Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seSamota, láska a náhrady
Autor
Winter
Jestliže existují alespoň dvě věci, které se dostaví ze zoufalého pocitu lidské samoty, jsou to nuda a láska. Jenom je nazvat pravými jmény. Jan Tichý i Helena Vasová by možná souhlasili, že se občas nudí, přesto kdybyste se jich zeptali, jestli se mají rádi, možná by se usmáli, možná svěsili pohled. A možná proto jim ironie vesmíru umístila byty naproti sobě.
Skoro každým dnem se vídali, zdravili se a jakýmsi neformálním způsobem po sobě pokukovali, přičemž pokaždé, když si toho ten druhý všiml, uhnuli pohledem. Samota totiž zbavuje sebedůvěry – pomalu, ale nekompromisně si ukousává s každým novým dnem až za sebou zanechá jen pohřebiště šedých a komíhavých stínů.
Netrvalo tak dlouho, aby se ti dva stali mistry v zaplétání nepodstatných konverzací:
-Prosím Vás, nevíte kolik je hodin? Zapomněl jsem si dneska hodinky.
-Ale jistě. Třičtvrtě na devět.
-Aha, děkuju.
Večerem se pak každý zvlášť převaloval ve své posteli a zatímco svět pod okny žil, oni přemýšleli, jestli ta otázka či odpověď (záleží na straně aktéra) nebyla příliš troufalá a jestli projev jejich protějšku není třeba zašifrovaným vyznáním lásky. Báli se a zároveň se těšili na další setkání. Jenže kolikrát Vám chodba, ve které mnohdy celé týdny nenatrefíte na živou duši (a to i včetně dalších sousedů), poskytne příležitost k náhodnému setkání dvou konkrétních lidí.
Jejich rozhovory, pokud neměly zaniknout, musely nabýt nového, klíčového, prvku – příslibu dalšího setkání.
-Prosím Vás, nemáte čtyři padesátky za dvoustovku? Potřebuju rozměnit.
-Bohužel, mohla bych Vám dát pouze tři. Zbytek můžete dostat v drobných…Anebo stejně jdu dneska nakoupit, takže bych Vám mohla zatím dát ty tři a čtvrtou někdy odpoledne.
-A díky to je fajn. Těším se na odpoledne.
Ti dva se začali stýkat pravidelně, dokonce se občas pozvali navzájem domů: Někdy on neměl dost nazpátek, jindy ona měla až příliš. Prohrabovali se v peněženkách, sekretářích a obálkách, přičemž oba věděli, jak nepodstatné ty peníze jsou. Ale bankovky dále šustily, jako zežloutlé stromy pod okny, drobné cinkaly do rytmu jejich společné lásky, která jinak i nadále zůstávala nevyslovena.
-Alespoň máme důvod se vídat. prohlásil jednou Jan Tichý, když prohledával kapsy, aby zase překvapivě zjistil, že nemá dost nazpátek.
Je samozřejmé, že si při každé návštěvě prošli martyriem ostýchavým otázek a opovědí, které jim se střídavými úspěchy suplovaly plynulý rozhovor. V pravidelném tempu se ptali, v pravidelném tempu odpovídali a smyšlenými odpověďmi si pro toho druhého vymýšleli svoje životy. Byly to drobné lži, převzaté historky známých, vlastní fantazie, jen aby se navzájem zalíbili. Když láska je tak slepá a navíc, vymýšlet si život je běžné i v lepší společnosti, než jsou dva osamocení lidé, tam se ale vystavujete nepříjemnému nebezpečí, že budete odhaleni. Zde ale nic takového nehrozilo: čtyři anonymní panelové stěny byly natolik tlusté, aby skrz svých tři sta milimetrů železobetonu nikdy nepropustili nic z minulosti a smutné samoty jejich majitele.
Jenže svět tam venku zaklepe na dveře pokaždé, když to nejméně čekáte. Můžete mu sice přirazit nohu k hlavním dveřím, ale o to budete překvapenější, když k Vám vleze oknem. Přitisknut k příčce oddělující jejich společné byty naslouchal Jan Tichý zvukům milování Heleny Vasové s jejím novým přítelem. Ten mezi ně vstoupil náhle a překvapivě, aniž by se po vzoru slušných návštěv ohlásil předem. Ne, že by to něco změnilo, ale přece jen je to slušnost. Nebyl to dvakrát pohledný muž: malá postava, černé vlasy, tichá nátury. Náhodný pozorovatel by si klidně mohl splést i s Janem Tichým. Ti dva si byli až znepokojivě podobní a nakolik ve svém novém příteli hledala Helena do té doby nedostižného Jana, bylo očividné o to více, že tento vztah vznikl z její iniciativy.
Jenže ten pravý Jan Tichý zůstával dál ve svém bytě zcela sám. Chodbové setkání se smrskly do podoby pozdravů a Helena Vasová zůstávala i dál dlužna Janu Tichému dvaceti pěti korunami, které zůstaly viset mezi jejich bývalými finančními transakcemi.
-Dobrý den.
-Jo, jo dobrý. znělo teď chodbou tiše a cize jako klepání elektroměru.
Jan Tichý si tak, aniž si to pořádně uvědomil, začal hledat náhradu. Dřív než kdy jindy obrážel bary, chodil do kina, zapsal se do výtvarného kurzu pro dospělé. Před zrcadlem si zdokonaloval už tak výtečný pohled muže, který potřebuje utěšit a zahřát uprostřed zimy, jakou přináší samota. A opravdu jeho touha byla brzo vyslyšena. Nepřekvapí, že ženou, která jako by z oka vypadla Heleně Vasové. Do původního trojúhelníku se tak vklížila další osoba, další bod, který pomáhal najít těžiště.
Přesto vztah Jana Tichého a Heleny Vasové zůstal vždy jen o dvou lidech, sobě si věrných, milujících se. Jenom nebyly natolik kurážní, aby si kdy řekl, co k sobě cítí, a tudíž, jak už to bývá, když nemáte dost odvahy, museli se spokojit s náhradami. Ale asi byli šťastní.