Ve znamení labutí

Šťastná to žena. Seděla na lavičce v  parku, nohy lehce zkřížené v kotnících a psala poznámky do velkého tlustého bloku. Vypadal velmi opotřebovaně, rohy byly zohýbané, stránky zažloutlé. Tato zralá žena, jejíž rysy v obličeji vypovídali o jejích životních zkušenostech, měla oblečenou  bílou košili s růžovými proužky a černou sukni, jelikož venku bylo hrozné horko, tmavé havraní vlasy svázané do drdolu.  Byla to osoba velmi kulturně založená. Měla tak dobrou hudební paměť, že k poslechu nepotřebovala žádný z moderních vynálezů. V hlavě si teď přehrávala melodie světových klasiků.

            Mlčky pozorovala na řece plující labutě. Vzhlížela k těmto něžným bytostem-inspirovali jí, stejně jako Čajkovského ke zkomponování Labutího jezera. Na její tváři se najednou objevil výraz spokojenosti, vypadala velmi vznešeně ,stejně jako ti sněhový ptáci.

Obloha náhle potemněla, začalo zapadat slunce. Jak kouzelně působily paprsky odrážející se na hladině. Tak idylická chvíle. Skoro přestala dýchat a zasnila se tak, že se jí ztratil cit a z ruky jí vypadlo psací náčiní. Zvuk dopadajícího pera jí vytrhl z rozjímání, chtěla se pro něj sehnout, ale prudkým pohybem shodila vše co měla položené vedle sebe. Tašku, bloky, knihy i skici. A když všechno posbírala a uložila, otočila se nazpět, jenže labutě už byli pryč a slunci scházel už jen malinkatý kousek. Najednou vše potemnělo ,stejně jako její nálada. Jak maličkost mohla zkazit tak velký okamžik…