Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte sePotměchutě (I.-VI.)
04. 09. 2006
9
5
1980
Autor
tkadlec
2.9. byla v Teplicích pokřtěna moje druhá sbírka - Padavčata - vydaná pražským nakladatelstvím Protis program zbývajících křtů v Praze (8.9.), Plzni (14.9.) a Brně (16.9.) najdete na stránkách www.cermaque.wz.cz sbírka Padavčata je ode dneška (3.9.) k dostání v pražské lit. kavárně Obratník, od 7.9. pak v dalších vybraných knihkupectvích a knižní distribuci Kosmas.cz
POTMĚCHUTĚ
I. Výběrčí dlaní
za tou zdí neznám ani chloupek mezi stehny
ani chloupek ani rýhu v povlečení
a každou noc je slyším
pak začnu krvácet jak černý jazyk
cítím svou vlažnou krev jak stoupá krkem
jak černý jazyk veliký jazyk
jak černý slimák jako sval slizu
ale k zubům nikdy nedosáhne
k nažloutlým úlomkům prvního měsíce
pobledlým sudičkám přitisklým k zápěstí
aby už ani slovo.. pod kůží vůně prudce tepe
počkej poslouchej
nemluvím přece o konci
ani o začátku světa
noc tluče křídly o moji skleněnou dlaň
o moji skleněnou zamženou pohlaď ji
po prstech stékají plamínky
do modra barví tmu je krásná
jak řeka mezi rty jak trochu bolí
ve škvírách parket mizí vědomí
přes bílé milence se valí černá krev
je cítit starým papírem a solí
ve kterém pokoji spím já
za tou zdí neznám ani pihu ani chloupek ani kámen
a přece poslouchám a přeju si co není
II. Raven said
tma jako krajta ale už dýchám už jsem vzhůru
za stěnou slyším pleskat hýždě a zní to jako
déšť zní to jako muzikál jako že nelze milovat
aniž bys viděl a záviděl lásku něco podobného
zkouším si představit štíra ale zavírám oči a vidím platany
otvírám oči zavírám oči otvírám a vidím Paříž znovu
otvírám a znovu ve dveřích stojí nezvaný host
a zdvořile mě vítá
Adam podává ruku nebo jablko Adam ibn Mohammad ibn
Jesus ibn... tady máte rodokmen šahá pro
Olbrachta jak se máte? pouští rádio něco jiného?
sklání se k parketám a čte jim ze škvír budoucnost mazlivě
se prohýbají pobíhají po pokoji až zeje propast pod postelí
praská to nějaký zázrak?
nebo to necháme tak? směje se a bílým studeným
jazykem mi šmejdí v ústech jako ještěrka
začínám polykat pod dekou si vyprávíme
v Paříži jsem měl lásku a pila pivo
Jean-Luis se smál že nemluvím La Chamaille!
smál se Hádaví milenci! ale já poslouchal ticho bylo větší než
u Mahlera poslouchal jsem jak obchází zeď a mizí ve mně
starý příběh sochař co zmizí v kameni
černá krev stoupala zlý jazyk nesmí ven
uštkl by hada a bylo by vše od znova
myslel jsem na mosty a ze všech sil se smál
tohleto jaro tenhleten vzduch jsme tam dýchali
jako když srkáš ústřice slušelo jí to na mostech
kdykoliv se ohlédnu jako bych seděl na zadním sedadle
ujížděl máselnou nocí smál jsem se ze všech sil
z trojnožky u baru se svezl muž mrskal sebou na podlaze
jako lachtan začal i tleskat La Chamaille! smál se Jean-Luis
Comme le chameau! hledal jsem kapesník všichni tleskali
jsem od té doby cítit kapustou hledám se v každém zrcadle
nemůžu objímat pořád to obchází za zdmi výběrčí dlaní
III. Hamarkýa
našpul ret! povídá Adam a teď se přes něj pleskni!
víš co jsem viděl já? hory z vlasů a nehtů! z maličkých pantoflů
a prázdných kufrů! slyšel jsem chrastit omrzliny četl jsem
epitafy králů kteří neuměli číst ale uměli svléknout
barbara táhnout ho po sněhu za ocas dokud se neutrhnul vrátit
se domů a být zticha běhal jsem se psy po těch stopách a sám
měl pracky do krve mluvil jsem s obrovským černochem který neměl
oči ani nos ale zkoušel mi prodat zlatý zub chladil si o zeď
zjizvená záda ženskou v krámě se hádala
o čtyři koruny hromady zubů v jazycích rakovinu! usmál se
tomu se nevyhneš Markétkou pod dekou
tomu se nevyhneš Jindřichem po otcích nosíme
tetování dřív se to drhlo pemzou loupalo jako nedorostlá
křídla sypalo mladým kentaurům do žrádla aby jim povyrostla
paměť holobrádkům a taky jo kypěla jako
těsto v rezavých hrncích až jednou očima jezerníma
zahlédli někde na kaskádách přítomnost tu pravou
úplnou hnali se za ní ale měli se hnát
v ní od pasu dolů hrdost koně proto už nejsou
nebo měsíc pokaždé doroste tomu
se nevyhneš ale když projdeš jak nahá dívka
svým prvním zrcadlem třeba se přestaneš třást víš
co je za stěnou? co se tam odráží ve vodě je cítit nemocí
napadaným sněhem? ty jsi
IV. Timšel
nemohu nic ale musím všechno jsem čára tažená čertovým
kopytem klopýtal sněhem přetékal tvary ale nikdy neobjevil
látku nikdy se neopřel o kámen aby z něj vysvlékl sochu nikdy si
nevzpomněl na jméno kraje odkud přišel kam se vrací
miloval ženy na hrudkách másla
ptal jsem se na něj prasklých hrnků
i popraskaných rtů bůžků kteří zarůstaly jmény ale
byli moc staří a leccos se jim pletlo jeden se ke mně sklonil
prášilo se když říkal že najdu ztracený příběh
ale nebude mi patřit potom si vytrhnul střep v prachu jím
načrtnul obrázek víly nedotčené mezi vlky ale zvedl se vítr
a potrhal ji cesta je dokud jsou tajemství dvě panny chodí
po žlutém poli hledají močály na rtech jim visí duše jak obláčky
v páře je vidět medvědy jedna se nevrátí
a druhá slije vodu do kalíšků vodu živou mrtvou vodu
v kulatém bříšku jí spí dítě tempo tempo pořád dokola
co jsem si věštil plní se řeka se vrací jako když převrhneš
žaludek žijeme pozpátku z myšlenek rostou pohrobci
a z dětí bludné kameny ale zlé to není
hrajeme skládanky
ženu co žila s jeleny provlékli železem a pověsili
místo zvonu ale jak zněla
poslouchám u okna sníh oklikou padá
z jezera
V. Mléka
bylo mi šest když mi ta čarodějka
řekla že každý kámen někam patří
po nebi teklo nebe jak koprovka
pak začlo pršet našli jsme jeskyni
ve které ležela mrtvá duše
dvanáct let na to mi přeběhla po tváři
zapadla tam kde jindy mívám ústa
ležel jsem uprostřed silnice
byl jsem ve Fremontu jediný
komu se zdálo o jezdcích na oslech
cválali po řece a pak se jeden pustil aby utopil se
zaříkám často ozvěnu ale nic jiného neznám
dvě ženy když jsem je odmykal
tušil jsem uvnitř hrací skříňku
která by hrála smutně jak židovská
písnička ale našel jsem jen kameny
dva mořské kameny
tlučou se o sebe kudy chodím
studenou hlavou se opírám o okno
cítím svůj dech jak se vyklání
lepí se na sklo jako etiketa
dívám se na něj z obou stran odraz se občas otočí
a jeho vlasy když mě švihnou po tváři
mám v hlavě cikánku
někdy se probudí chytne se postele
nahne se k oknu
a když je zamžené
pověrčivá se ho rychle
dotkne rty a znovu usne
stejného okna na které maluji
hranou své dlaně
štíra
VI. DA CAPO AL FINE (M&M) (šest)
ve velkém autu přijely stíny
na malé maškarní
každý si přivez vlastní masku
nebo lásku zakrojím pavouka
troubí jak andělští choboti
kozlové – lezou si do mě
jak do postele
a ještě chtějí abych vyprávěl!
hned bych je hnal
ale co mně zbývá
Štěpánka na skále
tančila jak ve snu
na skále
jako by spala
čmárala kostí po nebi
jako by to byla
vaječina
rybářská
vůbec nevěděla
maškary kývají basama fousama
nad skleničkou se mi smějí
tu máš rád? tuhletu?
vždyť ani není
Štěpánka stlala mi
drobnými dlaněmi
stlala mi
máčela mozoly v mléce
ta kdyby dosáhla
trhala by chrliče
jak kopřivy
5 názorů
je to ... uf ... fenomenální, ani se necítím hodna něco k tomu psát ... *t*
výborný
jako děťátko Thomase Klinga a tý jelení
*)a nebát se trochu to zředit, místy jako by ty obrázky neunesly samy sebe. víckrát počkej poslouchej