pospolitá

„Tak pozdrav pámbů!“ a jsem tu dobře, zdá se;

nasávám nosem pachů směs a dým,

na zemi míchám špínu z obětin

(v krvi je voda, červi se hemží v mase),

„Tak pozdrav pámbů!“, rychle sedám k svým.

Zde vespolek se scházíme každý večer,

spláchnout den hořkým, trochu zplivat svět,

v stescích se trumfnout, v nářcích předhánět,

vztek dobře pění, pot ze skrání nám teče,

zde vespolek se ničí cesty zpět.   

Veselo je tu, že se až břicho chvěje,

funebrák v rohu smrká na lino,

přes den se muckal s mrtvou blondýnou,

u hajzlů číslo na Linku bez naděje,

veselo k blití, dámy prominou.

Pod stolem čuba vlastní si ocas honí,

rozumíme jí, dobře, každý z nás,

vpřed kráčí pupek, ustupuje vlas,

ten nejhezčí měl naposled ženskou vloni,

pod stolem mrtvo, na něm hodokvas.  

„Tak pámbů s váma!“, loučím se s kamarády,

hostinský zvedá židle na stoly,

pokud nám zítra stará povolí,

zas přijdem cpát zášť – už teď huláká hlady,

„Tak pámbů s váma, jdu chcát  do polí...“