Vlkodlak

Bylo, nebylo za devatero horami a devatero řekami malé království. Vládnul mu starý král, kterému se právě narodila dcera, ale to pro náš příběh zatím není podstatné, nás zajímá jedna malá chaloupka v podhradí. Už mnoho let v ní žil jeden starý sedlák a jeho manželka. Oba byli laskaví a pracovití, ale vždy je trápilo, že nemají děti.

Už se smířili s myšlenkou, že budou žít až do konce života sami, když je jednou zrána probudil dětský nářek. Vyšli před chaloupku a na prahu domku našli ležet sotva roční dítě, které hulákalo z plných plic.

 

Snažili se najít jeho rodiče, ale byli neúspěšní. Po týdnech hledání se nakonec rozhodli vzít si dítě za vlastní. Dlouho se snažili najít pro chlapečka jméno, ale nic se jim k němu nehodilo. Rozřešení přišlo až jednou v noci.

Byl zrovna úplněk a oba manželé už spali, když se najednou z kuchyně, kde přespával jejich syn, začaly ozývat rány, skučení a řinčení nádobí.

Okamžitě vyskočili z postele a hnali se chránit svého syna. Když otevřeli dveře s koštětem v ruce a vřítili se do místnosti, našli na podlaze jen malé do kolečka schoulené vlče. Jakmile je uvidělo, oči se mu zalily krví a vystartovalo proti nim. Ztěží odráželi jeho útoky a pomalu se dostávali k dětské postýlce. Když se dostali až k ní, strnuli. Postýlka byla prázdná.

A tehdy to pochopili, vzali si k sobě vlkodlaka.

 

Od té doby uplynulo už osmnáct let a z malého Wolfa vyrostl pohledný mladý muž.

To že je vlkodlak se samozřejmě nepodařilo utajit, takže ho celé město zavrhovalo a nechtělo s ním mít nic společného. Byl osamělý, ale přesto velice veselý a laskavý, přesně jako jeho rodiče.

Vždy o úplňku odešel do malé chýše v lese, kterou mu postavil jeho otec, a tam přečkával svou velice bolestivou přeměnu.

Jednou v noci se ale stala tragédie. Jak Wolf rostl, rostla i jeho vlčí podoba, a tak se stalo, že jednoho včera v záchvatu zuřivosti rozbořil srub a vyrazil do temného lesa.

Základním pudem každého vlka je honba za potravou, u vlkodlaků to není jinak a tak se stalo, že zabil jednomu ze sousedů dvě ovce. Soused nebyl příliš milosrdný ,a tak se od něj nedalo čekat, že na to zapomene. Hned druhý den ráno pro Wolfa přišla královská garda.

 

Wolf byl uvězněn do malé neosvětlené kobky, kde čekal na soud. Nemusel čekat dlouho, protože celé království hledalo už několik let záminku proč ho popravit, a když se taková šance naskytla, nemohlo se čekat dlouho, co kdyby si to přece jen někdo rozmyslel.

 

Královský soud se skládal z krále a čtyř rádců. Když Wolf vstoupil, první co ho upoutalo nebyl král, ani jeho rodiče, byla to princezna jež stála po otcově pravé ruce. Byla to nejkrásnější dívka, jakou kdy viděl. Měla dlouhé černé vlasy, bílou pleť a působila velmi křehkým dojmem. Byla nádherná, ale to co ho na ní zaujalo, byly oči. Na rozdíl od ostatních přihlížejících nebyly chladné a nenávistné, právě naopak, byla v nich lítost a soucit.

Vůbec nevnímal, jak soud probíhá, stále se díval na princeznu a ta mu pohled oplácela. Přišel rozsudek. Konečně od ní odtrhl oči a celý nervózní poslouchal.

Byl odsouzen k doživotnímu vězení.

 

Asi rok poté se nedaleko hradu usídlil velký a zlý drak. Ze začátku se ho lidé nebáli a pořádali výpravy za účelem ho zabít, ale drak byl stokrát silnější a tak přišlo mnoho lidí o život.

Král pořádal turnaje a jako odměnu za zabití draka nabízel ruku své dcery, ale žádný vítěz se z boje nikdy nevrátil.

Lidé už se vzdali naděje, když si někdo náhle vzpomněl na Wolfa.

„Pošleme ho tam o úplňku, když ho zabije, bude volný a když ne, tak stejně nikomu chybět nebude.“

Tenhle nápad se donesl až ke králi, vyzkoušeli už skoro všechno, ale draka se nezbavili, tak proč by nemohli vyslat vězně?

A tak to tedy udělali.

 

Ráno po úplňku se celé město sešlo na hradbách a čekalo, zda se mladý vlkodlak vrátí. Už se pomalu a zklamaně vraceli domů, když někdo náhle zavolal: „Támhle je!“

Od lesa k nim pomalu kulhala postava, která se držela za bok. Ani ne sto metrů od lesa se skácela k zemi. Lidé k němu okamžitě běželi a snažili se zastavit krvácení a dostat ho na zámek.

Po týdnu se uzdravil.

Král si ho povolal k sobě a řekl mu:

„Zachránil si moje království, jsem ti neskonale vděčný a jako odměnu ti uděluji milost a můžeš mít jedno přání.“

Wolf se nemusel dlouho rozmýšlet, pohled mu padl na usmívající se princeznu a vyslovil svou tužbu.