Lucien - hodný kluk

Lucien dokouřil cigaretu. Doutnající nedopalek přitiskl ke zdi, kolem které procházel. Vytvořil tak černohnědou rýhu. Upustil to, co zbylo a přičichl k prstům. Zašklebil se. Seběhl schody do sklepních prostor, kde hrála hudba bez konce a začátku. Zakouřeným prostorem vířily roztodivné hlavy, bar byl nacpán páry loktů k prasknutí. Lucien si umýval na záchodě ruce. Podíval se do zrcadla a pečlivě si upravil vlasy. Po chvilce již seděl suverénně vtlačen na baru a popíjel kolu. Střetl se pohledem s barmanem, z manšestrového saka vytáhl kazetu a přisunul ji k němu. „Jaký to bylo?“ „Jo. Dobrý. Kdyby do toho nevstoupil Jack, byla by to nuda. I když Peter a jeho našlápnutá motorka mají váhu samy o sobě. Přinesl si Verlaina s Rimbaudem? A Gellnera?“ „Jasně,“ řekl barman a podal mu knihy. „V kolik končíš?“ „Ve dvě ve tři. Je pátek.“ Mrholilo a Lucien kráčel domů. Na prsou cítil knihy. Usmíval se a několikrát pozdvihl hlavu vzhůru. Lampy tam na vysokých fasádách dělaly s kapičkami divy. Dveře od bytu otevřel pokojně a způsobně je i zavřel. V kuchyni se svítilo. „Ještě nespíš, maminko?“ „Nemohu usnout,“ ozvalo se naléhavě. Lucien zul kožené polobotky, v koupelně si otřel tvář. Matka seděla nehybně u jídelního stolu, před sebou hrnek čaje. „Po tom těžko usneš,“ řekl Lucien, otevřel lednici a chvíli zkoumal její obsah. Pak sáhl po čokoládovém krému a se lžičkou usedl naproti matce. „Kde jsi byl?“ „Za Tomem na baru. Tohle mi půjčil.“ Vytáhl knihy a položil je před sebe. Matka o ně nejevila zájem. Nepřečetla si tituly, i když hřbety byly obráceny k ní. Lucien pomalu pojídal krém a zkoumavě pozoroval matku. „Podívej, Luciene.“ Napila se. „Chci s tebou jednat na rovinu. Tedy: pokud nebudeš mít hotové úkoly a neprokážeš se mi, pokud nebudeš mít uklizený pokoj a splněny všechny náležitosti, na kterých jsme se domluvili, odejmu ti kapesné a budeš mít domácí vězení do té doby, než své věci nedáš do pořádku.“ Lucien vyškrábl poslední zbytky krému, vstal a znovu otevřel lednici. „Už toto tvé chování jeví se mi ve tvé situaci velice nepřístojné. Místo abys tváří v tvář čelil faktům a nárokům, které zde kladu, hledáš potraviny v lednici.“ „Omlouvám se, maminko. Mám hlad.“ Lucien tentokrát sáhl po anglické. Položil na talíř několik plátků, vedle kydl hořčici a s krajícem chleba opět usedl na své místo. „Na pokrm, který nyní pojídáš, musel někdo vydělat,“ řekl matka. „Je to moc chutné,“ řekl Lucien. „Předevčírem ti bylo osmnáct. To je věk, kdy podle práva stanoveného v tomto státě, ztrácí rodič nad svým dítětem vyživovací povinnost. Jsi si toho vědom?“ Lucien kývl hlavou a přikousl si chleba. „Naléhavě tě upozorňuji, že tvé setrvávání v tomto bytě, otevírání lednice za účelem nasycení, jakožto požívání komfortu tepla a tekoucí vody, je naprosto závislé na mé vůli.“ „To vím maminko. Také vím, že máš invalidní důchod a že ti chybí tvá práce na fakultě. Jen nerozumím tomu, proč ses mi zrovna dnes rozhodla vyhrožovat. Pokud to tedy dobře chápu.“ Lucien mezi slovy dožvýkal a pohlédl na matku. „Tato domácnost má, jak víš, jistá pravidla. Ta jsem stanovila já, protože zde není nikdo, kdo by byl v postavení, aby se na tvorbě pravidel mohl podílet. Myslím, že je opět třeba, abych pravidla zopakovala.“ Tázavě pohlédla na syna. Lucien vstal, otevřel lednici a řekl: „Zopakuj.“ Matka dopila čaj. Poklepala rukou Lucienovi na záda. Ten vzal hrnek a dal vařit vodu. Poté opět zaujal své nerozhodné postavení před lednicí. „Pravidla jsou, jak víš, jen tři. Pravidlo první: Lucien pečuje o domácnost jakož i o matku, proto má právo na bydlení, ošacení a jídlo. Pravidlo druhé: Lucien je v přítomnosti matky vždy, když je v bdělém stavu a když si přeje, aby jí přítomen byl. Pravidlo třetí: Lucien se samovolně svěřuje matce se vším, co prožil.“ Matka sáhla do kapsy zástěry a vytáhla složený papír. Rozložila jej, otočila k Lucienovi, který mezitím s kouskem hermelína zasedl naproti a ukázala prstem: „Vidíš? Tady jsi to podepsal.“ Lucien nadzvedl obočí a pohlédl na svůj podpis. „Máš pravdu,“ řekl. „Víš, které pravidlo si dnes porušil?“ zeptala se matka. „Ne,“ řekl Lucien. „Všechny tři,“ zamračila se. „V obýváku jsem objevila kelímek od jogurtu, na parapetní desce byl prach. Nebyl doplněn toaletní papír na záchodě. Mezi čtvrtou a pátou hodinou jsem si velice přála, abys byl se mnou. Neřekl jsi mi, že odcházíš, ani kdy se vrátíš. Když si přišel, místo, abys mi sám řekl, kde jsi byl, nechal si mě ponížit k tomu, abych se tě zeptala, i když sis jistě velmi dobře pravidla pamatoval,“ zakončila. Lucien pokývl hlavou. Vstal, zalil čaj a postavil jej před matku. Pak otevřel lednici a vyňal ampuli. Pečlivě ji nařízl a rozlomil. Obsah natáhl připravenou jehlou do stříkačky a vše položil na lednici. „Ruku,“ řekl. Matka si jako na povel vyhrnula rukáv vysoko k rameni a opřela se hřbetem ruky o stůl. Lucien zdesinfikoval kůži a pomalu do ní vstříkl injekci. Pak si otevřel kolu a pozoroval matku. Kývala hlavou ze strany na stranu a usmívala se. Lucien se také usmíval. Když usnula, uchopil vozík, na kterém seděla za madla a odvezl jí do obýváku. Zastavil s ní vedle ústředního topení u okna. Nohy jí nazul do kožešiny a celou ji zabalil do deky. Pak jí dal pusu na čelo a šel do svého pokoje. I přes velkou únavu měl ohromnou chuť si něco přečíst.

---