Fantazice

Funkce umění v době počítačů

osnova:

úvod - proč jsem si vybral toto téma

stať - samotná úvaha

závěr - závěrečná myšlenka

Funkce umění v době počítačů...

Usoudil jsem, že by bylo vhodné vysvětlit proč jsem si vybral toto téma. Myslím, že mnozí mí spolužáci si zvolili téma: vliv televize. Hádám, že nejspíše proto, že většina z nich příjde domů, začne dělat úkoly, pustí si televizi a potom zajde na pivo. Mně je ovšem naprosto jedno, co dělají mí spolužáci (aspoň u drtivé většiny), a tak jsem se rozhodl, že napíšu něco co je mému srdci bližší a čemu asi více rozumím, než nějaké bedínce, kde na mě vyskakují obrázky a snaží se mi něco zdělit.

Nejdříve bych rád podotkl, že umění je velice široký pojem a snažit se rozebrat na těchto pár řádcích veškeré umění, kterými se lidstvo zabívá je holý nesmysl. Hlavně proto, že umění prováděno „ručně“, myslím tím manuálne, bylo-je-bude nadále důležité, protože sochu počítač nevyseká, dům počítač nepostaví atp. Proto bych se zde chtěl pozastavit nad spisovatelským řemeslem, které je mi nejbližší a nejvíce mu rozumím.

Nazačátku textu se nabízela otázka proč toto téma. Teď se mi nabízí otázka, proč psát a vydávat knihy v pevné vazbě, když je můžeme vydávat elektronicky. Ve skutečnosti na první otázku, proč psát knihy, je jednoduchý odpověd, protože se sami nenapíšou. Za prvé mají hodnotu za a) vzdělávací, za b) uměleckou a nakonec to nejdůležitější (velké osvětlené finále pro dvě malá slova) za c) duchovní a intelektuální.

Bohužel na druhou otázku už jednoduchá odpověď není. Já si totiž osobně (jinak než osobně psát nelze, tak je to defacto debilní spojení, ale zrovna se mi slovíčko osobně hodí, poprosím tudíž za odpuštění kvůli jeho použití) myslím, že umění a počítače se nijak „netřískají“. Vždyť už několik let funguje (odpusťte mi ten hnusný amerikanismus) stahování elektronických knih ve formátu, který jde přečíst na každém počítači. Pokud bychom zabrousili ještě dále, uvidíme, že psaní knih na počítači je ještě starší, jak jejich stahování z internetu. Navíc je tu ta výhoda, že knihu si může, a většinou i stáhne, více lidí, než by si ji koupila v pevné vazbě. Tudíž zde vidím symbiózu. Jenže! Jenže! Jenže? Je tu nějaké jenže? Bohužel zde je jenže, které je natolik významené, že si zaslouží nový odstavec a velké světla, aby ho nikdo nepřehlídl.

Jenže se nabízí otázka kolik lidí knihu otevřelo na PC, kterou si stáhla z internetu. Kolik lidí onu knihu přečetlo a vůbec bychom po nich asi neměli chtít, aby onu knihu snad pochopilo. A tady tkví má myšlenka, kterou bych chtěl tímto textem nastolit. Jak moc jsme zdegenerovali v době počítačů, abychom umění chápali jako umění, abychom knihu chápali jako knihu a ne jako jakýsi text, který nám vyskakuje ve wordu, abychom ji skutečně přečetli a nejen jako nějaký soubor, který nám nic neříká.

Tady je ta správná otázka jakou má funkci umění v době počítačů. Nemůžeme zde mluvit o nějakém útlaku umění, kvůli počítačů, ale o jisté degeneraci, za kterou pochopitelně můžou lidé. Bohužel nebo bohudík, to ať si každý rozmyslí sám, já tvrdím, že za toto nemůžou počítače. Vždyť my lidé jsme je vytvořili a pomáhají nám tak, že jejich život si bez nich já a ani většina lidí nedokážou představit a prezentace umění na PC se stala samozřejmou záležitostí. Ať už ve formě reklam na internetu, či jejich tvoření v programu. Vždyť já sám tento text píšu (zcela a naschvál vědomě jinak to snad ani nelze) na počítači.

Proto si myslím, že umění v době počítačů neztratilo zhola nic. Možná právě naopak. Lépe se prezentuje. Stává se takzvaně in. Nejspíš a možná se to i děje, já zase tak nesleduju TAKZVANÉ trendy, ale možná je moderní. Co já vím.

Rozhodně si však myslím, že umění ač ve formě elektronických knih, filmů, hudby a všeho ostatního má svoji funkci. Pokaždé se najde někdo, kdo si onu knihu přečte, film zkoukne, hudbu poslechne, dům v programu s nějakou 3d postavou projde a to je jedině dobře. A že jsou lidé, kteří jen pasivně sedí a čučí do monitoru to je sice pravda, a že by se mohlo zdát, že tím umění trpí, to je taky pravda, zdát by se to mohlo, a že tito lidé existovali a existovat budou, to je taky pravda, a že je mi to naprosto jedno, to je nevětší pravda, která v tomto textu zazní.

Závěreční myšlenka tedy zní: „Umění je pořád stejně důležité a to jak v době počítačů, tak v době mečů, jako nejspíše bude stejně důležité v době mezihvězdných cest.“