Sraz Mrtvých

Sraz mrtvých

Gornok, sedící na kopci, měl ve tváři zachmuřený výraz.

Několik set metrů před ním se dokončovaly přípravy na asi největší bitvu v dějinách světa. Obrovští dračí bratři stáli majestátně na svých místech a hleděli k nepřátelskému vojsku. Stáli na všech čtyřech končetinách, v řadě, jeden vedle druhého. Hrudě se jim dmuly, jak silně dýchali a připravovali se na konec. Čí, o tom se ještě musí rozhodnout. A oni budou jedna strana poroty.

Na opačném konci velké louky vyřvávali válečníci rozličných ras. Nejdál od Gornoka, který seděl šikmo zprava za draky, byla obrovská armáda nemrtvých. Kde se tu vzala, to nikdo neví. Co však bylo jisté, nemrtví byli rozliční, od kostlivců, zombií a duchů až k lichům a upírům. Vedl je obrovský přízrak, třímetrový černý nemrtvý v kápi, s obří kosou v ruce. Šat kolem něco vlál sám, vítr nikdo jiný necítil. Na konci jeho roucha měl lidské lebky.

Vedle těchto zrůd stáli powerni. Skřeti, temní elfové, ogři a orkové nevypadali, že by si z nemrtvých něco dělali. Těšili se na boj, což dávali najevo urážkami a křikem.

Levé křídlo zaplňovali lidé. Gornok nechápal jak se mohli uvolit bojovat po boku nemrtvých, ale měl podezření, že jsou zaslepeni hlavním jádrem jejich vojska. Aviaty. Ptačími muži s křídly andělů. Gornok chápal, že lidé si je možná s anděly pletou. Nebo byli přesvědčeni silou.

Většina Aviatů byla na zemi, šetřili síly na boj. Válečné stroje – katapulty, balisty apd. - byly přistaveny na svá místa. Bitva mohla začít.

Draci jako jeden muž zaklonili hlavy a zařvali. Řev z hrdel Černého, Ohnivého, Žlutého, Kameného, Zeleného, Zlatého, Duhového, Modrého, Bílého, Ocelového a Vzdušného byl ohlušující, lidé si zakrývali uši a někteří znejistěli. Křik velitelů jim však morálku zase zvedl.

Gornok přemýšlel, kde jsou Stříbrný a Kostěný drak. Z toho, co mu bylo řečeno, Kostěný nemohl zemřít, ale proč se nezúčastnil bitvy, to nevěděl. Stříbrný se poděl kdovíkam. Bohužel, Zlatý drak se nesvěřil Gornokovi se svými plány.

Bitva začala.

Obrovská masa nemrtvých, powernů a lidí se pohnula vpřed. Katapulty a balisty vystřelily, mágové kouzlili. Draci se zprvu ani nehnuli. Kameny, šípy, vržené oštěpy a kouzla, vše minulo svůj cíl, neškodně dopadlo do země. Nebylo pochyb, bylo čarováno.

Pak se všichni draci vrhli do přímého boje. Země duněla, když se rozběhli, vzduch se chvěl, když řvali.

Ohnivý drak je vzal přímým útokem. Svým dechem pálil nemrtvé na prach. Když se dostali až k němu, mohutné drápy je trhaly na kousky. Nemrtví však neustoupili, neznali strach. Slepě se vrhali proti drakům, svými zbraněmi, často zrezavělými, se snažili dostat přes tvrdou kůži, která musela přestát obrovské teploty.

Žlutý drak zjistil, že horký vzduch je mu proti nemrtvým na nic, a proto se zaměřil na Powerny. Těm ve zbroji bylo najednou vedro, ale že by jim to vadilo, to se říci nedá. Vládce pouští neměl na vybranou, šel na přímý souboj síly. Drápy se mihly vzduchem, krev vystříkla. Powerni, kteří si oddychli, že na ně nebyla použita magie, se vrhli do útoku. Šípy se odrážely od dračího pancíře, sekery se však pomalu, ale jistě, prosekávaly.

Po jeho boku stanul Zelený drak, který také neměl na výběr a vsadil na přímý útok. Jeho zuby drtily končetiny, lámaly kopí, trhaly hlavy. Avšak ani on, přestože se bil jako drak, kterému jde o přežití, nebyl nezranitelný.

Černý drak si vybral souboj. Stanul proti generálovi nemrtvých, proti přízraku. Jde z něj strach, říkal si v duchu Černý, ale to ze mě taky.

„Á, Černý...“ promluvil přízrak hlubokým temným hlasem. Drak v odpověď zavrčel.

„Není tohle tvá armáda, ó mocný draku?“ vysmíval se mu. „Ale teď bojují proti tobě, ó vládce... A zničí vás... A já... Budu jejich vůdce!“

„To nebudeš! Pobiji ty tvé zrádce, budou konečně mrtví! Stejně jako jejich velitel!“ křikl Černý a odrazil se na svého soka. Přízrak máchl kosou, drak těsně uhnul hlavou. Bleskově mu útok oplatil drápy, které nemrtvý vykryl kosou. Černého překvapila síla jeho protivníka, normálního muže, i nemrtvého, by útok přinejmenším povalil. Tento nepřítel byl však mocný. Tlapu odhodil, rychle máchl kosou a vytvořil drakovi na tlapě hlubokou ránu. Černý zařval, oči se mu naplnily vztekem, postavil se jakž takž na zadní a útočil dvojitě. Přízrak odvracel úder za úderem, vykrýval seky a výpady, ale pomalu ustupoval vzad. Černý, zaslepený vztekem a myšlenkou, že vyhrává, postupoval čím dál více do středu armády. Svým ocasem za sebou zanechával slušnou cestu, která se však rychle uzavírala dalšími válečníky. Nevnímal sekery, meče a kopí, které létaly vzduchem a zasekávaly se mu do těla.

Přízrak odvrátil tlapu stranou, před další však na poslední chvíli uhnul do strany. Kosa se zableskla ve slunci a až po ratiště se zabodla do drakovy tlapy. Černý zařval a pokoušel se tlapou uhnout na stranu. Přízrak však držel kosu tak pevně, že ostří projelo končetinou a rozseklo ji. Černý zařval ještě více, tlapu měl nyní napůl rozříznutou. V zuřivosti máchl ocasem, až deset nemrtvých odletělo stranou. Nečekaně však máchl pravou zdravou tlapou, což přízrak tak nečekal, že byl odmrštěn tucet metrů od draka. Velmi naštvaný Černý udělal pár kroků vpřed a než stačil nemrtvý cokoliv udělat, pravá dračí tlapa projela přímo skrz hruď přízraku, který ztuhl. Černý vycítil příležitost a vítězství, pohnul se vpřed, vytáhl tlapu a zakousl se do nemrtvého. Skousl a zaklonil hlavu. Přízrak pustil kosu, která spadla na zem roztříštila se. Černý polkl a svého nepřítele dočista pozřel.

„Vidíš... A je po vůdci...“ zamručel drak. Pak, jakoby se teprve teď probudil, si všiml nemrtvých, kteří na něj útočili. Pustil se plně do boje.

Kamenný drak byl pobavený. Na rozdíl od jeho bratrů, jemu moc neškodily zbraně nepřátel. Pobíhal po bojišti, a nepřátele srážel pouhou hrudí, jen občas sekl drápy či se do někoho zakousl. Pak však, když prorazil prvních pár linií skřetů, se dostal až k ogrům, kteří byli velcí a mohli ho ohrozit. Kamenný měl však bojovného ducha, takže radostně zařval a vrhl se na ně. Uhnul jednomu stromu, který ogr používal jako kyj. Rychlý úder do jeho hlavy a ogr padl jako bezhlavý rytíř. Jeho další druh, mající obří sekeru, mu též zaútočil na hlavu zleva. Drak sekeru tentokrát zastavil tlapou, tupě to bouchlo, jiskry odletěly. Kamenný se prudce pohnul kupředu, sklonil hlavu a do ogra narazila tvrdá kamenná lebka , která mu okamžitě rozdrtila hrudní koš. Drak náhle pocítil tupou bolest v ocase a otočil se. Další ogr, tři metry vysoký jako jeho druzi, svíral velkou okovanou palici a bušil do ocasu. Kamenný se rychle odrazil nohama, a do ogra narazila několikatunová hrouda. Tvrdý kámen ogra povalil. Drak se přes válečníka překulil, kosti křupaly a krev se rozstříkla kolem. Kamenný se zvedl a otřepal se. A pak málem ztratil vědomí.

Kapitán ogrů, pětimetrový obr ve zbroji, s okovaným třímetrovým kyjem ho praštil přes hlavu. Kamenný nechápal, jak ho mohl přehlédnout, ale pak, když ho kapitán podruhé majzl přes lebku, pochopil – Ogr byl překvapivě rychlý, musel k němu přiběhnout, když se díval jinam.

Drak byl dezorientovaný. Jen matně si všiml, že k němu přibíhají nejméně tři ogři. Jejich kapitán ho nešetřil a útočil dále. Po chvíli Kamenný ztratil vědomí, pouze si všiml, že jeden ogr zahynul pod jeho drápy a také ucítil něco na konci ocasu...

Gornok s napětím sledoval, jak velký kamenný drak padá k zemi pod útoky šesti ogrů. Ti do něj bušili ještě slušnou chvíli. Gornok si byl jistý, že Kamenný drak se už neprobudí.

„Takže máme o draka méně, že?“ ozval se hlas vedle něho. To se Rotharf, král trpaslíků, zašel podívat na bitvu.

Gornok se na něj zadíval a pak odpověděl: „Ano, Kamenný drak zahynul pod útokem ogrů. Tamten je zjevně kapitán, je dvakrát tak větší, než ostatní. Zato Černý porazil ten přízrak. Avšak i bez svého vůdce jsou nemrtví početní. Nic naplat, že je Ohnivý se Zeleným drtí, jak můžou. Je na nich vidět, že jim pomalu docházejí síly,“ pravil smutně Gornok.

„Chtěl bys být tam s nimi, že?“ otázal se Rotharf, aniž by se na Gornoka podíval. Ten neodpověděl.

Zelený drak zařval, zeširoka máchl drápy a tři nemrtví padli bez hlavy. Ohnivý vydechl plamen a další tucet nemrtvých vzplál a brzy shořel.

„Šetři dechem, Ohniváku. Budeš ho ještě potřebovat,“ řekl Zelený a rozdrtil nemrtvého ghúla tlapu.

„Jen se neboj. Koneckonců, na tyhle potvory platí jen máloco tak dobře, jako je oheň. Živé nepřátele zdrtíme lehčeji,“ odpověděl drak a jen tak mimochodem odhodil další nepřátele ocasem.

„Nemrtvých je ještě mnoho. Nevím jestli je sami zvládneme,“ mručel Zelený a rozkousl jednoho válečníka vedví.

„My tři by jsme je mohli držet ještě chvíli. Ale máš pravdu, i mně docházejí síly, proč to nepřiznat. Ne, že bych chtěl něco říkat, ale malá pomoc by se hodila. Mimochodem, jak se bojuje?“ otázal se nevinně Ohnivý a probodl hnijící tělo zombie.

„No, zatím si nemůžu moc stěžovat, ale dotírají jako mouchy. Mimochodem, cítil jsi to? To prázdno?“ odpověděl drak, vzlétl pár metrů nad zemí a provedl úspěšný nálet na skupinu nepřátel, kteří byli rychle zadupáni do země.

„Ano, cítil.. Kamenný to schytal.“

Pak už bylo ticho.

Vzdušný drak létal v kruhu. V malém, asi desetimetrovém kruhu. Létal však tak rychle, že ho nebylo vidět. Zato lidští válečníci, hrnoucí se dopředu, spatřili po chvíli obrovské tornádo, které se řítilo přímo na ně.

Vzdušný vír chytal bojovníky a zase je odhazoval stranou. Ti dopad většinou nepřežili. Tornádo chvíli brázdilo armádou, vytvářelo uličku. Po chvíli se ale rozplynulo. Několik tuctů vojáků dopadlo tvrdě na zem. Žádný bez úhony.

Drak přistál na zem. Zaražení lidé se rychle vzpamatovali a vrhli se do boje. Stalo se však něco, co se dalo očekávat. Lidské zbraně prolétaly drakovým „tělem“ bez viditelného poškození, avšak ani drakovy údery neměly velký účinek. Jeho hlavní zbraní byly mocné závany vzduchu, které válečníky odhazovaly. Válečníci však poznali, že tento boj nemá velký smysl a přenechali vzdušného draka mágům. Ti se na něj vrhli různými kouzly. Drak cítil údery a snažil se je odvracet. Lidští mágové poznali, že oheň nemá velký účinek, protože vzduch ho buď hasí, nebo vrhá na jejich vlastní válečníky. Zkusili tedy energii jako takovou. Ta drakovi způsobovala mnohem větší zranění. Vzdušný byl donucen se stáhnout, odletěl pryč za bojiště a vzpamatovával se. Kouzelné údery ho zle poškodily, ačkoliv to nebylo příliš vidět. Vzdušný drak se obával, že se do boje již nevrátí.

Lidé zajásali, když Vzdušný drak odletěl pryč, a vrhli se na dalšího nepřítele. Jestliže byl Vzdušný nehmotný, jejich nový protivník byl přesný opak. Ani na něj neměly zbraně přílišný účinek.

Jejich nepřítel byl Ocelový.

Drakovi rudě plály oči. Máchl tlapou, lidé odlétali, jejich letu však předcházelo suché křupání kostí či lebky. Nějaký vousatý válečník sekl sekerou do drakovy tlapy. Odlétly jiskry, zbraň se odrazila a než se člověk vzchopil k dalšímu, stejně málo účinnému útoku, drak ho překousl na dvě poloviny. Avšak drakova hlava, která byla níže než obvykle, poskytovala terč střelcům. Lidští lučištníci vystřelili. Šípy se odrážely od drakovy hlavy až nebezpečně blízko očí. Ocelový zvedl hlavu, přimhouřil oči, a nevšímaje si úderů lidských pěšáků, zamířil si to rovnou k lukostřelcům.

Ti, když viděli, že se drak blíží k nim, rychle nabíjeli a stříleli. Když se šípy mihly účinkem, střelci se dali na útěk. Ocelový však také zrychlil, dunění země, jak drak šel, bylo slyšet a cítit na několik set metrů. Když byl Ocelový skoro u prchajících lidí, rychle se otočil a smetl ocasem půlkruh kolem sebe, včetně prchajících lukostřelců. Rozhlédl se po bojišti. Věděl, že tyto lidi musí obstarat sám, když vzdušný odpadl. Cítil též ztrátu Kamenného, který mu byl nejbližší. Hlavně hustotou a vahou. Ocelový drak si povzdychl a jal se dál drtit své nepřátele.

„Cítíš, že draci bojují na té správné straně? Že jsou ti ´hodní´?“ ptal se Rotharf.

„Nevím. Nezažil jsem je. Slyšel jsem, že byli krutí. Ale sami od sebe se vzdali své vlády. Poznali, že se jim hroutí moc. Přenechali vládu ostatním,“ řekl po chvíli ticha Gornok.

„Nezažil jsi je. Já ano. Musím říct, že byli přísní. Možná i trochu krutí. Rádi bojovali, hlavně Ocelový, Černý, Ohnivý a Kamenný. Daně byly velké, nicméně dalo se to přežít. A v podstatě nás ochraňovali. Byl většinou mír. Ale povstání byla krvavě potlačována. Až nakonec, když povstala snad celá země, odlétli pryč. Ale jak to cítíš ty, Gornoku? Kdo bojuje za správnou věc?“ rozprávěl Rotharf.

„Nemyslím si, že někdo, kdo velí nemrtvým, může být ten ´dobrý´. Když draci vyhrají, kdo ví, jestli se ujmou vlády. Svět bude napůl vyhlazen, spousta mužů zahyne. Ale vzchopili bychom se. Otázka je jestli budou dobří vládci a nechají lidi zase vyrůst do původního počtu, nebo ne. A i kdyby vyhráli, komu by měli vládnout? Starcům, dětem a ženám? Já nevím, Rotharfe. Ale nemyslím si, že by to bylo špatně, kdyby draci vyhráli,“ zavrtěl hlavou Gornok.

Rotharf se na něj dlouho díval. Pak si zapálil dýmku. Chvíli bylo ticho.

„Jestli chceš, běž bojovat. Nebudu ti bránit,“ prohlásil Rotharf.

Gornok mlčel.

Bílý drak viděl, jak Vzdušný odlétá a jak se Ocelový bije jako rytíř. Sám většinou používal svůj dech. Stál neohroženě. Ano, většinou stál. Jeho úkol byl chránit Duhového, který byl zranitelný. Bílého dech zmrazoval lidi v různých pozicích. Většina z nich zmrzla na místě. A dlouho nerozmrzne. Dvakrát se musel Bílý pohnout. Poprvé to bylo po pár minutách boje, po ukončení kouzel Duhového.

Duhový neuměl moc bojovat. Spoléhal se hlavně na magii. A tak čaroval. Při první vlně nepřátel seslal velkou vlnu ohně. Někteří válečníci padli, ti nejsilnější to ale ustáli, začali však hořet a daleko se nedostali. Král ledu se nad kouzlem Duhového zavrtěl, neměl rád oheň.

Další kouzlo seslané drakem bylo stejně účinné. Země začala vybuchovat. Vojáci, kteří běželi k drakům po kouzlem spálené zemi, vyletovali do vzduchu, jako kdyby se dostali do minového pole. Po první sérii výbuchů se chvíli čekalo, protože lidé čekali, až výbuchy země ustanou. Jakmile však vběhli na mrtvými pokryté pole, zvedla se další vlna výbuchů. Těchto vln bylo pět, pak musel Duhový ukončit kouzlo, protože ten, který mu toto kouzlo pomáhal sesílat, který mu dodával sílu magie země a radil, Kamenný, zahynul.

Bílý se odrazil a vletěl do chumlu vojáků. Otáčel hlavou sem tam a mrazil bojovníky dechem. Ti, kteří došli až k němu, byli nemilosrdně usmrceni drápy, které velmi připomínaly rampouchy. Ostré, a při tom tvrdé.

Duhový po chvilce odpočinku znovu začal kouzlit. Z jeho tlamy vyletělo velké množství stopu dlouhých rudých jehliček. Tenké jako vlásek, ale účinné jako kosa smrtky. Jehlice se rozptýlily a každá si vybrala svojí oběť. Jedna jehlice, jeden mrtvý. Účinné a děsivé.

Místo válečníků nastoupili mágové. Tucet mágů postoupil kupředu. Ledový hned zareagoval. Neskutečně ledový dech olízl štít, narychlo seslaný mágy. Bariéra odolávala mocnému dechu jen chvíli. Pak padli dva lidé. Nyní se všech deset mágů pokoušelo udržet štít, který je chránil. Padli další tři mágové, omdleli vyčerpáním. Bílý však náhle ukončil dech a vrhl se kupředu. Mágové to nečekali a než stihli zvednout další obrany a protiútoky, ledová tlapa určila osud těm, kteří omdleli. A to takový, že se už neměli probudit. Zbylý půltucet mágů zaútočil ohnivými kouzly. Ledový pocítil velkou bolest, oheň nesnášel. Zařval, máchl hlavou těsně nad zemí a čtyři mágové byli odhozeni. Ti dva, kteří ještě žili, se dali na úprk. Nedoběhli daleko, ledový dech je dostihl.

„Vypadá to, že draci vyhrávají,“ mínil Gornok.

„Zatím ano, ale nepřátel je ještě spousta. A jsem si jist, že i jim docházejí síly. Ale mate mne, že Zlatý ještě nic neudělal...“ zamračil se Rotharf.

„Na Zlatého nikdo neútočí. Vypadá to, že toho si nechají aviaté pro sebe,“ vzdychl Gornok.

„Aviaté... Pche! Ještě ani nebojovali! To jsou teda válečníci!“ odfrkl si Rotharf

Drawa pozvedl meč.

„Je čas, mí bratři! Kamenný zahynul a Vzdušný je mimo! Ohnivý a Zelený dlouho nevydrží! Na ně!“ vykřikl náčelník aviatů. Armáda vytasila své zbraně, odrazila se do vzduchu a vylétla směrem k drakům.

Drawa letěl v čele. Po vzletu vytáhl amulet. Byl ze stříbra, látky a tří pírek. Uprostřed se blýskal zelený kámen. Drawa amulet pozvedl a kámen začal zářit. Po chvilce z amuletu vyletěl zelený paprsek světla a zasáhl Ocelového draka. Ocelový ztuhl na místě, paralyzován kouzlem.

Zlatý drak zvedl hlavu. Věděl, o jaké kouzlo jde. Obával se však, že Ocelový nemá dostatek energie a magických schopností, aby kouzlo neutralizoval. A nikdo jiný mu pomoci nemohl.

Největší z Bratří draků se pomalu nadechoval. Věděl že dojde ke střetu a hodlal to rychle ukončit.

Drawa se smál, když viděl bezmocného Ocelového draka.

„Za mnou! Na draky!“

Modrý drak byl zachmuřený. Bez vody dlouho nepřežiji, říkal si v duchu. A když budu kouzlit a bojovat, bude to ještě horší. Nejsem tu skoro k ničemu.

Modrý se podíval se podíval na valící se hordu nepřátel.

„A co, jde o přežití draků! Do boje!“ zařval Modrý a vyběhl. Narážel do pěších nepřátel jako buldozer, srážel je k zemi. Země duněla pod jeho vahou. Modrý drak použil svůj ´dech´ a proud vody srážel k zemi nepřátele. Pak drak zvedl hlavu a jal se útočit vodou na aviaty. Účinné to bylo, nicméně Modrý musel brzy přestat, neměl vody neomezeně.

Bílý viděl jak se Modrý v podstatě obětoval. Chtěl mu v tom zabránit a vyběhl za ním.

„Ne, Modrý! Nemáš dost síly!“ řval za ním, leč marně.

Modrý zařval když na něj aviaté slétli jako kobylky. Nejméně dva tucty do něho sekali meči a bušili kladivy. Modrý sebou začal zběsile mrskat ze strany na stranu, když mu jeden aviat bodl kopí do oka. Ocas šlehl jednoho z aviatů přes obličej a ten padl k zemi. Už nevstal.

Modrý zoufale řval, věděl, že nemá šanci. Bílý drak vzlétl, a zeširoka použil mrazící dech. Tucet aviatů padlo pod jeho nečekaným útokem. Leč ostatní se vzpamatovali a další horda aviatů dorážela i na Bílého. Král ledu byl nucen ustoupit. Byl nucen dívat se, jak Modrý drak, jeho bratr, umírá pod ranou těžkého kladiva do čela, pod seky mečů a body kopí. Netrvalo dlouho a Modrý vydechl naposledy.

„Modrý padl. Dva draci mrtví, dva mimo. Další dva jsou neznámo kde. A Ohnivý se Zeleným vypadají už poměrně unaveně.,“ mínil Rotharf.

Byla to pravda. Ohnivého dech už byl mnohem slabší. Zelený se nemotorně rozmachoval tlapou. Oba utrpěli už několik zranění. Věděli, že sami to neudrží.

„Za mne, Zelený! Rychle!“ křikl Ohnivý drak.

Za normálních okolností by se s ním Zelený hádal, ale teď na to neměl náladu. Ještě tlapou rozsekl tvář zombie a stáhl se za Ohnivého, který se postavil na zadní, mocně se nadechl, předklonil a vydechl velkou stěnu ohně. Hlava se hnula zleva doprava a třímetrová stěna ohně se šířila po louce. Všechny nemrtvé to poměrně spolehlivě zlikvidovalo. Stěna se šířila bojištěm asi sto yardů a pak uhasla.

„Tak. Máme na chvilku klid,“ podotkl Ohnivý a prudce oddechoval.

„Bylo to skvělé, Ohniváku,“ prohlásil uznale Zelený.

„To tedy jo,“ přidusal k nim Černý.

„Zdravím,“ jakž takž se usmál Zelený.

„Vypadáte unaveně. Chvíli je zaměstnám, až přijdou. Ale teď bychom měli jít ke Zlatému, vylétli aviaté,“ podotkl Černý. Všichni tři draci vzhlédli k obloze. Aviaté odlétali od mrtvého Modrého a hnali Bílého zpátky.

„Máš pravdu. A co Ti nemrtví?“ zeptal se Ohnivý. „Je jich ještě dost, zlikvidovali jsme tak polovinu armády, nemluvím o powernech, které zadržuje Žlutý...“

„Už nezadržuje. Dostali ho ogři, stejní jako ti, co zabili Kamenného,“ řekl smutně Černý. „Ale zničil jich poměrně dost, nenechal se překvapit, zabil je téměř všechny.“

„Nejdřív musí někdo vyřídit ty nemrtvé, nemůžeme je nechat dojít až ke Zlatému,“ namítl Zelený.

Jako v odpověď, na nebi něco zazářilo. A pak začaly padat meteority.

„Vida, Stříbrný drak se taky ukázal v boji...“ usmál se Rotharf.

„Stříbrný... Vždyť z nebe prší oheň!“ řekl překvapeně Gornok.

Měl téměř pravdu. Z nebe padali různě velké meteority na skoro celé bojiště. Po dopadu explodovaly, a vše, co bylo v jejich dosahu, shořelo. Nejvíce meteority dopadaly na nemrtvé a lidi. Ale Gornok byl svědkem toho, jak se meteorit srazil s aviatem a vybuchl ve vzduchu. Další srazil aviata k zemi. Nemrtvé to trhalo a ničilo. Kousky jejich neživých těl dopadaly daleko od sebe. Z některých už ani nic nezbylo.

Aviaté se dali na úprk. Stáhli se zpět, tam, kam meteority nedosáhly.

Pád vesmírné hmoty trval několik minut. Totálně zdecimoval jak lidi, tak nemrtvé. Powerni zahynuli téměř všichni.

Zelený, Ohnivý a Černý přilétli ke Zlatému.

„Co se to děje?“ položil s úsměvem konverzační otázku Černý.

„Přemluvil jsem Stříbrného, aby se zapojil do bitvy. Bohužel za námi asi nepřiletí. Nějak mu zdejší vzduch nesvědčí,“ vzdychl Zlatý. Ostatní se rozesmáli.

Dračí bratr se zahleděl k aviatům.

„Tak. Kamenný, Žlutý a Modrý jsou mrtví. Ocelový, Stříbrný a Vzdušný jsou mimo hru. A koukám, že vy, Ohnivý, Zelený a Bílý, jste unavení. Nu, ani Duhový na tom není nejlépe,“ vypočítával bez jakýchkoli výčitek Zlatý.

Ostatní se zachmuřili.

„Je nás šest. Zvládneme to?“ ptal se Zelený.

Nikdo mu neodpověděl.

Ticho přerušil Černý.

„Už letí!“ vykřikl. Ostatní se podívali k nebi a spatřili aviaty, jak se chystají k útoku. Pod nimi se řadil zbytek nemrtvých a lidí.

Draci se otočili směrem k nepřátelům. Aviaté vzlétli, připravili si zbraně a vylétli. Pěší zbytky armád šly také.

Aviaté letěli pomalu, stejně jako lidé a nemrtví. Pak udeřili společně s nimi. Černý a Ohnivý se vrhli do boje proti pěším. Černý drak zabořil drápy do lidského těla a roztrhl ho vejpůl. Vnitřnosti spadly na zem a ostatní lidé se zastavili. Ohnivý drak použil jeden ze svých posledních plamenných dechů a pálil nemrtvé. A pak z nebe začaly sršet šípy a zabodávaly se mu do křídel a některé z nich i do čerstvých ran.

Černý si z šípů nic moc nedělal. Naopak, vrhl se na zbytek lidí s řevem, který byl slyšet na kilometry daleko. Zaštítil se drápy, aby vykryl sekeru lidského bojovníka, pak na dotyčného člověka dýchl. Smrdutý dech úplně stačil. Voják omdlel a kdo ví, zda-li by se ještě někdy probudil, kdyby na něj drak nešlápl a neudělal z něj rudou kaši.

Ohnivý byl ale naštvaný. Další proud ohně mířil na aviaty. Útok byl úspěšný tak napůl. Sice zasáhl tři aviaty, kteří okamžitě vzňali a spadli na zem, ale do zvednuté hlavy mířilo nejméně třicet šípů z aviatských luků. Jeden šíp se trefil přímo do oka.

Ohnivý drak zařval. Oko se mu zalilo krví, a druhé též. Slepě zvedl křídla a chtěl do aviatů narazit. Prostřílená křídla ho však neudržela dlouho ve vzduchu a aviaté lehce uhnuli nemotornému draku. Ohnivý prolétl vzduchem a spadl na zem. Země se zachvěla. Drak se ještě chvíli zmítal v křečích a pak strnul.

Aviaté to vše pozorovali. Ale jak se soustředili na umírajícího draka, nestihli uhnout před zlatým dechem Zlatého draka. Největší z draků vydechl svůj ničivý dech, zlatý oheň, který ihned zapálil aviaty, jakmile se jich dotkl. Ti se však rychle vzpamatovali.

„Na draky!“ vykřikl Drawa.

Aviaté zaútočili přímým útokem. Létali kolem draků, sekali, bušili, bodali a kleli. Draci po nich mávali tlapami a ocasem, chňapali a kousali. Drawa a jeho nejlepší skupina útočila na Zlatého. Jeho tvrdým pancířem však neproniklo mnoho zbraní. Drawa, který se zrovna dostal drakovi na bok, náhle ucítil závan vzduchu a těsně kolem něj prosvištěl ohnivý jazyk, který se otočil a zasáhl tři z Drawových bratrů. Drawa zjistil, že původce tohoto kouzla je Duhový drak. Zakřičel, vylétl a dřív, než mu v tom někdo stačil zabránit, sekl svým mečem Duhového draka do krku.

Duhový drak není bojovník, moc nevydrží, specializuje se na magii. Takováto rána ho odrovná.

Ovšem Drawovi to nestačilo. Bodal a sekal do nejmenšího z draků, dokud ho úplně nezabil. Duhový drak zavřel oči a rozplynul se. Jeho uvolněná magická energie se šířila vzduchem.

Zlatý se konečně zbavil aviata, který ho sekl do tlapy, a spatřil, jak Duhový umírá. Jeho zuřivost se zvýšila, vztek kypěl, až přetekl. Svým nejmocnějším dechem, jaký byl schopen seslat, zasáhl Drawu přímo do zad.

Náčelník aviatů zemřel dřív než stačil zařvat. Zlatý oheň ho spálil celého. Drawa, náčelník aviatů, zahynul.

Černý drak ukousl jedné ze zombií hlavu a rozdupl posledního kostlivce. Líně se otočil zpět a uviděl výsledek bitvy.

Nemrtví byli zničeni, až na upíry, kteří se vypařili na začátku bitvy a které nikdo neviděl. Lidé byli buď pobiti, nebo utekli. Poslední z aviatů odlétali. Zelený drak byl téměř mrtvý, a jestli nebude vyléčen, brzy zemře. Bílý drak právě likvidoval zmrzlé aviaty dupnutím nohy.

„Je po bitvě. Nejspíš jsme vyhráli,“ řekl Černý.

„Tomu vy říkáte vítězství?“ ozval se náhle hlas jako trhání starého pergamenu. „Zůstali jste pouze čtyři. Černý, Zlatý, Bílý, Stříbrný. A vlastně možná i Zelený, kdo ví. Ale celkem vzato... Ano, nejspíš jste vyhráli,“ podotkl se sarkasmem Kostěný.

Zlatý se na něj podíval. A pak se rozesmál.

„Pane času, ty nám tak něco říkej. Vím, že jsi měl hodně práce, že, ale.. Radši nic,“ podotkl.

„Počkej! Jak to čtyři? A co Ocelový a Vzdušný?“ zamračil se Bílý drak.

„Vzdušný? Ten nakonec podlehl svým zraněním. Není už mezi živými. A co se týče Ocelového... Jakožto Pán času Vám můžu říct jedno – on se z té pasti nedostane. Má moc slabou magii. Je ztuhlý. To kouzlo paralyzuje dotyčného, a dotyčný si s ním musí poradit sám. My pro něj nic udělat nemůžeme. Bude tu navěky stát a připomínat tuto slavnou bitvu.“ řekl Kostěný.

Černý zvedl hlavu. „Jo... Jakže to pojmenovali?“

„Sraz mrtvých,“ zašeptal Gornok.