Sebevrah

Divoký příboj naráží pěstí

do nad mořskou hladinou strmých skal.

Na jedné z nich se, v noci štěstí,

teď mladý muž k smrti své přichystal.

Hvězdy jak andělé zpívají rekviem,

obracejíce se k Bohu-Měsíci.

Vlny se tříští dole tam pod ním,

a mění se v bělavou pěnu šumící.

On otvírá oči a dívá se kolkolem

na scénu jak z pohádky střiženou,

a vida tu nádheru, jež není snem,

slzy jak perly z očí se mu ženou.

Tak pláče nad sebou, životem svým,

který všechno mu postupně vzal;

on opuštěn lká nad osudem zlým,

jenž si s ním vždy krutě hrál.

Tak pláče sklíčený nad láskou ztracenou,

nad přáteli, co ho nechali být;

bez lásky, smutku pln, s duší svou bolavou

on ví, že nedá se žít.

Však tam za tou propastí života a smrti,

daleko od pozemských strastí,

za bájným mostem k vysněné věčnosti

je jenom veselí, radost a štěstí.

On prohlédnuv obrací oči své k obloze,

kde kyne mu Měsíce zář,

a pak v chvíli, kdy tělo o moře tříští se,