Není to málo?

Když na to tak s odstupem času koukám, líbí se mi to míň a míň..

Hledám, hledám pocit,
kdy na konci světa,
s rukama rozepjatýma k nebi,
budu cítit, že jsem procit.

Lásku, radost, smutek, neštěstí,
víly Ti do vínku vždy přimíchají,
žádná změna, žádná obměna,
se skleničkou nad tím dumám,
pouhé rozčarování to věští.

A tak na posteli s nebesi,
rozlívám si depresi.
Kdože Bože naše osudy (b)řídí,
a kde je světlo tohoto tunelu?

---