..de lierre..

po dvorech starých čtvrtí,

-zvlášť po těch s pavlačemi a balkóny-

po  kavárnách porostlých břečťanem,

u sklenek bílého a s trpkou palčivostí mouder mexický románů,

se psem u nohou,

rychle ubíhá mi rozhalenou košilí vzácný čas

po nožkách v tisících treter

tak běž, jen uháněj,

nožičko hodin k poslednímu přelíčení.

jako řeka žeňte se okamžiky po okruhu,

když tu není

nikoho kdo by se vám postavil do dráhy,

kde stojím sám,

jednodušše obíhán..

den za dnem ubývá z polic v komoře,

jak stárnu, čeká již v přístavu bárka co převeze mě přes moře.

v podvečer , se v dáli maják rozhořel,

dalších z těch co mi mají svítit na poslední pouti..

slepý, prsty hledám díry v proutí,

jenže..

z tohohle se nejspíš nevykroutím

v průběhu déštné postranní neděle,

vešly do města naděje

a dveře ven z dešťě zůstaly nad polem za městkými hradbami otevřené..

tak tedy vím že sem oním surrealismem

spadla i moje hvězda

bez kráteru, bez  ohně při průletu atmosférou..

zvednu oči od knih a rty od pití,

upravím si svou nedospělou

tvář..

krátce před nočním polednem vydal se zapomenutý princ plnit si svůj snář..

v setmělých ulicích najdu Tvůj dům,

na bránu zaklepám každou svou řasou,

poplaším volavky co se pasou

na nočním světle v trávě,

přímo pod okny Tvojí ložnice..

vyhodím  černou kočku

co snaží se vlísat se Ti do klína,

do pohádek co si zdáš..

skloním se a Ty ochutnáš

rosu se stopou po víně..

o nevině vyprávěj

nočním můrům,

co noc co hrají šachy po kominických lavičkách

na sousedních střechách..

nespěchám když mi neutečeš..

kapička steče po vnější stěně číše,

jako polibky po vzbouzené Psýše,

dolů

..

 déšť snáší se na vlny listů,

parčíku v zapomenutém zátiší,

z dáli nese se symfonie gramofonu v posledním ražení..

opatrné svítání

pomalu barví celou scénu,

našlapujíc po špičkách,

aby nevzbudilo

vílu zapadlou do saténu