Příběh s temnýma očima

Když se u něj poprvé objevila, zahlédl ji nejdříve jen koutkem oka. Občas se vám určitě stane, že někoho zahlédnete přesně tak, koutkem oka, a když se podíváte pořádně, už tam nikdo není. Tenkrát vešla do krámu těsně za jeho stálou zákaznicí. Vklouzla za ní jako myška a schovala se do stínu regálu, aby ji snad někdo nezahlédl. Pekař jí ale postřehl. Chvíli se ještě rozhlížel po místnosti, aby se ujistil, že se mu to jen zdálo a začal se věnovat zákaznici. Do stínu se schovávala jen pro jistotu. Věděla, že ji nemůže vidět nikdo, kdo ji opravdu vidět nechce a nikdo, u koho by si nepřála, aby ji viděl. Moc dobře si ale pamatovala, že sluneční paprsky jí občas poškádlily a zviditelnily ji zrovna, když si to, že není vidět, náramně užívala. Například když dělala své ksichtíky na lidi, které míjela, nebo když skákala po jedné noze uprostřed náměstí.

Ze stínu pozorovala celé odpoledne dění v pekárně. Vlastně i proto sem přišla, takže se náramně bavila. Až o polední přestávce, kdy pekař pověsil na dveře cedulku ZAVŘENO a dveře zamkl, vylezla ze svého úkrytu. Pekař zamířil do zadní místnosti, kde každý den obědval, a ona ho potichu následovala. V zadní místnosti se, zatím ještě nenápadně, posadila ke stolu naproti jeho židli. Když se usadil i on a začal si foukat polévku, tiše ho pozdravila: „Dobrý den.“ Pekař sebou cukl.  Chvíli před sebe bezradně mžoural očima, ale nic neviděl. Hlas se ozval znovu: „Musíte mě chtít vidět.“ Zarazilo ho to, ale už před sebou zahlédl vlnící se mlhu, a tak se začal snažit. Po chvíli, kdy mu na čele naskákaly první kapičky potu, spatřil na židli naproti sobě sedět mladou dívku. Neviděl ji však normálně. Bylo to jako když se na někoho koukáte skrz páru, která utíká z hrnce, nebo jako když hledáte někoho v ranní mlze. Usmívala se a on, přestože nic nechápal, jí úsměv opětoval. Možná se divíte, že všemu příliš rychle uvěřil? Byl to zkrátka velmi důvěřivý, hodný a trochu podivínský člověk, který si velmi často potají snil o kouzelných bytostech. Po chvíli, co si dívku prohlížel poněkud vykulenýma očima, ze sebe vypravil: „Ahoj.“ Už jsi vzpomněl, že je to ta samá dívka, co ji ráno zahlédl vcházet. Ale ať to byl sebedůvěřivější člověk nějak nevěděl: „Co tady…? Kdo..? Jakto, že jsi…? Poťouchle se usmála a začala mluvit. I pekař se časem uklidnil, a tak tam jen dlouho seděli nad chladnoucí polévkou a povídali si. Pekař byl asi právě tak starý, aby dívka, které bylo kolem devatenácti, mohla být jeho dcera. Vlasy měla černé a oči působily ještě temněji. Časem se do těch očí vydržel dívat neuvěřitelně dlouho. Jakoby v nich měla taneční sál, ve kterém tancovaly její nálady a nápady a hrála by k tomu hudba jejích rozmarů. Na sobě měla zelené šaty a ve vlasech měla ten den právě rozkvetlou kopretinu. Po tomto setkání k němu chodila každý den a vždy přišla v zelených šatech a s květinou ve vlasech. Na každý den měla jeden druh květin a na dny, kterých si vážila nejvíce měla právě kopretiny. Vždy měl problém pochopit jakože jí květiny ve vlasech nikdy nezvadly. Trávila u něj celé dny, ráno mu pomáhala s pečením, přes den ho pozorovala, v době oběda a večer si povídali a ještě večer květina krásně voněla a vypadala jako čerstvě utržená.

K pekaři chodila opravdu téměř každý den, zvykli si na sebe a byli opravdu jako otec s dcerou. Nepřicházela k němu jen tehdy, když dostala chuť létat po světě jako vítr, nebo ležet jako kámen u řeky. Uměla se zkrátka dočasně proměnit, v co si přála.  Byla to její radost, zpříjemňovalo jí to dřívější dny a teď o tom mohla vyprávět pekaři. Vydržela mu celé dny povídat, a on se zájmem poslouchal, o tom jak se proměnila v kaštan, jak se schovala jedné slečně do vlasů a celý den jí tam dělala neplechu, jak lítala celý den po světě jako čáp, nebo si povídala s rybami pomocí bublinek. Pekař byl nadšený posluchač, zbožňoval její vyprávění a radil jí, v co se má zkusit proměnit příště.

Za pekařem začala chodit, aby nebyla tak sama, a aby se měla komu svěřovat se svými sny. Měla jeden velký sen. Chtěla být jako ostatní, jen na chvíli být vidět, usmívat se na lidi a koukat se jim do očí. Když jednou večer řekla o svém přání pekaři, překvapilo ho to. Spíš proto, že ho to ještě nikdy předtím nenapadlo. Ptal se hned, proč to nikdy nezkusila, že to by muselo být úžasné. Řekla mu, že na ni vždy padne podivný strach, když se chce takhle proměnit. Z jiných proměn nikdy strach neměla, jakoby jí něco varovalo. Nevěděla proč. Jen se ten strach vždy objevil. Pekař byl ale pevně přesvědčen, že to nic neznamená a podařilo se mu ji za ten večer přemluvit, aby to zkusila. A tak jednou poté, co se neukázala v pekárně 5 dní, přišla opět v zelených šatech a s kopretinou ve vlasech. Přišla ráno. Jen ho obejmout. Překvapilo ho, jak její ruce hřály. Objímala ho dlouho, až si na to teplo zvykl. Když se otočila a odcházela pryč, místa po jejích dlaních ho zábla ještě dlouho potom, co za ní zapadl zámek. Ten den se netvářil na své zákaznice tak vesele, neprozpěvoval si a dokonce ani nesrkal žádnou polévku v poledne. Celý den myslel na to, jak říkala, že má strach. Možná jí neměl přemlouvat.

Ona mezitím odešla na louku za městem sedla si a chvíli se jen tak rozhlížela. Věděla, že dneska to zkusí, i když strach už okolo ní zase podupával. Lehla si zavřela oči a přála si. Když se po chvíli probrala, měla pocit, že si jen na chvíli zdřímla. Necítila žádnou změnu, ale necítila ani strach, jen snad trochu spěch, jakoby měla najednou málo času. Vyrazila tedy rychle zpět. Už na kraji města ji pozdravil stařík sedící na náměstí. Něco se tedy změnilo. Opravdu se jí to povedlo a nic se jí nestalo, pekař měl pravdu, ten strach nic neznamenal. Usmála se na staříka a pokračovala dál. Stále ji to táhlo někam dál, jakoby měla zvládnout vše za jediný den. Chodila po městě, jedla zmrzlinu, pozorovala děti na školním hřišti, prohlížela si výkladní skříně, usmívala se na kolemjdoucí, zašla si do kavárny a i si chvíli četla v knihovně. Občas ji cestou zastavil nějaký mladík a dal se s ní do řeči. Přece jen nepotkáváte denně krásné dívky v zelených šatech, které se na vás usmívají. Kdo ví, kdy  by takovou dívku zase potkal. Byla spokojená. Plnilo se jí přesně to, o co stála. Už se ale blížil večer a ona věděla, že ani tato přeměna nebude trvalá. Bude si to sice moci přát zase někdy znovu, ale kdy až?! Ale na to zase rychle zapomněla.  Objevila během procházky u vody restauraci, ze které se linula tichá hudba klavíru. Zajde si na večeři. Seděla tam až do půlnoci, kdy zavírali. Poslouchala klavír, vdechovala vůni řeky a sledovala lidi. Potom se procházela po městě. Měla ráda večerní atmosféru, opuštěné ulice, rozsvícené lampy a trochu toho strachu ze tmy. Chodila dlouho do noci. Čím déle chodila, tím ale dostávala větší strach. Měla zase nepříjemný pocit. Když začalo svítat, vydala se do pekařství. Posadí se na schody a počká si na pekaře. Budou pak spolu připravovat makové koláče, povidlové buchty, péct chléb a během oběda mu bude vyprávět o tom, co prožila.

Pekař vyrazil jako každé ráno do práce. Doufal, že se u něj opět objeví. Celou noc měl divný pocit. Snad se jí nic nestalo. Zatočil do ulice, ve které měl svůj obchod, a už zdálky viděl něco sedět na schodech. Když dorazil blíž, zjistil, že je to malá panenka. Měla zelené šaty, kopretinu ve vlasech, usmívala se a prohlížela si ho nádhernýma černýma očima.

epilog

Pro mou babičku to byla jen panenka, kterou měl její manžel v krámě vedle kasy a když šel do důchodu odnesl si ji domů.