Poznání

Nejdříve byla všude tma, ale jenom chviličku. Téměř okamžitě se totiž přede mnou něco objevilo, byly to různé barevné šmouhy, vypadalo to jako když jedete v hrozně rychlém vlaku a všechno venku je rozmazané. V hlavě se mi objevila myšlenka. Toto jsou časy, kdy na tebe ještě nekdo vzpomíná, když jsi v živé paměti lidí. Potom vše zpomalilo.

      Další myšlenka - Teď už na tebe nikdo nevzpomíná tolik jako v čase, který před tebou právě utekl. Nyní se můžeš dívat kamkoli na světě, čas ani prostor ti nejsou hranicí. Můžeš se podívat i do časů vzpomínek na tebe, ale nedival bych se tam hned přece jen, umřel jsi před minutou a na ty lidi máš hodně vzpomínek. A až se tam podíváš, musíš vydržet dívat po celou dobu jejich života, všech lidí, které jsi znal.

      Uposlechl jsem ho. Putoval jsem světem, proplouval nad domy, loukami, moři a oceány a užíval si ticho a klid. potom jsem pozoroval zvířata, obrovská stáda putující světem. a potom, něco mě napadlo. Začal jsem hledat a po chvíli jsem našel. Dítě, právě narozené. začal jsem pozorovat jeho život. Celý. Od jeho prvních slůvek, k jeho prvním krokům, jeho školní roky, první lásku, která se stala také jeho osudovou a poslední láskou. tento člověk prožil nádherný plnohodnotný život a nic mu nescházelo. potom však dostal nevyléčitelnou chorobu. a já byl velice smutný. do roka zemřel. Jeho žena se zabila. Bohužel, ani neměli děti, takže jsem dál pozorovat nemohl jeho rod. Proto jsem našel jiného člověka a pozoroval dál.

      Najednou mě přepadl stesk, neskutečný, nemohl jsem si pomoci, musel jsem se podívat na známé tváře. začal jsem se proto pomalu vracet v čase. Došel jsem ke dni svého narození a začal pozorovat. Pozoroval jsem roky svého života a potom i životy ostatních, které jsem znal. A zbláznil jsem se.