přinesené limonády.

       „Takže najednou je vám náš stůl dobrý, že jo,“ řekl Aleš, „ale to nevadí, stejně neradi jíme sami.“ A vzal si další hranolku. Kristýna už zřejmě vzdala boj o jídlo a rezignovaně přisunula tá­cek před Aleše, takže jsem si vzal taky. Rozhlížel jsem se po jídelně, ale ta kromě jedné kuchařky, která utírala stoly a jednoho staršího pána byla úplně prázdná. Tak jsme čekali na Maxe a poví­dali si s Kristýnou. Denisa věnovala veškerou péči a pozornost svému obědu. Zrovna loupala po­meranč, když do jídelny přišel Max a zařadil se před frontu čekajících prvňáků, kterým se to vů­bec nelíbilo. Vzal tác s jídlem a šel k našemu stolu. Někteří prvňáci mu ještě hlasitě nadávali.

       „Čím jsme si zasloužili, že jste nás vy dvě navštívily?“ zeptal se místo pozdravu.

       „Protože jim nechutná zdejší strava, nosí si vlastní a nechtějí, aby je u toho někdo viděl, že jo?“ objasnil jsem Maxovi. „Mimochodem, počítáš s tím, že odpoledne jdeme na hřiště?“

       „Počítal jsem s tím, než mi ta … (tady užil Max jedno nepřesné označení paní učitelky) dala domácí úkol, který mi zabere nejmíň týden. A co hůř, ve středu to chce odevzdat.“ Max se teď tvářil opravdu nešťastně. „Takže se mnou nepočítejte, já jdu do studovny a pak domů.“

       „Tak to mění situaci, sami dva tam nepůjdeme, to by si Filip proti mně nezahrál,“ řekl Aleš a podíval se na mě, co já tomu řeknu. Řekl jsem, že má pravdu a že se mi stejně nikam nechce.

       „No tak to mi pomůžete s domácím úkolem,“ řekl očividně potěšený Max.

       „Nebo by třeba mohly jít s námi hrát holky,“ navrhl jsem rychle a než stačil Max protesto­vat, podíval jsem se na Kristýnu. Ta souhlasila a Denisa taky, takže Max s námi nepromluvil ani slovo a jen co dojedl, odnesl talíř a odešel. Ještě jsem zaslechl, jak mu učitelka těch prvňáků na­dává, že předbíhat se nemá, ale Max jí nevěnoval pozornost, rázným kopnutím otevřel dveře a zmizel mi z dohledu. My jsem se ještě chvíli dohadovali, v kolik hodin se sejdeme na hřišti. Nako­nec vyhrála Kristýna, protože na její argument, že jestli nepůjdeme v pět hodin, tak ať s ní nepo­čítáme, jsme nikdo nenašli odpověď. Vyšli jsme před jídelnu a já v duchu přemýšlel, co asi budu ty tři hodiny dě­lat. Aleš se vrátil do školy pro kolo, protože, jak říkal, není padlý na hlavu, aby ho tahal všude s sebou, když si ho může nechat ve škole, protože mu ho tam nikdo neukradne, jelikož je zamčené k zábradlí. Kristýna šla do drogerie pro lak na nehty a já šel s Alešem domů, jelikož bydlíme kousek od sebe.

       Napadlo mě, že bych si mohl číst, protože tak utíká čas rychleji a na hřiště jsem se docela těšil. Aleš hraje basketbal dobře a já taky nejsem nejhorší, holky snad porazíme a já už dlouho nevyhrál, takže by se mi to mohlo dneska podařit. Vzal jsem si knížku o košíkové. Říkal jsem si, že bych si mohl připomenout nějaké finty a třeba se nové naučit. Lehl jsem si na postel a listoval knížkou a v duchu jsem si představoval, jak předvádím ty nejsložitější finty a kličky a jak se vždycky trefím do koše. Tak dlouho jsem se nechal unášet fantazií, až jsem usnul. Nevím, co se mi zdálo, ale určitě to bylo o basketbalu.

 

       Probudil jsem se ve tři čtvrtě na pět. Zděšeně jsem zíral na budík. Po chvíli koukání jsem začal zběsile kroužit po pokoji a hledal oblečení. Nakonec jsem ještě vzal z lednice limonádu a vy­běhl ven. Za běhu jsem strčil láhev do batohu a sprintem hnal na hřiště. Přiběhl jsem deset minut po páté. Aleš, Denisa a Kristýna už tam byli a střídavě házeli na koš. Omluvil jsem se a hluboce se napil z Alešovy lahve, protože moje limonáda byla přeci jenom dlouho v lednici a nechtěl jsem si uhnal zápal plic.

       „Už jsme to vymysleli,“ informoval mě Aleš. „Já s tebou a tyhle dvě proti nám.“

Po půl hodině hry byl stav 24:17 pro Kristýnu a Denisu a mě se můj sen o vítězství začínal rozpa­dat. Snažil jsem se sice předvést nějakou z knihy okoukanou fintu, ale nikdy mi to nevyšlo. Všichni jsme byli zpocení, protože bylo opravdu horko. Aleš i já jsme byli do půl těl svlečení, Kristýna a Denisa každou chvíli odbíhaly pod vodovod, aby si namočily hlavu, takže hra byla značně roz­kouskovaná. Po hodině byl stav 41:39 pro Kristýnu a Denisu. Denisa nechtěně šťouchla Aleše prs­tem do oka, tak jsme měli dva trestné hody. Zkoušeli jsme s Alešem tvrdit, že trestný hod je za dva body, takže by­chom vyhráli, kdyby nám to holky uvěřily, jenomže ony nám nevěřily, takže jsme pouze vyrovnali na 41:41. Teď už by vyhrál ten, kdo dá koš. Deset minut jsme s vypětím všech sil běhali po hřišti, ale pak se dostal míč ke Kristýně. Stála úplně sama před košem. Rozeběhl jsem se k ní. Únavou jsem skoro neviděl a skočil. Kristýna hodila, ale pak zakřičela a spadla na zem. Šlápl jsem si na tkaničku a kolenem přistál na její noze. Kristýna ležela na zemi pod košem a křičela, že za tohle by měly vy­hrát, ale docílila jenom toho, že jsme jim věnovali dva trestné hody. Beze slova vzala míč a kulhala na značku trestného hodu. Připravila se a hodila. Bohužel právě ve chvíli, kdy jsem kýchnul. Leknu­tím jí vypadl míč z ruky a minul obroučku o dobrý metr. Vztekle se na mě podívala a řekla, že jestli ještě jednou kýchnu, zakašlu, nebo ji nějak jinak já nebo Aleš rozptý­líme, bude házet znovu. Denisa jí podala míč a Kristýna se pekelně soustředila na koš. Stála na jedné noze a hodila. Míč dopadl na obroučku, vyskočil do vzduchu a čistě propadl. Denisa ra­dostně vykřikla a rozeběhla se ke Kristýně. Ta odkulhala na lavičku a mokrým kapesníkem si ovazovala nohu. Aleš se na mě díval zrovna tak přátelsky jako já na něho. Kristýna se usmívala a kulhala k nám. V půl osmé jsme odcházeli ze hřiště. Já jako obvykle s Alešem a Denisa s Kristýnou na opačnou stranu. Před naším domem jsem se rozloučil s Alešem a těšil se, až se osprchuji. Po tomhle výkonu bych se měl sprchovat alespoň dvě hodiny.

      

       Ve vaně jsem byl sotva půl hodiny, když někdo zazvonil.

       „To je Aleš, máš prý jít okamžitě ven, je to děsně nutné.“ To děsně řekla máma tak, jako by si vůbec nemyslela, že je to nutné. Ale já jsem věděl, že to nutné je, protože Aleš by se sotva namá­hal běžet za mnou přes půl města jenom proto, aby mi popřál dobrou noc. Rychle jsem se tedy oblékl a vyběhl před dům.

       „Tak co se stalo?“ zeptal jsem se, hned jak jsem otevřel dveře. Aleš nemohl popadnout dech, zdálo se, že běžel celou cestu, takže to muselo být opravdu naléhavé. Nadechl se a ruku si tiskl u boku.

       „Muzeum – někdo – kradl – v muzeu,“ říkal a popadal přitom dech. Napadlo mě, co tam tak mohl ukrást, vždyť v našem muzeu je, pokud vím, jen několik vykopávek. V duchu jsem se za­smál, protože ani paní v pokladně nebyla nejmladší.

       „Já nevím,“ řekl Aleš za chvíli, když se trochu uklidnil, „ale je tam policie a …“

       „Aleši, to je normální, že když se někde krade, že je tam pak policie,“ řekl jsem.

       „A novináři,“ Aleš už dýchal úplně normálně, „kdybys mi neskákal do řeči, tak bych ti to řekl.“ Ukazoval teď směrem k muzeu. Kdyby se ztratilo jenom to, co někdo vykopal, tak by sem snad ne­přijeli novináři.

       „Jdeme tam?“ Aleš mě vytrhl z myšlenek. Podíval jsem se na něj. Co by asi řekl, kdyby se mi tam nechtělo. Asi by šel vytáhnout z koupelny Maxe, tak jsem raději souhlasil.

       Od našeho domu je k muzeu daleko. Autobus městské hromadné dopravy jel za půl hodiny, takže to nepřicházelo v úvahu, jestli jsme chtěli ještě něco vidět a zjistit. Aleš navrhl jako nejkratší cestu Myslivecký park. Ale i parkem to k muzeu bylo pořád dobrých dvacet minut. Obdivoval jsem Alešovu vytrvalost, stále běžel vedle mě a ještě sípavým hlasem popoháněl k rychlejšímu běhu. Z parku jsme vyběhli za čtvrt hodiny a pak kolem trafiky a zastávky, z kopce dolů.

       Před muzeem byl už docela slušný dav lidí, mezi nimi i lidi od tisku a dokonce televize. Na­padlo mě, že se ztratilo něco hrozně důležitého, nebo že dokonce někoho zabili.

       „Co myslíš, zabili někoho?“ Aleše napadlo to samé.

       „Hele, Denisa!“ ukázal jsem na skupinku turistů nalevo od nás. Denisa se otočila a šla k nám. Docela mě překvapilo, že tady stojí, protože si obvykle nikoho a ničeho nevšímala. Ale stála tu déle než my a určitě něco vědělo. Otevřel jsem ústa, ale Aleš byl rychlejší. „Myslíš, že někoho zabili?“ zeptal se a vypadal, že chce slyšet kladnou odpověď.

       „Ale ne,“ zasmála se Denisa, „jenom něco ukradli. Muselo to být v noci, protože ve dne to ne­jde, to jsou tady turisti a zvláště teď v létě. Ale na druhou stranu nechápu, proč si toho nikdo ne­všiml dřív.“ Denisa prostě myslela rychleji než já a Aleš. Ale to bylo jistě tím, že ona nemusela běžet dvacet minut bez přestávky.

       „A víš, co se ztratilo?“ promluvil náhle Aleš, který se už zase držel za bok, ale chtěl vědět co nejvíc. „Já se ptám jen tak, protože když jsem byl o víkendu s rodiči a babičkou v muzeu, tak kromě nějakých kostí a džbánů nebylo k vidění celkem nic. A nemusím tu stát v tomhle horku, jenom abych se dozvěděl, že někdo otočil kus neandrtálce.“

       „Já nevím, co se ztratilo, ale obávám se, že kvůli pozůstatkům pravěkých lidí, které ty nazý­váš kusem neandrtálce,“ zamračila se Denisa na Aleše, „by sem přece nejezdila televize. Napadlo mě, co by to mohlo být.“

       „A co by to teda mohlo být?“ řekl Aleš nervózně. Nikdy neměl rád, když se na něj někdo mra­čil. „Já jsem si ničeho nevšiml a byl jsem tam dvě hodiny.“

       „Jistě, ono tam taky v sobotu nic nebylo. Přivezli to v neděli, kdy je zavřeno.“ Denisa vytáhla z batohu limonádu, napila se a nabídla nám. Vzal jsem si láhev, napil se a podal ji Alešovi. Ten si láhev naklonil k ústům, pak si to ale rozmyslel a vrátil mi ji. Denisa nečekala na otázku a odpově­děla sama.

       „To, co v muzeu je, nebo troufám si tvrdit, že bylo, jsou sochy,“ řekla Denisa a Aleš vyprskl limonádu. Netvářil se jako člověk, který někomu věří.

       „Jsi si jistá?“ zeptal se a podíval se na mě, jestli se mi to zdá taky trochu jako nesmysl, „víš, kolik taková socha váží? A navíc, kudy by ji vynesli ven, aby si jich nikdo nevšiml?“

       Jsem si jistý, že kdyby měl Aleš dýmku, určitě by si ji zapálil, protože se tvářil, jako kdyby právě odhalil pachatele.

       „Já nemyslím Sochu svobody, mám na mysli trochu menší sochu, vlastně sošku. Úplně nejpřes­něji malé sousoší“ řekla Denisa a snažila se mluvit potichu, aby nás nikdo neslyšel. Bylo to úplně jedno, protože nás nikdo neposlouchal, všichni pozorovali vstupní dveře a hlučně disku­tovali na stejné téma jako my.

       „Dobře, Deniso, zní to logicky, ale jak víš, že ukradli zrovna sousoší. A jak víš, co na té vý­stavě bude?“ snažil jsem se snížit její sebevědomí.

       „Pokud si dobře pamatuji, tak ta ženská z muzea, co byla minulý týden u nás ve škole, ří­kala, že sice něco přivezou, ale že tají, co to bude,“ v Alešově hlase zněla lehká ironie a Denise už nevěřil ani slovo, ostatně já taky ne. Denisa se usmívala a jasně nám dala najevo, že ještě neřekla všechno.

       „Vím to, protože moje teta je kurátorka té výstavy a o všem mi řekla. Taky říkala, abych to nikomu neřekla, ale to už je stejně jedno. A že ukradli zrovna sousoší, mimochodem je to sousoší tří čínských bůžků, si myslím proto, že ostatní sošky nemají dohromady ani poloviční hodnotu. Takže pokud kradl znalec, pak ukradl pouze toto sousoší a pokud to byl obyčejný chmaták, tak ukradl všechno, co mu přišlo pod ruku. A tohle se dozvíme nejdéle zítra ve zprávách, protože no­vinářům nic neunikne,“ řekla Denisa a nadechla se. Díval jsem se střídavě na Denisu a na Aleše. Tak tohle jsem nečekal.

       „To nebyl obyčejný zloděj. Tohle musel být buď profesionál, nebo amatér, ale musel krást na objednávku,“ řekl Aleš a tvářil se nejistě. Obvykle, když si není jistý, kouká se na Maxe nebo na mě, ale teď se díval na Denisu a čekal, co řekne.

       „Tak to se těžko zjistí, Aleši,“ řekl jsem a vzal si od něj limonádu.

       „Prosím tě, Filipe, to ti nic nedochází? Denisa přece říkala, že o tom nikdo neví. Kromě tetky kurátorky. Lapka okresního formátu by se o tom asi těžko dověděl. Někdo mu musel dát typ, a to někdo, kdo ví, co má největší hodnotu. Tedy odborník nebo sběratel.“ Aleš se po nás podíval a na tváři mu hrál vítězoslavný úsměv. Sice neobjevil nic, co by asi policii uteklo, ale stejně jsem mu zá­viděl. Štvalo mě, že jsem na to nepřišel sám. Ovšem to bylo asi tak všechno, na co jsme přišli.

       „Takže se vlastně na něj nikdy nepřijde,“ řekl jsem, „prostě si to strčil do kapsy a zase vylezl oknem a zmizel ve tmě.

       „Tak jistě bych to netvrdila,“ řekla Denisa a ukázala na dva protější domy.

       „Nikdo si jich určitě nevšiml, jak znám lidi, tak jak se něco děje, všichni hluboce spí, kdyby bylo poledne,“ namítl Aleš na poznámku, kterou Denisa neřekla.

       „Já vím, Aleši,“ řekla a otočila se zase ke mně, „já nemyslím lidi, já myslím kamery. Ty něco vidět museli. Je jenom otázka času, kdy se to zveřejní a pokud jde o velikost toho sousoší, tak do kapsy by se nevešlo. Tak malé zase není.“

       Stáli jsme před muzeem dobrou hodinu, než se konečně objevili dva uniformovaní policisté, jeden policista v civilu a starší paní.

       „Tak tohle je moje teta,“ řekla Denisa a zamávala tetičce. Tetička jí taky zamávala a všichni se na nás otočili. Několikrát cvakl fotoaparát a pak už promluvil neuniformovaný policista: „Vše je v šetření, zatím nic nevíme.“ Protlačili se k policejnímu autu a odjeli, doprovázeni cvakáním fotoa­parátů. Někteří lidé ještě chvíli postávali před muzeem a vymýšleli stále neuvěřitelnější his­torky. Bylo osm hodin a pět minut, když jsme před muzeem stáli sami.

       „Já se zeptám tety, jestli už něco ví a zítra vám o tom řeknu ve škole,“ řekla Denisa, „ale teď už musím domů. Tak ahoj zítra.“

       Zůstali jsme s Alešem sami před muzeem. Bylo prázdné až na jedno okno v přízemí, ve kte­rém se svítilo. Aleš navrhl, abychom si ještě dali zmrzlinu a pak že už taky půjde. Dali jsme si ja­hodovou a oříškovou a já ještě extra polevu. Šel jsem s Alešem, ačkoliv bydlím opačným směrem a cestou jsme si povídali o všem, jen ne o tom, co jsme viděli. Byl jsem hrozně zvědavý, co Denisa zjistí. Možná že nezjistí nic, možná je její teta podezřelá číslo jedna a bude celou noc na policejní stanici. Tak tohle asi ne, ale třeba nebude chtít nic říct. Před Alešovým domem jsme si ještě chvíli povídali a pak jsem raději šel. Podíval jsem se na hodinky a bylo za dvě minuty devět. V devět jsem měl být doma, takže to nešlo stihnout. Dal jsem se do běhu a ve čtvrt na deset jsem odemykal byt. Naši byli naštěstí v obýváku, protože přišla návštěva, takže jsem nerušeně proklouzl k sobě do pokoje a rychle jsem se převlékl do pyžama. Ještě jsem si chvíli četl a pak jsem dlouho nemohl usnout. Na­konec se mi to podařilo ne dřív než ve dvě hodiny ráno.

 

       A ve čtvrt na sedm zvonil budík. Ani jsem se nemusel moc přemáhat, vlastně jsem byl docela rád, že už je ráno. Byl jsem zvědavý ještě víc než včera, co nám dneska řekne Denisa. K snídani dneska byly koblihy, protože táta pracuje v pekárně a občas jde do práce už v pět hodin, když se domluví s vedoucím noční směny, že mu někdy podstrčí čerstvé pečivo. A protože je táta vedoucím odpolední směny, chodí zase vedoucí noční směny pro pečivo večer. Táta seděl u stolu a četl ranní noviny, které si kupuje vždycky, když jde ráno, ehm, nakupovat.

       „Brýtro,“ pozdravil jsem, „píšou něco o tom vloupání včera?“

       „Kdepak, jenom to, co víme. A včera ve zprávách taky nic nebylo. Ale to ty nemůžeš vědět, když se couráš venku do tmy,“ zamračil se na mě táta.

       Raději jsem už mlčel a nalil si kakao, kdyby snad otce posedla touha uložit mi domácí vězení, neboli domácí arest, jak s oblibou říká. Vzal jsem si koblihu a četl zadní stranu novin, vyhrazenou pro sport. Benfica Lisabon porazila Real Madrid 3:0 na domácím hřišti. Tenista Klimbal skončil na mistrovství republiky na třetím místě. Řekl bych, že táta ještě zadní stěnu nečetl, protože se v pátek u oběda vychloubal, že vsadil na Real a že už mu všechno vyšlo a v pondělí se uvidí. V pondělí večer neviděl nic, jelikož u nás byla návštěva před mámou a návštěvou na fotbal ne­kouká. Zaslechl jsem pod oknem hvizd, odhrnul záclonu a viděl jsem Maxe, jak mává divoce ru­kama. Popadl jsem batoh do školy, do kapsy strčil tři koblihy a vyběhl ven. Max se opíral o zeď a nervózně dupal nohou.

       „No konečně,“ řekl místo pozdravu, „představ si, někdo vykradl muzeum. Už to víš?“ Řekl jsem, že už to vím a že Denisa ví už od večera mnohem víc, protože její teta je kurátorka. Pak jsem mu ještě vylíčil, co říkala Denisa. Téměř jsme běželi, abychom byli ve škole co nejdřív.

 

       Před školou jsme byli sami. Ani jsme nemuseli tak chvátat, protože Aleš přišel deset minut po nás a Denisa deset minut po Alešovi, takže jsme dvacet minut poslouchali, jak Max dělal úkol ze zeměpisu a jak prolistoval všechny knížky, které našel ve studovně.

       „Čau kluci,“ řekla Denisa, „tak něco vím a je to docela zajímavé. Teta sice nic říct nechtěla, ale řekla jsem jí, že chci dělat referát o našem městě a hlavně o památkách, čili téma pro ní. Na­konec se sama rozpovídala a nemusela jsem jí ani moc přemlouvat.“ Denisa vytáhla sešit skoro celý po­psaný svými poznámkami.

       „Tak povídej, co víš,“ vybídli jsme jí všichni najednou. Denisa se nadechla, že začne, ale pak si všimla, že studenti, kteří stáli před školou, nás poslouchají a ani se to nesnaží tajit. „Teď ne, v poledne máme hodinu volno, tak se sejdeme na školním hřišti. Vy máte tělocvik, jste venku, já mám angličtinu, tak na mě chvilku počkejte, máme třídu úplně nahoře. A schovala sešit zase do batohu.

 

       Po tělocviku jsme seděli ve stínu stromů a čekali na Denisu. Hřiště bylo prázdné, protože všichni byli na obědě, jenom my budeme dneska o hladu. Za chvíli se objevila Denisa. Sedla si mezi nás do stínu a vyndala sešit.

       „Celou dobu jsem si psala poznámky do tohohle sešitu, aby mi teta věřila, že to myslím vážně, takže se mě pokuste nepřerušovat, dotazy až na konci,“ upozornila nás a usmála se.

       „Vůbec nemluvila o tom, jak se tam zloději dostali, ale to by nám vadit nemělo. Tak za prvé, tahle škola je bývalý klášter, ale to asi víte. To, že muzeum, předtím, než bylo muzeum, stálo vlastně za hradbami města, asi nevíte. Konkrétně hradby byly kousek za školou. To říkám proto, že je pravděpodobné, a já si troufám tvrdit, že to tak je…“ Denisa se napila limonády a podívala se na nás, „zkrátka si myslím, vlastně teta si myslí, že prostě existuje tajná chodba mezi školou a mu­zeem, dlouhá minimálně kilometr. Říkám minimálně, protože to je vzdálenost mezi školou a mu­zeem vzdušnou cestou. Ta chodba se může klikatit a dělit na spoustu dalších chodeb, takže se prav­děpodobně lze dostat do všech domů ve městě. Čistě teoreticky, ovšem.“

       „No tak to je jasný,“ vykřikl Max, „zloději se prostě dostali do muzea tou chodbou. A tou sa­mou chodbou se zase dostali zpátky,“ řekl vítězoslavně. Pak zaváhal a řekl: „Ale ve škole jsou přece na každé chodbě detektory pohybu a pokud by tam někdo byl, tak by se spustil alarm.“ Po­díval se na Denisu a mlčel. Denisa si odkašlala a zavřela sešit.

       „Ta chodba se nepoužívá už možná sto padesát let. Takže je určitě zasypaná. Navíc k ní neexis­tují plány, protože mniši se cesty učili zpaměti. Takže pochybuji, že by někdo našel cestu, i kdyby tou chodbou dokázal projít.“

       „No dobře, ale pokud se klášter používal, musela se používat i ta chodba. A pokud ji mniši nepou­žívali, tak jí alespoň z tradice udržovali. Mniši byli vždycky na tradice,“ navrhl Aleš, který do­teďka jenom mlčel.

       „To je právě ono, Aleši. Ten klášter sice stojí, ale mniši z něj odešli před sto padesáti lety. Ten­krát se tam oběsil opat. Mniši by neodešli, ale pak našli svého druha, jak se houpá ve druhém patře. Teta říká, že nejspíš zabloudil v chodbách a zešílel. Hledal cestu ven, ale nedařilo se. Pak jí skutečně našel, ale v poblouznění nevěděl kde je, myslel si, že je pořád v podzemí a protože tu chodbu tam dole neviděl, myslel si, že je v nějaké nové a v zoufalství se oběsil. No a mniši si mys­leli, že to byl duch starého opata, kdo ho oběsil, tak nechali všechno tak, jak bylo a utekli. Pak tady udělali školu, ale na chodbu i na tenhle příběh se zapomnělo. Teta náhodou narazila na kro­niku z roku 1864, ve které se to píše, ale ta kronika je v Praze v archivu, takže z ní se nic nedo­víme,“ řekla Denisa a str­čila sešit do batohu.

       „A říkala ti teta něco těch sochách?“ zeptal jsem se.

       „No jasně, říkala, úplně jsem na to zapomněla,“ vykřikla Denisa, až jsme nadskočili, „říkala, že je z bronzu a je z pátého století před naším letopočtem.“

       „Každopádně ať to ukradl kdokoliv, stejně už bude za hranicemi i se sousoším,“ řekl zkla­maně Aleš. Max se na něj podíval a kývl hlavou.

       „To bych tak jistě netvrdila.“ Otočili jsme se. Za námi stála Kristýna a vypadalo to, že nás už dlouho poslouchá.

       „Jak dlouho tu stojíš?“ zeptal se Max a snažil se, aby to znělo co možná nejlhostejněji. Jinak se ovšem tvářil překvapeně.

       „Dost dlouho na to, aby mi došlo, že do něčeho zase strkáte nos,“ řekl Kristýna. “Ovšem jste vedle. Můj otec pracuje u policie a já mám všechno tak říkajíc z první ruky.“

       „Jo, pracuje u policie, ale u dopravní,“ namítl Aleš.

       „Tak poslouchejte,“ řekla Kristýna, „můj otec pracuje u dopravní, to ano, ale taky vím, že ač­koli se novináři sjeli k muzeu až v půl sedmé, tak zloděj tam byl už ve tři hodiny. Vedení muzea se to snažilo utajit, ale někomu bylo podezřelé, že je tam najednou tolik lidí a myslel si, že přivezli tu sbírku soch a informoval novináře a televizi. Ale to už byly uzavřené všechny cesty z města. Takže…“

       „Takže ten, co to ukradl, musí být pořád ve městě?“ zeptal jsem se.

       „Určitě by bylo riskantní potulovat se po ulicích,“ odpověděla mi Denisa.

       „Tak ti, Kristýnko, děkujeme za milé informace, ale my už půjdeme do školy,“ snažil se Max, kterému záleželo na tom, aby o tom vědělo co nejmíň lidí.

       „Já myslela, že byste mě mohli vzít do party,“ navrhla Kristýna.

       „Kdo je pro, ať zvedne ruku,“ řekl Max a důležitě si sedl na ruce. Pro jsem byl já a Denisa. Aleš po chvilce váhání zvedl taky ruku. Max si odplivl, lehl si na záda a tvářil se hrozně uraženě.


31 názorů

deckart
27. 07. 2011
Dát tip
Detail =) Všiml jsem si toho už dřív, ale nevěděl jsem, jak to opravit... a pak jsem na to zapomněl =)

Vaud
23. 07. 2011
Dát tip
pěkný - jen si oprav ten prolog :-)

Marťa.nka
28. 01. 2009
Dát tip
Jasně, zkoušej, ono se to povede, já to taky ještě nevzdala:) Takže hodně štěstí!!!

deckart
28. 01. 2009
Dát tip
já jim neposílal po kapitolách, ale jako celek :-) jasně, zkouším to a budu to zkoušet pořád.

Marťa.nka
28. 01. 2009
Dát tip
A o tu první zájem měli? Esi jooo, tak nezoufej, nějaký vydavatel se najde a esi nemaj zájem vůbec, tak jim piš dál, on se jednou někdo najde, kdo to vydá, jen musíš věřit:) Já taky věřím, že mě někdy někdo vydá:)

deckart
28. 01. 2009
Dát tip
děkuji velice :-) a to je jenom první kapitola, je jich tam ještě šestnáct :-) jenže o ně vydavatelství nemají zájem :-(

Marťa.nka
28. 01. 2009
Dát tip
Tak jsem to přečetla celéí:) Bavilo mě to, napínavé a hezky napsané:)

reka
22. 10. 2008
Dát tip
To je dobrý. Fakt se mi to líbilo. Má to švih, vyprávění frčí, je napínavé, líbí se mi, že nehraje jen na jednu notu, ale hned na několik (tajná chodba, krádež, vztahy v partě) takže to dokáže udržet napětí. Rozhodně umíš fabulovat a víš, jak vystavět příběh, aby čtenáře nalákal. Jenom snad pár poznámek, přečti si to po sobě, občas tam máš faktické nesrovnalosti, čas ti skáče dopředu a dozadu, stejně jako bydliště Aleše (o tom se tu už někdo zmiňoval). A sem tam jsou možná některé vtipy moc hloupoučké ("v muzeu mají jen staré vykopávky..."), ale to asi záleží na vkusu. A možná mi z toho koukal ten Steklač až moc, hlavně tou partou a vztahy v partě, i tím, že se jeden z členů jmenuje Aleš, představoval jsem si ho tlustého, jake Aleše v Boříkovi a spol., a nějak mi to k jeho chování i sedlo. A co nakladtelství? Ještě se neozvali? Hodíš sem pokračování? Jinak samozřejmě tip.

neroušek
07. 10. 2008
Dát tip
Neroušek se těší.*

deckart
07. 10. 2008
Dát tip
Tak na to se může Neroušek spolehnout :-) Speciálně pro Nerouška i s věnováním :-)

neroušek
06. 10. 2008
Dát tip
Nerouškova odpověď: Tak nezapomeň dát nerouškovi echo,až to vydají,neroušek si to koupí a ušetří si oči vejráním do monitoru.*

deckart
06. 10. 2008
Dát tip
Jenže já jsem to poslal do jednoho vydavatelství, takže už z toho důvodu jsem stáhnul všechno krom jedné kapitoly. Totéž jsem udělal i s druhou knihou, od té jsem zase nechal pátou kapitolu. Ovšem jinak s Nerouškem souhlasím :-)

neroušek
06. 10. 2008
Dát tip
Neroušek opět odpovídá: Až Ti někteří uživatelé řeknou,ať si dáš hlavu do zadku,uděláš to?*

deckart
06. 10. 2008
Dát tip
Deckart reaguje : Někteří uživatelé mi vytkli, že nemá cenu sem dávat celou knihu.

neroušek
06. 10. 2008
Dát tip
Neroušek odpovídá:tady je pro kritiku handicapem,že má k dispozici jen jednu kapitolu.*

deckart
06. 10. 2008
Dát tip
Děkuji za cennou radu, která mě posouvá dál. Nad Nerouškovým názorem si nedovoluji polemizovat, nicméně bych si dovolil uvést jako příklad Vojtěcha Steklače, který se mnohdy zasekl v ději a začal psát o něčem úplně jiném. K příběhu se pak vrátil třeba po deseti, patnácti stránkách, někdy až v další kapitole. A Vojtěcha Steklače beru jako svého průvodce literaturou. Nerouškovy rady jsou mi ku prospěchu a děkuji mu za ně :-)

neroušek
06. 10. 2008
Dát tip
PS. učitelka Ovsová-Oves:). Ta její charakteristika,jak umí být učitelky zlé,je výstižná.......

neroušek
06. 10. 2008
Dát tip
Neroušek se pokusí říci, co tím myslel.Některá slova z toho textu nesdělují ani myšlenku skrytě či otevřeně,ani neposouvají děj a jen se tam rozvalují líně a volají:podívejte,jak jsme krásné a dobře napsané.I pro děti autor musí počítat s napětím a vtažením do děje.Například věta "Benfica Lisabon porazila Real Madrid 3:0 na domácím hřišti. Tenista Klimbal skončil na mistrovství republiky na ...." vztahuje se nějak k ději nebo je tam jen proto,aby se tam jen ukázala? Autor si musí ohlídat,aby psaní a myšlení v jeho tvůrčí hlavě šlo zároveň. Snad nerouškova malinkatá radička bude autorovi jen a jen k prospěchu.Neroušek zdraví Deckarta.*

deckart
06. 10. 2008
Dát tip
Deckart Nerouškovi děkuje. Nicméně mohl by Neroušek Deckartovi sdělit, co myslí tím > někde za těmi dobře napsanými slovy není myšlenková závažnost. < ? P.S.: Uvaž také, že kniha je pro děti :-) Ještě jednou díky za přečtení, kritiku a chválu :-)

neroušek
06. 10. 2008
Dát tip
Neroušek to přečetl celé! Dlouhé to není-na prózu a kdo nechce číst nemusí.Na prvotinu bomba!Dobře napsané,materiálu máš dost,psát Ti nečiní problém, ale neroušek by maličkou výhradu měl-někde za těmi dobře napsanými slovy není myšlenková závažnost. I ten výjev se školní hodinou je dobře načrtnutý,ale neprohloubený.Je dobré si při psaní uvědomovat,co vlastně chci sdělit a dát tomu větší dějové napětí-zápletku..Ale je to jen první kapitola,takový úvod,se uvidí.*

deckart
06. 05. 2008
Dát tip
Děkuji za kritiku, nepřesnosti jsou mi vytýkány dnes a denně, ale bohužel nemám čas je odstranit. Je zde pouze jedna kapitola z patnácti, takže konec je daleko. Momentálně ho mají pouze v nakladatelstvích Euromedia a Nava. Taky tě zdravím Deckart

Cornelie
27. 04. 2008
Dát tip
Nevím, jestli to je pouze můj dojem či to tak opravdu je, ale z nějakého důvodu postrádám konec:) Jinka dílo je zajímavé, ovšem máš tam pár nepřesností v tom kde kdo kdy byl - např.: Když jdou Aleš s Filipem ze školy, tak píšeš, že bydlí kousek od sebe, ovšem pak dále už najednou Aleš musel běžet přes půl města, aby se dostal k Filipovi. No nic, jinka je to vcelku zdařilé dílo, ovšem malinko mi připomnělo delší verzi těch hororových příběhů, co jsem slýchávala či četla v dívčích časopisech jako mladší. Ovšem to neber jako snižování hodnoty tvého díla, některé ty příběhy se mi líbili a u některých jsem se i bála:) S pozdravem Connie:)

deckart
08. 04. 2008
Dát tip
Jenže já už nechci čekat. Chci být slavný a bohatý. Nebo jenom bohatý, to je fuk :-))

deckart
07. 04. 2008
Dát tip
Děkuji, snažil jsem se. Ale pořád to vypadá, že to nevydají :-)))

deckart
11. 09. 2007
Dát tip
Děkuji velice, ale zároveň lituji toho, že jsi to nepřečetla celé. Máš pravdu, pravopisných chyb je zde mnoho. Není to tím, že bych pravopis neovládal, ale nechtěl jsem (zbytečně) otálet s uveřejněním. Samozřejmě, chyby by v beletrii být neměly, ale musím říct, že jsem jich poměrně dost odhalil při kontrole. Zřejmě jich ještě dost zbylo :-( Ohledně tvého návrhu, abych dílo zveřejňoval po částech: u téhle knihy mě to absolutně nenapadlo. U druhého dílu, který jsem již dopsal, mě to sice nepadlo, ale raději se pokusím oslovit tím nějaké vydavatelství.

avox
11. 09. 2007
Dát tip
Měla jsem v úmyslu si tvé dílo přečíst, ale to se prostě nedá... kdybys to dával po kapitolách, jako četbu na pokračování, bylo by to snazší... četla jsem jen namátkou, potkala jsem docela zajímavé pasáže, ale bohužel i dost pravopisných chyb a to by v krásné literatuře být nemělo, domnívám se... hodně úspěchů v další tvorbě ti přeji :-))

a2a2a
16. 08. 2007
Dát tip
a ještě přidám tip, nečetl jsem celé, ale je to poctivá práce a i přes konkrétní výtky jsem našel věci, které jsem ocenil.

a2a2a
16. 08. 2007
Dát tip
Petře, také to nebudu číst, je to nesmysl dávat tak rozsáhlé věci zde, jestli to vůbec někdo přečte, a i když, bude jich velmi málo, a je otázkou, zda ti vůbec budou schopni něco směrodatného napsat. Já jsem se začetl jen do první kapitoly a do závěru. Musím říct, že v zásadě máš dobrý instinkt pro rozsáhlejší texty, neb jsem měl z toho mála pocit, že se nikde dlouho, tedy zbytečně dlouho nezdržuješ, že děj má spád, ale je to jen dojem z velmi malého úseku. Také do prózy vstupuješ nenásilně, bez dlouhých úvodů, podobně je to i s koncem, který je pojat střízlivě. Ale pozor, když píšeš dlouhé věci, měl bys je po sobě, raději po kapitolách či jejich částech, znovu číst a přemýšlet o psychologických niancích. Například píšeš, jak Max, sotvaže se vrátil od tabule, patrně s nedobrou známkou, ihned začal hrát piškvorky. Věřím tomu, že takto dával najevo svou nelibost, ale pravděpodobnější je, že mu alespoň minutu, dvě trvá, než se se svou skleslostí vyrovná. A jak dlouho asi šla spolužačka k tabuli, deset sekund ? A úvodní dialog s učitelkou trval možná dalších 20 sekund. Jsou to věci, které, pokud se jich v textu najde více, dávají próze punc amatérism, nedůvěryhodnosti. Či jiná věc, opravdu Turci někdy vpadli na území Švédska ? Nyní se ptám, poněvadž se mi zdá, že došli tak nejvýše po Vídeň. A pokud mám pravdu a ty jsi chtěl tak trochu vtipkovat, proč ne, ale pak to z textu musí vyplynout, což se neděje. Nebo v úplném závěru píšeš protimluv, cituji: Ležel jsem v posteli a p ř e m ý š l e l jsem, co asi nesli ti lidé, když utíkali tou chodbou ze školy. Pokud to bylo něco, čeho se doktor Černý bál tolik, že nechal zazdít vchod do dolní části školy, bude to něco velkého. Byl jsem ale příliš unavený na to, abych o tom p ř e m ý š l e l. Jiným nedostatkem je určitá stylizační neobratnost, ale jen místy, což v tak rozsáhlém textu lze předpokládat, nicméně při troše zpětné pečlivosti by se to dalo napravit. Uvedu zase přklad: ..proto jsem v prvním patře zase z p o m a l i l a prošel p o m a l u kolem učitelek, ... stačilo by málo: ..proto jsem v prvním patře zase zpomalil, abych prošel kolem učitelek,.... Tak jen několik postřehů. Mimochodem, oprav si v prlogu překlep slova chvály - nikoliv chváli.

evouš
22. 08. 2006
Dát tip
tož musim přiznat, že se opět projevila moje slabá vůle a já to nedokázala dočíst do konce... čoveče, nemyslim, že je to ten nejlepší nápad dávat semka něco tohohle rozsahu....docela by mě zajímalo, kolik písmoňů si to přečte celý (přeji mnoho zaujatých čtenářů:)) jinak obsahem to nebylo ouplně špatný, občas docela čtivý, ale....kdybych bylo o pár let mladší, asi na to pohlížím jinak... hlavně se prosímTě nenech mýma rejpavýma kecama odradit a piš dál:)

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru