Každou neděli v pravé poledne

     Stál jsem u okna a sledoval shrbenou postavu, jak pomalu tahá za provaz zvonu v malé kapličce.
     Bim, bam! Bim, bam! Bronzový zvonek svým čistým hlasem oznamoval nedělní poledne.
     Bim, bam! Bim, bam! Záclona ve vedlejším domě se zavlnila, zvědavý soused se zřejmě šel podívat na starého muže, který vytrvale tahal za roztřepený provaz.
     Zvuk zvonu ustal a stařec se dlouze zadíval vzhůru. Snad na zvon, který mu dělal alespoň chvíli společnost, snad na ptáky letící mezi oblaky.
     Odstoupil jsem od okna. Věděl jsem, co bude následovat - pomalu se rozhlédne kolem sebe. A já nechtěl, aby viděl, že ho sleduji. Styděl jsem se za svou zvědavost.
     Sedl jsem si ke stolu a otevřel noviny. Stařec už mě nezajímal.
     Ale přeci … . Možná to bylo tím, že má chalupa stála hned vedle kapličky, nebo možná ve mně stařík vzbudil vzpomínky na mého dědu – nemohl jsem se na čtení soustředit. Odložil jsem noviny a opět přistoupil k oknu. Starý muž se již odšoural k domovu a můj pohled spočinul na malém psovi, který očuchával nedaleký sloup. Slunce krátce vykouklo mezi oblaky a ozářilo náves.
     Usmál jsem se. Cítil jsem se tu šťastný. Daleko od problémů běžného života. Možná bych měl starce nenávidět, blesklo mi hlavou. Vždyť on mi vlastně svým zvoněním připomínal, že se blíží  okamžik mého odjezdu zpět do města.
     Jako každý týden. V pět hodin usednu do auta a pojedu domů. K smíchu! Domů? Co mě vlastně doma čeká? Čtyři prázdné stěny a poloprázdná lednice. Telefon na poličce vedle prosezené sedačky a u něj zápisník s čísly přátel. Přátel, kteří se nikdy nezeptali, jak se cítím. Přátel, kteří mají svých starostí dost a nemají čas zabývat se chlapem v nejlepších letech a jeho samotou.
      Ráno do práce, večer z práce. Nudný život. Až koupě chalupy zhruba před půl rokem vnesla do mého života další rozměr.
     Nemohl jsem se dočkat, až bude pátek a já vyrazím pryč z města. Daleko od prosezené sedačky a zápisníku s ohnutými rohy, od marného listování.
      Tak jsem stál u okna a pozoroval opuštěného psa a oprýskanou kapličku. S hlavou plnou starce a jeho pravidelného vyzvánění.
     Ptal jsem se sousedů na podivína, který každou neděli přesně v poledne, za mrazu, deště i vichru, zvoní na starý bronzový zvon.
     Prý je to starý morous. Divný člověk, který se zřejmě pomátl.
     Proč zvoní? Snad pro potěšení, krčili jedni rameny. Možná pro pobavení, ušklíbli se další.
     Nedalo mi to a vyšel jsem ven z chalupy. Kývl rukou na pozdrav sousedovi, který začal rýt záhon a vykročil ke starému domu u velikého dubu. Ano, šel jsem k domu starce a měl jsem v úmyslu zeptat se ho na důvody nedělního zvonění.
     Starý muž seděl na lavičce před domem. Zdálo se, že zrovna usnul.
     „Dobrý den,“ zavolal jsem a přistoupil s úsměvem k plotu. Otevřel oči a kývl na pozdrav. Pak se usmál.
     „Pojďte dál,“ mávl rukou.
     „Nezlobte se,“ přemýšlel jsem, jak vysvětlím důvod své návštěvy. „Víte, já …“
     „Ochlazuje se.“ přerušil mě. „Letos brzy přijde zima. Počítám, že ještě tak sedmkrát zazvoním a bude první sníh.“
    „Ale proč?“ vyhrkl jsem. „Proč vlastně zvoníte?“
     Má otázka ho nepřekvapila. Roztáhl do bezelstného úsměvu bezzubá ústa: „Jste první, kdo se mě přišel zeptat.“
     „Ano, ale proč tedy?“ nechtěl jsem zamluvit otázku, která mi vrtala hlavou od okamžiku, kdy jsem na chalupě zažil první neděli. „Proč?“
      Zavřel oči a povzdychl si. „Smál byste se mi. Je to starý blázen, řekl by jste si.“
      Nechápal jsem.
     „Žiji dlouhá léta sám. Nikoho nemám,“ v očích se mu objevily slzy. „Jsem unavený, promiňte.“
     Stařec se odšoural do domu a já zůstal na lavičce sám.
     Šel jsem zpátky. Nachystal jsem se k odjezdu a rozloučil se s chalupou. Tak zase za týden!
    

- - -

     Dneska nepřijde, říkal jsem si. Minulý týden jsem ho určitě rozzlobil svou nevhodnou otázkou. Vždyť co je mi do toho, proč někdo zvoní. Když chce, ať si zvoní!
     Bylo za dvě minuty dvanáct, když se objevil. Šel pomalu, ale odhodlaně. Pokynul mi na pozdrav a pokračoval ke kapličce.
     Bim, bam! Bim, bam!
     Bim, bam! Bim, bam!
     Ale proč?
 

- - -

     Už jsem se ho nešel zeptat. Věděl jsem, že by mi stejně neodpověděl.
     Další rok utekl a starý muž vytrvale zvonil. Každou neděli v pravé poledne. Za deště i za mrazu. V horku a větru. Až do dneška. Byl příliš starý na to, aby svůj zápas se smrtí vyhrál.
     Stál jsem za oknem a sledoval opuštěnou kapličku. Bylo dvanáct hodin a zvon mlčky visel na roztřepeném provazu. V tu chvíli mi to došlo a slzy mi vhrkly do očí. Pochopil jsem, proč stařec zvonil.
     Chyběl mi a o to mu šlo!

- - -

     Bim, bam!
     Bim, bam!
     Je poledne a já tahám za provaz zvonu. Budu zvonit za deště i v mrazu. Možná se budou lidé divit a třeba se mě přijdou zeptat, proč vlastně zvoním.
     Neodpovím!
     Nepochopili by mě.   

     …………………………………………………………………..