Ranní káva

Po procitnutí v tom ospalém a ještě chladném letním dni se mi do hlavy dere jen myšlenka na to, jak asi bude chutnan na špičce jazyku první hlt ranního, na někohomoc mléka a moc cukru, kafe. Chutnalo skvěle, ani nevím proč to říkám, vždyť káva je přeci pochutina značně hořkého kalibru a bývá často označována za legální drogu naší společnosti. Možná mají kritikové "kofeinového průmyslu" pravdu, nicméně to je víc informací než potřebuji, a proto nepohrdnu téměř nikdy hrnkem čerstvého nápoje, co má barvu jako sama Afrika.

Konečně jsem vstal. To rozhodnutí zřejmě nebylo správné, nýbrž chci-li stihnout vlak, nemám na výběr. Vím, že s přebytečným časem nemůžu plýtvat, no dám se do  posledních příprav na vždy tolik neubíhající cestu po dráze. Tak tak bych zabouchl dveře bytu; neudělám to a ještě v klidu vyjdu obut v balkon a už jenom pohledem přeletím ranní krajinu toho už docela probraného dne. Další zdržení již není možné, a tak jakýms takýms způsobem dostanu s jistými časovými prodlevami až do vlaku. Cesta je dlouhá jako samotný den a se mnou pořád hází síla, která asi vzniká někde mezi kolejí a mým zadkem. Najednou všechen hluk, který máme jistě všichni vryt do paměti, ne že by utichl, ale najednou je naprosto ticho a když se po chvíli ozve hlas z praštících reproduktorů a já jsem konečně přesvědčen, že ta téměř nekonečná jízda je u konce.

Večer když pln zážitků z nového prostředí ulehám, si zavzpomínám na ráno, kdy jsem stál na balkoně, ne na tohle. Až potom, spíše vybavuje se mi zážitek co přostřednictvím úst se do mne dostal a povzbudil natolik, že hlavně tady (poklepání na spánek) jsem to přeži.

Má káva skutečně nějakou moc, či je to jen sugesce? Nevím, i když ano vím... zjistím to zas další ráno s hrníčkem toho čeného zlata