Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seBLÁTO A KREV-2
09. 06. 2008
1
0
1804
Autor
fungus2
Část druhá závěrečná.
Přes kulatý zásobník a hlaveň kulometu hleděl roztřeseně poručík Robert Fantes na postavy německých vojáků. Ty se přikrčeně přibližovaly k němu a on pociťoval, jak mu na čele vyvstal pot. Přitom se mu stupňovala bolest v levém rameni, do něhož ho škrábla kulka a ke sluchu mu zároveň doléhal bolestný nářek Němce, jehož bodl bodákem do hrudi.
„Krucinál! Budu je muset zastřelit,“ řekl si, přičemž posouval kulomet do stran. Přes mířidlo se díval na jednotlivé vojáky a vzápětí stiskl krátce spoušť. Kulomet zarachotil a dvě postavy se za výkřiku zhroutily na bahnitou zem. Ostatní němečtí vojáci se vrhli na zem a začali střílet jeho směrem. V následující vteřině mu kolem hlavy zasvištěla kulka a další dvě se za mlasknutí zaryly do bláta. Opět stiskl krátce spoušť a vystřílel zbytek nábojů ze zásobníku. Přitom postřehl, že jedna ležící postava sebou cukla a zůstala nehybně ležet. To už ostatní Němci intenzivně stříleli a on sjel zpod okraje kráteru na jeho dno. Přitom stačil pravou rukou shodit dolů i zbylé plné zásobníky. Současně si uvědomil, že má levou dlaň zarudlou od toho, jak přidržoval přední část kulometu, která se při střelbě velmi zahřívala. Pak rychle prázdný zásobník vyměnil za plný a přikrčeně se přesunul na opačnou stranu kráteru. Poté se přitiskl bokem a zahleděl se na horní část okraje kráteru.
„Sakra, kde jsou ty Hunové?“ zeptal se sám sebe a záhy postřehl, jak se nad okrajem kráterů objevila trojice postav v šedivých uniformách. S vytřeštěnýma očima na ně obouručně namířil kulomet. Vojáci si ho také všimli, načež současně zarachotila dávka a třeskly dva výstřely. Jeden Němec se zhroutil u okraje kráteru a dva spadli do něho. Fantes na onu dvojici vojáků strnule hleděl, přičemž se zadíval na toho, co zůstal nahoře. Ten ležel bezvládně, ale jeden z těch, který se ocitl v kráteru byl jen zraněný. Nárameníky na jeho ramennou dávaly tušit, že je to důstojník. Fantes mu vyděšeně hleděl do obličeje a přitom uviděl, jak on pravou rukou hbitě odepnul pouzdro, z něhož vytáhl pistoli Fantes rychle na něho zamířil kulomet a stiskl spoušť. Záhy zřetelně viděl, jak se do uniformy vojáka zarývají kulky. Němec vykřikl, upustil zbraň a ve tváři se mu objevila bolestná grimasa.
V kráteru zavládlo ticho, které rušila jen vzdálená střelba. I nářek zraněného vojáka nebylo najednou slyšet. Vyděšený a rozklepaný Fantes těkal očima po okrajích kráteru a také po mrtvých tělech. Po chvíli se vzpamatoval, rozeběhl se napříč kráterem a přitom pohlédl na toho Němce, jehož bodl. Voják ležel zakrvácený s doširoka otevřenýma očima a Fantesovi se udělalo špatně. Vzápětí začal v pokleku zvracet, načež se mu z toho všeho zatočila hlava. A za okamžik zůstal ležet a díval se na oblohu posetou mraky. Po chvíli postřehl postavy, které skočily do kráteru, ale on nebyl schopen jakéhokoliv pohybu.
„Hele Joe, to bude ten letec!“ zaslechl angličtinu.
„A pár Hunu stačil poslat na věčnost!“
„To mu teda přálo štěstí!“
„Jsem poručík Fantes,“ pronesl, když mu dva angličtí vojáci pomáhali vylézt z kráterů, ze kterého přikrčeně doběhli do spleti opuštěných rozstřílených zákopů.
„Měl jste štěstí pane poručíku. Byli jsme na předsunutý hlídce a viděli jsem, jak jste spadnul do toho kráteru. Když jste pak střílel z kulometu, tak jsme se rozhodli pro vás dojít.“
„Už jsem si myslel, že v tom kráteru udeřila moje poslední minuta,“ pronesl Fantes a zanedlouho se s vojáky dostal do britských zákopů.
„Krucinál! Budu je muset zastřelit,“ řekl si, přičemž posouval kulomet do stran. Přes mířidlo se díval na jednotlivé vojáky a vzápětí stiskl krátce spoušť. Kulomet zarachotil a dvě postavy se za výkřiku zhroutily na bahnitou zem. Ostatní němečtí vojáci se vrhli na zem a začali střílet jeho směrem. V následující vteřině mu kolem hlavy zasvištěla kulka a další dvě se za mlasknutí zaryly do bláta. Opět stiskl krátce spoušť a vystřílel zbytek nábojů ze zásobníku. Přitom postřehl, že jedna ležící postava sebou cukla a zůstala nehybně ležet. To už ostatní Němci intenzivně stříleli a on sjel zpod okraje kráteru na jeho dno. Přitom stačil pravou rukou shodit dolů i zbylé plné zásobníky. Současně si uvědomil, že má levou dlaň zarudlou od toho, jak přidržoval přední část kulometu, která se při střelbě velmi zahřívala. Pak rychle prázdný zásobník vyměnil za plný a přikrčeně se přesunul na opačnou stranu kráteru. Poté se přitiskl bokem a zahleděl se na horní část okraje kráteru.
„Sakra, kde jsou ty Hunové?“ zeptal se sám sebe a záhy postřehl, jak se nad okrajem kráterů objevila trojice postav v šedivých uniformách. S vytřeštěnýma očima na ně obouručně namířil kulomet. Vojáci si ho také všimli, načež současně zarachotila dávka a třeskly dva výstřely. Jeden Němec se zhroutil u okraje kráteru a dva spadli do něho. Fantes na onu dvojici vojáků strnule hleděl, přičemž se zadíval na toho, co zůstal nahoře. Ten ležel bezvládně, ale jeden z těch, který se ocitl v kráteru byl jen zraněný. Nárameníky na jeho ramennou dávaly tušit, že je to důstojník. Fantes mu vyděšeně hleděl do obličeje a přitom uviděl, jak on pravou rukou hbitě odepnul pouzdro, z něhož vytáhl pistoli Fantes rychle na něho zamířil kulomet a stiskl spoušť. Záhy zřetelně viděl, jak se do uniformy vojáka zarývají kulky. Němec vykřikl, upustil zbraň a ve tváři se mu objevila bolestná grimasa.
V kráteru zavládlo ticho, které rušila jen vzdálená střelba. I nářek zraněného vojáka nebylo najednou slyšet. Vyděšený a rozklepaný Fantes těkal očima po okrajích kráteru a také po mrtvých tělech. Po chvíli se vzpamatoval, rozeběhl se napříč kráterem a přitom pohlédl na toho Němce, jehož bodl. Voják ležel zakrvácený s doširoka otevřenýma očima a Fantesovi se udělalo špatně. Vzápětí začal v pokleku zvracet, načež se mu z toho všeho zatočila hlava. A za okamžik zůstal ležet a díval se na oblohu posetou mraky. Po chvíli postřehl postavy, které skočily do kráteru, ale on nebyl schopen jakéhokoliv pohybu.
„Hele Joe, to bude ten letec!“ zaslechl angličtinu.
„A pár Hunu stačil poslat na věčnost!“
„To mu teda přálo štěstí!“
„Jsem poručík Fantes,“ pronesl, když mu dva angličtí vojáci pomáhali vylézt z kráterů, ze kterého přikrčeně doběhli do spleti opuštěných rozstřílených zákopů.
„Měl jste štěstí pane poručíku. Byli jsme na předsunutý hlídce a viděli jsem, jak jste spadnul do toho kráteru. Když jste pak střílel z kulometu, tak jsme se rozhodli pro vás dojít.“
„Už jsem si myslel, že v tom kráteru udeřila moje poslední minuta,“ pronesl Fantes a zanedlouho se s vojáky dostal do britských zákopů.
KONEC