Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seParadigma
Autor
blondy
Já a Bohumil, úplně poprvé jsme se knižně vzali kdysi v devadesátém roce. Ze slečny revoluce byla mladá paní a já držela pod paždí jeho Svatby v domě. V domnění, že to bude o jakýchsi veselkách a nevěstách a svědcích a přežraných svatebních hostech, nesla jsem si knihu domů od kamarádky. Republika byla jako panna, která poprvé okusila mužského jazyka. Ten jazyk byl veliký a republika malá a tenkrát říkal jeden pán (asi prorok) v nějakém televizním pořadu, že budeme stejně jednou národ pasáků a kurev.
Kurva, kurva, kurva, to slovo má příchuť dětství. Nic milejšího není dětskému jazyku, než zakázaná slova. Panelákové dítě, které má tvář anděla, šeptá si horká slova s kamarády v přítmí chodby se studenými dlaždicemi.
Je téměř tma. Střelnice, houpačky, amplion na místě bývalého nádraží. Matka, neochvějný pilíř jistoty se bojí. Stojí pod řetízkovým kolotočem a se mnou se točí město. Karel zpívá. Od cigošů, kteří mají oči jako skleněnky a jsou od pradávna přitahováni vším, co je lesklé, barevné a lomozící, nechce matka přijmout cigaretu. Vilné oči. Sen. Oni nemluví, mají jen ty horečnaté oči. Mám pocit, že až houpačky budou odjíždět, nasednou do kašírovaných labutí a poletí napřed. Přeju si být nohama na zemi, aby mi neuletěla s nimi i máma.
Náměstí v konci léta. Stěna smrti. Zas je tu podvečer a chlapík si tam dole v kotli obléká kombinézu a startuje motocykl. Stoupám si na špičky, abych dobře viděla a jednu chvíli mám pocit, že až opíše všechny kruhy a přiblíží se ke mně, že musí vyletět ven. Představuju si ten motocykl s řidičem-pilotem jak přeletí kostel a poletí někam, kam předtím odletěli ti cigoši.
Svět maringotek, prádla kolem na šňůrách, svět psíků míchaných ras a paní, která měla u střelnice namalovanou pusu a obrovské kruhy v uších a nabíjela tak zručným způsobem vzduchovku, že připomínala vojáka, loupe na schůdcích u dřevěného domečku brambory, které má v lavóru.
Nápisy Kiss a Love a krepové růže, cetky, kterými by se dětské ruce tak rády probíraly jako poklady. Paní s kruhy má zase namalovanou pusu, tváře a velká prsa pod upnutým tričkem. Kurva. Bůhví proč se mi vybavuje tohle slovo při pohledu na ni.
Je to tak opojné a malá zasunutá vzpomínka se dere ven. Do třídy přibyl nový spolužák. Od kolotoče. Světský. Sedí v zadní lavici úplně sám a dětské oči mají v sobě záblesky obchodníků. Když se skamarádím, budou zadarmo houpačky?
Svět amplionů se spojil se světem lampionů a revoluce. Je tu podzim. Zas je všechno barevné a svítí v přítmí. Neónový nápis Letní kino probleskuje do října. Režie Kotěnočkin, výtvarník Rusakov. I zajíc má namalovanou pusu a vlk vilný pohled. Helma-žalud mu trůní na hlavě, když startuje motocykl na stěně smrti. Myslím, že mám horečku. Ruská zmrzlina, ruské kolo a v přízemí paneláku bydlí učitelka ruštiny. Elvíra. Skočková. Skočková a Kotěnočkin. Kočičí svarba. Mámina otrhaná kuchařka. Hrách a kroupy. Na konec ohňostroj. Kuličky hrachu se proměnily v řízené střely a rozkvetly na obloze. Krasohled.
Je mi o třicet víc. Nejen svatby, ale i pohřeb v domě. Bohumil prolnul mnou a usadil se tam. Jako trvalka za oknem paní Emílie ze suterénního bytu, která přichází občas ke mně ve snu.
Takoví lidé jako on neumírají, ti odlétají. Na kašírovaných labutích, s žaludem na hlavě do světa maringotek, obrovských kruhů v uších, do světa namalovaných pus těsně vedle ocelářských pecí. Vlétnou tam a shoří, ale shoří jen proto, aby se proměnili v kuličky hrachu, které pak prolétnou komínem a rozkvetou na obloze.