Mohu vám položit otázku / Jean Faviere na scéně

      Řekněte mi, po čem vaše srdce nejvíce touží? Na čem nejvíce lpíte? Jaký obraz vám vytane na mysli, když usínáte? Chcete být šťastní? Mít dvě děti, dům, auto a právě se chystat na dovolenou do teplých krajů? Proč ne, když se to tak vezme.

   Mé kroky mne dovedly na Vie En Rose, nejrušnější ulici města. „Promiňte, slečno, mohu Vám položit otázku? Cítíte se šťastná?“

„Šťastná? Ani bych neřekla, spíš nešťastná.“

„Dobrý den, občane, anketa pro místní tisk, jste šťastný?“

„To má být vtip? Musel jsem prodat auto, abych měl na nájem.“

„A vy  mladíku?“

„Právě jsem se rozešel s přítelkyní, neměli jsme z čeho žít.“

„To je kruté, omlouvám se.“

   Vážně pochybuju o tom, mám-li vám, dědo, pokládat tuto otázku.

„Sem s ní“

„Pokud odpovíte Ano, jste patrně jediný šťastný člověk v této zemi.“

„Ano, jsem to já.“

„Jak jste to dokázal?!“

„Pochopil jsem zákon příčiny a následku.“

K tomu netřeba nic dodávat..Jen vám, čtenářům, napovím. Stojí přede mnou malíř, právník a  básník a snad i trochu filozof v jedné osobě, pan Jean Faviere. Je oděn v otrhané manšestrové sako, má kratší nohavice než bývá zvykem, na hlavě klobouk, jaký se nosí na Dalekém zapadě, má dlouhé vlasy a je neholen. Tímto mu předávám slovo.

   „Jeden moudrý filozof, jeho jméno není ani tak důležité, si uchoval svou slávu až do dnešních časů tím, že pokládal otázky, avšak už na ně neodpovídal. Jistě vás napadne, že byl po čertech chytrý, jakby taky ne. Ostatně čeho si víc ceníte, otázky nebo odpovědi? Bez otázky by nebylo odpovědi, nevěříte? Vyzkoušejte to! Ovšem na vyšší úrovni ona otázka již obsahuje odpověď.

   Mým odedávným snem vždy byla cesta na Východ, jak mnozí z vás tuší, možnosti tu jsou dvojí. Kufr mám pod paží, šálu a málu na krku, klobouk na hlavě, klíčky hážu pro jistotu do studny a kráčím s noblesou  Evropana za město.. Odešel jsem na dlouhá odosobnění, abych poznal pravdu, žil jsem v lesích, živil se kořínky, naslouchal šumění větru v horách, pozoroval řeku, opěvoval hvězdy, a zase se vrátil, až již nebylo askeze zapotřebí. Radost se natrvalo usídlila v mém srdci, hněv vyprchal.

   Kukačky  zpívají „kuku, kuku, kuku“, oheň v krbu praská, assamek už je hotov, jsem připraven na transcendentální cestu do země šikmých očí, mysl má netušené možnosti . To je lahodááááá…Vítám ranní úsvit, vše je dokonalé.

      Pane, já vás vidím, neklepejte mi stále na rameno prosím, jistě mě chcete přesvědčit, že na světě existuje ještě větší štěstí, nemám pravdu? Zajisté, nejsem proti experimentům, nuže, Marie, pojď ke mně a  obejmi mě. Jak víte, pane, každé štěstí je utrpení, jen se podívejte na tuto ženu, co bude prožívat za deset let, jak bude nešťastná. Ne, tento vztah by nebyl produktivní.

„Taši Delek“, uctivě zdravím a poroučím se. Jean Faviere