Vlhké meze

Když je kde, tak není s kým. Když je s kým, tak není kde. A když už je kde a s kým, tak zas není čím. (Ivan Mládek) Radost z úlovku divokého zvířete velmi často pokazí zjištění, ze se jedná o domestikovaného tvora bez vlastního doupěte. (Matylda)

Milá Týno,

 

díky za Tvé přání k svátku. Udělalo mi velkou radost, že sis na mé jméno - Alexandra, vzpomněla a napsala ho v plném znění. Žádné Saša sem, Saša tam. Taky jsi mi poslala přání v obálce, ne ledajaké, z ručního papíru s veselým obrázkem. V dnešní e-mailové době potěší rukou napsaný lísteček dvojnásob. Akorát můj manžel neměl z textu: "...po pětatřicítce jedině mladého milence..." velkou radost. Správně ho napadá, že s tebou neprobírám jen recept na nový žvanec, poslední knížku Ireny Obermannové nebo tu nemožnou "paní Věru" - nánu, co s ní sedím v kanceláři.

Mrzelo mě, když jsem se posledně potkaly v Pallace Cinemas, že jsme nemohly posedět o trochu déle. Strašně jsem s tebou potřebovala probrat pár věcí, ale před Martinou jsem nechtěla mluvit moc osobně.

Dnes jsem si ukradla večer jen pro sebe, jsem zavřená v pracovně a tvrdím, že musím dopsat výroční zprávu stůj co stůj. Taky nelžu! Jenda s Olinou koukají na VyVolené a malej Jeník (říkat čtrnáctiletému puberťákovi malej je už sice přehnané) odjel s oddílem na sportovní soustředění.

Týno, ptala jsi se, jak nám to s Jendou klape. Klape. Postupem času dokážu ocenit i věci, které jsem si dřív neuvědomovala. Jen ta různá pokušení mi nedají spát.

Od románku s Milanem, jsem dva roky sekala dobrotu a neměla žádného milence. Až na ten úlet vloni v květnu na veletrhu v Lipsku. S Jendou je vše při starém, to víš, po 18 letech spolu je náš sex trať, kde znáš každou výhybku a dokonce víš, z kterého místa nástupiště výpravčí zapíská.

Mám nového kořena, ale  úplně neschopného najít nám azyl. Řekla jsem si, že žádné provizorium už absolvovat nebudu. Mohla bych vyprávět své.  Milan měl pro tyto účely pronajatou chatičku v letním kempu na přehradě. Akorát jsem tam nastydla, protože ani v listopadu neslevil ze svých skautských návyků.

Můj nový objev Ríša je takový plachý playboy. Hrozně by chtěl, ale strach, že to praskne, snižuje jeho fantazii a  motivaci k praktickému nalezení útočiště. Vadí mi to. Nemám kde, mám chuť, on taky nemá kde, jsme dospělí, zadaní a řešíme úplně stejný problém  jako naše pubertální děti. Meze ještě neoschly a i kdyby, jsme na ně už moc pohodlní. Doba, kdy mi bylo jedno, že někde v zimě chytím vlka je dávno pryč. Do hodinovýho hotelu se stydíme jít, jet na chalupu, je  jako vyřvat amplionem na celou ves : Přijeli jsme si  to sem rozdat! A my přitom chceme být diskrétní. Dělat to v autě je nesmysl! A kdo tvrdí opak kecá. To není zážitek, ale jen pocit, že jsme si to jak dva skrčenci udělali. Pravda, v kamionu jsem to nezkoušela, jen si párkrát představovala. Ale nějakej šofér, co si to běžně rozdává s holkama z E55 mě nikdy nezajímal.

Týno, konec nářků, potřebuju si s tebou dát panáka! Co příští středu po páté U korouhve?

 

*

 

" Nevěděla jsem, že "Korouhev" tak pěkně opravili , "pochválila Týna Sašin výběr podniku.

Saša jí byla blízká už tím, že měla podobný vkus. Dát si skleničku v baru není jako dát si skleničku v ledajakém baru. Uspokojit pouhou primitivní potřebu do sebe něco kopnout, bez ohledu na prostředí, Týnu disgustovalo. Obě měly rády prostory s atmosférou, s nádechem rafinovanosti, s nápadem a citem pro řemeslo.  Tmavě hnědé stěny podniku kontrastovaly se světlebéžovými koženými křesly a červeným stropem. Nízko zavěšené kovové lustry prosvěcovaly lokál příjemným tlumeným světlem, obrazy na stěnách měly působivé rámy, živá květinová dekorace na každém stolku vedle svíčky signalizovala, že majitelům není líto dát ob den do vázičky snítku.

Obě dámy do prostředí zapadaly.

 

"Hodně jsem se u tvého mailu zasmála," přiznala Týna a objednala si ke kávě ještě jedno mlíčko.“

"S chlapama je to těžký. Dlouho jsem si myslela, že každej chlap je ZVÍŘE. A že každé zvíře má mít své doupě."

"A?"

"A naprostá většina nemá! Doupě ani fantazii.."

"No jo, ale když natrefíš na chlápka s vlastní zašívárnou, nejspíš to signalizuje, že si sem pán vodí holky jak na hodinovej hotel."

"Tak to nemyslím. Jde o to, že když už má jít o dobrodružství, umí  sám opatřit útulné diskrétní místo. Nic víc. Právě tohle teď řešíš, ne? Tvůj Ríša je zatím u teorie. "

"To je," posmutněla Saša. "Zajímalo by mě, jak se ty hodinové hotely uživí? Když ti chlapi jsou tak nesmělí," dumala. Docela by mě to lákalo, v nějakém cizím městě. Nebo v Praze. Tady bych se musela převléct do něčeho co nenosím a vzít si paruku."

 

"Víš, že jako malá holka jsem nechápala, proč se říká hodinový hotel? Myslela jsem si, že když dva spolu něco mají, když spolu tzv. "spí", ve smyslu že mají sex, tak spolu musí spát celou noc. Představovala jsem si, že si spolu lehnou, dlooooouho se mazlí, líbají, hladí, zasunou a vydrží zasunutí až do rána."

Saša vybuchla smíchem.

"To sis fakt myslela?"

"Jo, to víš, socialistická sexuální výchova byla na školách ještě v plenkách. Žádné instruktážní filmy typu Holky to chtěj taky, Prci, prci, prcičky, podrobný návod na aplikaci kondomu v časopise Dívka a podobně.

 

 

"Ještě dvakrát dvě deci," dožadovala se Týna na číšníka.

"Jednou jsem měla románek s masérem ze sportovního klubu. Neměl kde, tak jsme se zavírali v soláriu. Opálená jsem byla báječně, střídali jsme se nahoře a dole, aby jsme neměli na zadku motýlka, ale málem  jsem dostala zánět spojivek. Naštěstí mě to přešlo dřív, než jsem oslepla.

"To tam neměli ty červené brejličky s gumičkou?"

"Gumička byla důležitá jinde," vyprskla Týna.

 

"Mě zas vzal Boban k nim domů, když měl ženu u tchýně. Nesnáším, když muži berou milenky k sobě. Celou dobu jsem musela myslet na to, jak by asi bylo mě, kdyby se nějaká cizí coura válela v mé manželské posteli. Snažil se udělat romantickou atmosféru. Napřed připravil společnou koupel. Ve vaně, kam jsem se vešla sotva já, mi pod trenýrkama, punčocháčema, ponožkama a manželčinýma teplákama na šňůře vyznal lásku. Pak buď nevěrná!

A víš co se stalo Aleně? Nastoupila do nové práce a brzy kolem ní začal harašit jeden kolega, se kterým občas jezdila po zakázkách. Loudil tak, že se nechala pozvat k němu na chatu. Prý komfortní. Chata se od branky zdála opravdu noblesní, ale skončili v přístavku u garáže, kde byl uskladněný kajak a kola. Kromě toho tam byla palanda a dvouvařič. Komora sloužila dřív jako provizorní chatka, než dostavili chatu. Alena si myslela, že tam jde pro klíče, nebo láhev, ale když se tam po ní začal sápat a vysvětlovat, že na chatu nemůžou, že by to manželka poznala, hodila po něm pádlo a vystřelila odtamtud jak raketa. Když se jí pak služebně starší kolegyně na firemním večírku ptaly, jestli už jí Franta taky pozval do sporťárny, došlo jí, že je to asi podnikový rituál.

 

"Budeme věrné a nebudeme mít takové starosti. A nechehtej se!"

 

"Mám medicínu na to, co tě trápí," zatvářila se Týna tajemně a podívala se významně na stolek, na který položila modrý klíč.

"Hezkej viď? Je úžasné, že ti přidělají klíč v barvě pokoje."

"Odkud je?"

"Netušíš?"

"Že by?"

"Mám takovou malou mansardu pro návštěvy. Je zrovna volná, půjčím ti jí."

???

"Dědeček tam míval fotoateliér. Dlouho  byl opuštěný, ale před několika lety, když se dům prodával, jsem měla možnost ho levně koupit. Dala jsem si na něm záležet. Neboj, není to holobyt.

"To mě podrž!"

"Musíme si pomáhat," usmála se Týna šibalsky a dala Saše pusu na tvář. Chvíli zaváhala a pak dodala: "Ale, pokud se Ti bude chtít, chtěla bych to vyprávět."

 

"A adresa?"

"Jabloňová 6, čtvrté patro v podkroví, v centru vedle Kulatého náměstí. Je to činžák s obchody v přízemí, do domu se jde z pasáže, takže tě nikdo nemůže podezírat, co tam děláš. "

"Není to ten dům s oranžovou fasádou?"

"Je."

"Dáš mi klíč hned?"

"Jasně. Vlastně jsem zapomněla," vytáhla z kapsy ještě oranžový. "Ten je od vchodu do domu."

Co úklid?

"Uklizeno tam je."

"To né, myslela jsem PAK."

"Ručníky a povlečení hoď do toho velkého modrého koše v předsíni."

"A jak se ti mohu odvděčit dobrá vílo?"

 "Jestli se mi chceš revanšovat, ošklivý trpaslíku, dones mi příležitostně třeba..., třeba láhev Rýnského ryzlinku z pozdního sběru z Velkých Pavlovic. Ročník  1999 byl výtečný, ale netrvám na něm, loňské léto také přálo dobré úrodě skvělého vína,"zažertovala Týna.

"Dole jsou nové zvonky s bzučákem. Někdy bývá vchod zamčený. Když tam budeš dřív (předpokládám, že nebudete chtít jít  spolu na místo činu ruku v ruce), nesvlíkej se hned do negližé, aby ses nemusela kvapně oblékat a běžet dolů odemknout. V domě bydlí samí nevšímaví klidní nájemníci, žádní prudiči. Nikdo, koho ve svém okolí znám."

"To je napínavé, už teď si připadám jak Mata Hari," poslouchala Saša napjatě  Týniny instrukce.

Rozpálená nadcházející představou se už dál příliš nevyptávala.

"Dík, tohle jsem nečekala, zachránila jsi mi život."

"Bacha, aby to nebylo obráceně," rozloučila se Týna.

 

*

 

Ještě než se  Týna se Sašou U korouhve sešla, zamířila k domu s oranžovou fasádou. Vystoupala čtyři patra až k mansardám, odemkla modrým klíčem malý podkrovní byt. Sundala fólie a prostěradla proti prachu z nábytku a nostalgicky pohladila polštářek na posteli.

Chtěla dát místo do pořádku, než sem Saša s milencem přijdou. Dlouho tu nebyla. Vyhodila z vázy suché květiny a dala do ní nové. Modré a oranžové chryzantémy, jako kdysi. Otevřela okna,  zapnula ledničku, zapálila aromalampu s vonným olejem a zkontrolovala, jestli jsou v koupelně čisté ručníky a ve skříni povlečení na výměnu. Od rozvodu sem nechodila, byt příležitostně pronajímala nebo půjčovala přátelům a známým, kteří jí přijeli navštívit, nebo byli v "úzkých".

Z jediného okna byl výhled k náměstí. Stávala tu a čekala, až se za rohem u kostela objeví postava s charakteristickou chůzí, jemně nachýlenou hlavou dopředu,v dlouhém tmavém kabátě. Ta vzpomínka jí připadala jako věčnost. Chvíli hleděla na náměstí jako kdysi, otevřela okno, dýchala vlhký vzduch, při představě dvou těl na  posteli se jí zachvěly víčka vzrušením a koutky úst se stáhly k posmutnělému úsměvu. Za rámem zrcadla zahlédla lístek. Vytáhla ho a vzpomněla si, že touhle pohlednicí to všechno začalo. Objevila ji v jedné galerii na Starém městě.  Na obrázku byl bleděmodrý pokoj s klasickou manželskou postelí s kovovými pelestmi, kolem postele stály stojánky s oky, provlečenými silnou točenou červenou šňůrou, která se používá na zámcích k ohraničení nepřístupných exponátů.  Na oknech visely bílé záclony, zdi zdobila četná paroží rozdílných velikostí, na zadní stěně viselo romantické zátiší s labutěmi, vedle portrét starého muže s rašícími parohy, v rohu koš na deštníky s nějakým tím zapomenutým pánským, na komodě busta sebevědomě se tvářícího pána tvorstva.  LE SALON DES DAMES CHASSERESSES stálo na zadní straně pohlednice.  Týna si jí chvíli prohlížela a zastrčila do kabelky. Sfoukla svíčku v lampě, zamkla a rychle seběhla ze schodů, aby nepřišla pozdě.

 

*

 

Když se konečně ozval zvonek, seděla už Saša nervózně na posteli a říkala si, že akademická čtvrthodinka je na první rande neomaleností. Když ale Ríšu uviděla, odpustila mu i to zpoždění.

"Nechala jsem dole odemčeno,.."

"Moc jsem se na tebe těšil." Objal jí. "Promiň mi to zpoždění, ale zdržel mě kolega ve výzkumáku a taky volala manželka a  chtěla vyzvednout v lékárně nějaké tablety, byla tam fronta."

Nemusela mu říkat, kde je postel.

"Počkej, nedáme si skleničku?" jemně ho pobídla před tím, než si začal rvát knoflíčky u košile.

Vášnivý vědec přetrhl vývrtkou špunt a zašťouchal ho dovnitř  násadou od smetáčku nalezeného v předsíni.

"Je to tady úžasný,...........ty jsi úžasná......ještě úžasnější...........

 

Ležela s hlavou na jeho hrudi a dlouhým nehtem mu něžně vyrývala brázdu kolem pupíku.

"Chceš sušenku?"

Pohladil jí po vlasech. "Chutná zvláštně. Z čeho je?"

"Ze sóji."

"Sójová? A víš, že sója tlumí sexuální chuť? Když jsme v laboratoři dávali samicím potkanů potravinové doplňky ze sóji, snížila se jejich sexuální agresivita na 40 %?"

"Agresivita?"

"Samozřejmě. Samice v době páření povykují a provokují samce....."

"A jim se to líbí."

"Jasně, proto nejez sóju," zasmál se a Saša ho praštila polštářem.

 

 

*

 

"Máš to tam moc hezký."

Týna pochvalu čekala.

"Chodíš tam často?" vyzvídala Saša.

"Už to nemám zapotřebí, je to azyl pro přátele."

Saša se víc nedověděla.

"Moc ti děkuju," položila před Týnu klíč.

"Nevracíš ho nějak rychle? Říkala jsem ti, že si ho teď můžeš nechat. To aby sis ho v té první vlně vášně nemusela chodit ob den půjčovat."

"Obávám se, že to nebudu chtít zopakovat."

"Opravdu ho nebudeš už potřebovat?"

S tímhle objevem opravdu ne.

"To mě zajímá. Hloupě kecal, viď! Já to říkám pořád, některým mužům by se měly zalepovat před aktem leukoplastí pusy. To mají pořád řečí, že jsou ženy slepice ...."

"To zrovna ne, " zarazila jí Saša. "Něco jiného."

Ošívala se. V duchu si až do teď počítala: MÁM NEMÁM .... JEŠTĚ. Mohla si stokrát namlouvat, že šlo jen o sex, o hezký sex, o romantický a trochu nešikovný sex.  Sex? Kde končí sex a začíná láska? Odpustí lásce co by neodpustila pouhému sexuálnímu objektu? Chce slyšet, jak je úžasná? Chce poslouchat veselé historky a chrabré činy  z laboratoře? Chce hladit a objevovat neznámého člověka? Má jí alespoň trochu rád? Má???

Tak proč nic nedonesl? Proč na ní nemyslel? Nebo myslel jen na tu její?  Proč přišel pozdě? Proč musela z ledničky vytáhnout svojí přinesenou láhev? Proč musela sehnat azyl?

 Je to vědec, omlouvala jeho nepozornost. Vášnivý vědec. Vášniví vědci se nezabývají malichernostmi. Mají plnou hlavu výzkumu působení sójových  potravinových doplňků na sexuální život potkanů.

 

Týna netušila co se Saše honí hlavou a ležérností zakrývala zvědavost po vylíčení akce.

"Víš, když je to jen flirt, když to není láska, tak si chci pořádně užít, né jen pošimrat. A tenhle..", Saša se zatvářila, jako když si v zelenině nemůže vybrat správně zralé banány.

"Měl ho malýho!!! Já to tušila," vykřikla Týna.

"Jo, to taky," povzdechla si Saša a rozhodla se pokračovat ve hře silné emancipované ženy s muži na háku.

"Optimisté sice říkají, že i s malým kašpárkem se dá zahrát  velké divadlo. Pesimisté dodávají, že je to ale vždy jen komedie. Já tvrdím, že když už je ve hře pouze jeden malý kašpárek, musí zahrát ale hodně velký tyátr. A tohle bylo malé loutkové a loutkář měl problémy jak s  textem, tak s prstokladem, dokonce i se začátkem představení.  Snažila jsem se představit si alespoň ten jeho velkej mozek, když už je z výzkumného ústavu, ale když řekl: "A teď si to budeme dělat jako myšičky," úplně jsem vypadla z role. Navíc přišel s prázdnýma rukama a nenesl ani pytlík brambůrek. Opravdu by mě zajímalo, jak se chovají jiní tajní milenci."

Podívala se zvědavě na Týnu, která  se soucitným povzdechem: "Tak snad příště," neztratila optimismus a uložila klíče do modré peněženky. Kdyby uměly mluvit, mohly by hodně vyprávět. Nic z toho ale Saše neprozradily.

Prozatím.

 

*

 

---