Přicházíme v míru aneb blízké setkání neurčitého druhu

"Nejsme tam, kde bychom měli být."
"Nedělejte si legraci."
"Vážně, podívejte se z okna."

Už při letmém pohledu na hvězdnou oblohu bylo zřejmé, že poslední skok hyperprostorem se nevydařil. Nevydařil bylo slabé slovo. Když se oba podívali ven, hvězdná obloha nijak nepřipomínala žádný ze známých obrazů, které byli zvyklí vídat pokaždé, když se vraceli domů.

"Kde se stala chyba?"
"Nevím, výpočty souřadnic pro poslední skok se zdají být v pořádku."
"Hmm..., a proč tedy nejsme v naší sluneční soustavě?"
"Jak to mám vědět?"

Oba začínali být podráždění. Přestože jejich malá loď byla určena pro krátkodobé průzkumné lety, bylo všeobecně známo, že ke konci letu si ponorková nemoc vybírala svoji daň. Navíc oběma došlo, že nedostatek energie v zásobnících už jim neumožní absolvovat další skok hyperprostorem, který by je přiblížil do známých míst, kde by o ně mohla zavadit nějaká jiná loď.

"Co navrhujete, kapitáne?"
Kapitán v duchu hodnotil situaci. Tak jako každá posádka jim podobných lodí i jejich byla složena pouze z pilota a vědce. Každý měl svoje povinnosti, úkoly i odpovědnosti. Řešení této vzniklé situace leželo výhradně na pilotovi, který byl zároveň kapitánem lodě.

Simulované nouzové situace absolvoval na trenažerech snad tisíckrát. Tři základní pravidla se mu hned promítla před očima.

Zhodnotit situaci.
Nalézt možné varianty řešení.
Vyřešit situaci.

Jedno pravidlo tam rozhodně chybí, pomyslel si. Hlavně žádnou paniku.

"Kapitáne, jak to s námi vypadá?"

Jako by mi četl myšlenky, pomyslel si a aby uklidnil svého společníka autorativním a  jistým hlasem aplikoval nacvičená pravidla.

"Jak vidíte sám, nejsme doma ani blízko domova. Energie nám zbývá málo, takže pokoušet se o další skok by bylo krajně nevhodné. Přistaneme na jedné z těchto planet a zkusíme najít energii potřebnou k návratu domů. Nějaké otázky?"

-------------------------------------------------------

Přistáli těsně po východu slunce a přistání neproběhlo zrovna hladce. Gravitace byla větší než předpokládal a atmosféra rozžhavila jejich tepelné štíty až na hranici jejich možností.

"Zajímavé..." vědec na chvíli pozapomněl vážnost jejich situace.
Kapitán tázavě vzhlédl.
"Moje přístroje ukazují, že složení atmosféry až na malé odchylky je velice podobné našemu, škodlivé záření žádné, ostatní parametry kolem normálu."
"Třeba je na této planetě inteligentní život?" neudržel se vědec.

"Prosím vás, nenechte se vysmát", zpražil ho kapitán. "Pár podobných planet s atmosférou i vegetací naši kolegové už našli a nikde nic. Však se podívejte průzorem ven."

"Už jsem to zkoušel, ale průzory jsou celé od kouře, jak jsme přistávali."

"Nebojte se, ani tahle planeta nebude výjimkou", ironicky pokračoval kapitán, ale v duchu si vzpomněl na poslední kapitolu pilotského manuálu určenou pro tento případ. Už v prvních odstavcích kapitoly plné teoretických slátanin, kde bylo rozepsáno co by bylo, kdyby bylo, byla fráze, kterou nikdy nikdo nepoužil. Zněla přicházíme v míru.
Mám strach, že zrovna my budeme muset tuto větu použít, usmál se v duchu.

"Je čas vyrazit," rázně ukončil debatu.

Po absolvování výstupní procedury se ocitli v trávě, která byla o dost vyšší nez oni sami.
Asi to nebude tak lehké, pomyslel si vědec, ale nahlas neřekl nic.

"Pojďte, musíme najít nějaké vyvýšené místo a rozhlédnout se, kterým směrem jít," rozhodl kapitán.

"Počkejte, neslyšíte něco?" přerušil ho vědec.

Kapitán okamžitě zaregistroval zvuk, který nabýval na intenzitě až neobyčejně rychle.
Co to může být?  Nějaká zdejší anomálie způsobená větrem, nebo něco jiného? Možné alternativy si nechtěl ani připouštět.
Vědec předešel další otázky, když zcela nevědecky povyskočil, aby něco přes trávu uviděl.

"Je to nějaký stroj, zřejmě dopravní prostředek. A blíží se k nám hrozně rychle," dodal vyděšeným hlasem.

Už je to tady, přicházíme v míru, pomyslel si kapitán a pomocné signální zařízení přepnul do režimu, ve kterém blikalo v posloupném rytmu prvočísel, jazykem, který by údajně měla rozpoznat jakákoliv případná inteligentní civilizace. Po chvíli to uviděli, stroj se blížil nepříjemně rychle. Byl obrovský, větší než co kdy ve svém životě viděli.

"Přicházíme v míru," zvýšeným hlasem pronesl kapitán a držel lampu nad hlavou.
"Jede to přímo na nás, vůbec se nezastavuje," zděšeně vyjekl vědec.
Ne, k lodi už se nestihnou vrátit a možná ani domů.

"Přicházíme v míru."
To už oba křičeli, co jim síly stačily a jejich hlasy zanikly v obrovské bouři nepředstavitelného hluku.

------------------------------------------------------------------

Nepříjemně známý chrastivý zvuk donutil důchodce pana Macháčka vypnout sekačku na trávu.

"Já ty sousedovic děcka snad přerazím, pokud mi sem nepřestanou pořád házet ty kameny. Kdo má tu sekačku furt opravovat."
Chvilku si zahrával s myšlenkou, že tam dojde hned, ale nechtělo se mu odcházet od rozdělané práce. Povzdechl si a znova sekačku nastartoval.