Poslední večeře

Scéna I. - Večeře

(Večeře, u stolu sedí Artuš, Ginevra, Merlin, Lancelot. V pozadí hraje Smells like teen spirits od Nirvany. Ticho. Po chvíli konečně někdo promluví.)

Ginevra: Proč tu není Mordred?

Merlin: Onanuje ve svém pokoji

Artuš: Merline! Nemohl by ses trochu krotit?

Merlin: Proč? Mám pravdu! Pravdy se není proč bát, drahý synovče.

(Odmlka, nastává trapné ticho.)

Artuš: Promiň, Merline, nechtěl jsem po tobě křičet.

Merlin: Mehercule! Ušlechtilost z tebe přímo kape! O co ti jde?

Lancelot: Ale no tak, starý pane. Chtěl se jen omluvit. Vždyť ho znáte, nemá rád spory.

Merlin : (Pomalu se otáčí k Lancelotovi.) Ne, nemá rád spory, je bezkonfliktní. Jinak by měl alespoň trochu odvahy a u svatby řekl ne.

Ginevra: (Mluví ostře k Merlinovi.) Prosím? Co jsi říkal?

Artuš: Tak dost! Jdu to zeslabit. Taková hrůza, to snad ani není hudba.

(Artuš vstává a odchází)

Merlin: Jak to můžeš říct, Artuši? To je Kurt Cobain, hrdina mého mládí! Kdybych tedy někdy nějaké měl, že.

Lancelot: Vy posloucháte Nirvanu?

Merlin: Blázníš? Miluju Cobaina! Podívej se na něj! Ten chlap nikdy nic nedokázal, nikdy nic nezjistil ani nepochopil, a přesto je to vůdce moderní mládeže! Jejich guru!

Lancelot: Myslel jsem, že guru jsou klidní a vyrovnaní lidé, kteří se v asketickém prostředí oddávají meditacím.

Merlin: Ty jsi takový suchar, Lanci! Mluvím o těch opravdových, kteří pochopili, že smysl má jen to chlípné, hříšné teď! A nyní, když mě omluvíte, měchýř starce si žádá mé pozornosti.

(Merlin šouravě, s ironickým úsměvem odejde. Nastává chvíle ticha. Lancelot se dívá na Ginevru, hlavu si podpírá rukama. Dívá se velmi zamilovaně.)

Ginevra: Myslím, že předevčírem nás viděl Mordred.

Lancelot: Tím líp.

Ginevra: Lancelote! Nemůžeš to takhle brát. Já vím, bylo by to jednodušší, všechno by se vyřešilo. Artuš... Artuš by po mně nic nechtěl a nechal by mě jít s tebou. Ale už jen proto mu to nemůžeme udělat. Mám manžela, kteý mě miluje a potřebuje a spolu vychovávámě chlapce, který je právě v pubertě.

Lancelot: A kde máš svoje štěstí?

Ginevra: U tebe. A ty máš místo vedle Artuše. Lancelote, musíme to držet v tajnosti. Nesnesla bych, kdybys ty a Artuš... kdybyste se nenáviděli. Kvůli mě.

Lancelot: Myslíš, že mu to Mordred řekne?

Ginevra: Nevím. Poslední dobou je uzavřený. Ale myslím, že Merlin něco vytušil a donutil ho, ať se svěří. Ten protivnej, zkurvenej dědek! Nikdy mě neměl rád a já jeho taky ne!

Lancelot: To není pravda, Gwen. Merlin tě má rád, jen to neumí dát na jevo. Bojí se žen. Sám je to jen přestárlý panic. Má tedy důvod se tě bát, ne?

Ginevra: (Usměje se, jen letmo.) Ale co budeme dlat, jestli to řekne? Nepřežila bych to, Lancelote.

Lancelot: (Obejme Ginevru.) Tak ho zabiju. A bude to.

Ginevra: Lancelote! Proč nebereš nic vážně? Aspoň jednou!

(Ginevra políbí Lancelota. Uprostřed polibku vejde Merlin)

Scéna II. - Mordredův pokoj

(Ozve se zaklepání na dveře. Vchází Artuš.)

Artuš: Můžu dál?

Mordred: Ne.

Artuš: (Vypíná rádio.) Chyba. Proč ne?

Mordred: Proto.

Artuš: (Trpitelsky vzdychne.) Mordrede, mám se tě doprošovat? Co to s tebou poslední dobou je? Pamatuju si, žes' býval veselé a živé dítě, které přede mnou nemělo žádné tajemství. Co se stalo? Nechala tě holka? Pohádal ses s Agrawainem?

Mordred: seš úplně mimo. A o tom to je. Ty seš prostě furt úplně mimo! Mluvíš se mnou, jako by mi bylo deset! Problémy s holkama řeším sám, tati, nepotřebuji tvoji radu! Je mi sedmnáct, mám už svůj život! Ale ty nic nevidíš, aby to nezkazilo ten tvůj podělanej ideál šťastného života! Strejda má pravdu, když říká -

Artuš: (Přeruší ho odměřeným hlasem.) Mě nezajímá, co říká Merlin. Je šílený! S věkem se mu to v hlavě pomíchalo!

Mordred: Jasně. Co nezapadá do pohádky, je pomíchaný šílenství. Ale strejda aspoň ví, o co tady jde. Byl jsem tři roky na perníku. Věděls' to? Myslím, že jo. Merlin mě donutil toho nechat.

Artuš: Lžeš.

Mordred: Vážně? Mám tu ještě vpichy, vidíš? (Vyhrne si rukáv a ukáže mu loket.)

Artuš: (Dívá se Mordredovi upřeně do očí.) Buď zticha.

Mordred: Nebo co? Seřveš mě? Stejně se přijdeš omluvit. To je to jediný, co umíš. Omlouvat se. Niniane šla minulej týden na potrat. Vopíchal jsem ji. Zbouchl jsem ji. Co mi na to řekneš, dědo, no? Strejda věděl i tohle. Řval po mě, že jsem vrah. Chechtal se a říkal: Vrahu! To se ti povedlo! Však tě správně pojmenovali: Úskočná rada, Mordred, Mordýř, Vrah! Umyj si ty své krvavé ruce, než to uvidí otec. Šel jsem do koupelny a myl si ruce, měl jsem na nich hafo krve, ale ono to nešlo dolů, bylo jí tam víc a víc a pak, pak jsem zjistil, že... Přišels' domů, popřáls' nám hezkej večer, pustil se do večeře. Myslíte si asi, že ste děsně suproví rodiče, když ste tak hodný a milujete se  a každou neděli si dopřejete hodinku kvalitního sexu, ale jenom pošahanej dědek mi zabrání v tom, abych si podřezal žíly!

(Artuš dá Mordredovi fackku a odejde.)

Mordred: A tvoje žena píchá tvýho nejlepšího přítele!

Scéna III. - Jídelna

Merlin: (Pateticky křičí, užívá si bezvýchodnost situace, jíž právě shlédl.) Bažiny a slatě! Ať mi padnou na hlavu hluboká nebesa! Co to má znamenat? Neříkejte mi, že jste do sebe zamilovaní! Myslel jsem, že spolu jenom pícháte. Ale ne, oni to musí okořenit! Musí si tam přidat toho cukrkandlu, lásky. O co vám jde? Cítíte to tak ve svém srdci, nemůžete se ubránit spalující vášni? Omdléváte při pohledu do svých krásných, průzračných očí? Vdechujete vůni svých těl s labužnickou náruživostí? Jenže láska vlastně neexistuje! Začíná a končí u beder! Podívej se na něj, Ginevro! Akorát je zase tvrdej! To je královna všech citů, sedmé nebe? U Bohyně! Kdybyste spolu jenom píchali! (Uklidňuje se.) Tímhle zničíte všechny: Artuše, sebe, Mordreda. (Rozchechtá se, zní to jako krákání havrana.)

Ginevra: Když mu to neřekneš, tak ne. Merline, prosím. My... my už přestaneme. Už se nesejdeme, neříkej to Artušovi. To mu nemůžeš udělat ani ty!

Merlin: Máš pravdu. Asi nemůžu. Ale beru tvoji nabídku. Už se nesejdete. Už ne. Žádná tajná randez-vous. Řekneš mu to ty sama. S ním po boku.

Lancelot: Ne, to nemůžu.

Merlin: Co nemůžeš? Říct mu pravdu? Lhát mu? Podvádět ho? Chodit mu za ženskou? Vyjadřuj se přesněji, Lanci. Možností je, sakra, tolik.

Ginevra: Lancelote, nemáme na vybranou. Raději mu to řeknu sama, než aby to dozvěděl od něj! Představ si, co všechno mu může napovídat!

Lancelot: (Cítí se být hypnotizován Merlinovým pohledem.) Jenom nahlas vykřičenou pravdu. Jenom pravdu a nic než pravdu. A pak ještě něco navíc.

Ginevra: O čem to mluvíš, Lancelote?

Lancelot: Já - já nevím.

Merlin: (Krákavě se rozchechtá.) Ale já vím. Chuděrko Ginevro, ten tvůj donchuán není nic jiného než pěknej zhvrhlík! Ze všech nejvíc miluje Artuše. A když nemůže mít jeho, bude mít aspoň jeho ženu, aby mu byl co nejblíž. Aby měl něco, v čem byl on. Vskutku obsesívní láska, či spíše sexuální touha, nemýlím-li se?

Ginevra: Ty odporný, seschlý hajzle! Lanci, řekni něco!

Lancelot: (Zkoumá špičky svých bot.) Nemýlíš se, Merline.

Ginevra: Ty buzerante! Celou tu dobu si to dělal jen kvůli němu! A tos' neměl, ty ani nemáš koule na to, aby sis to přiznal!

(Ginevra rázným, rozčileným krokem odchází. Všem je jasné, že za rohem se rozpláče. Merlin se za ní dívá, snad ji pro tuto chvíli doopravdy lituje, ale pak se krákavě rozchechtá, jako obvykle.)

Merlin: Láska. Choroba uchvacující jak žebráka, tak i krále. Že ale, mrška, umí kopat, co? To je Osud, neprosný Osud. (Zase se chechtá.)

Lancelot: Merline, mohl bych tě požádat, abys mě tu chvíli nechal o samotě?

(Merlin Lancelota poplácá po rameni a odejde. Lancelot si sedne a rozpláče se.)

Scéna IV. - Manželská ložnice

(Arutš sedí na posteli. Drží rodinnou fotku, kde Ginevra objímá zlatovlasé dítě, Ginevru Lancelot, Lancelota Artuš. Vejde Merlin.)

Artuš: Proč se nic nedaří, Merline? Říkal jsi, že jsem dítě Osudu. Že mým Osudem je stát se symbolem čisté duše, je to tak? Proč můj syn bral drogy?

Merlin: Protože zjistil, že ho máš s nevlastní sestrou.

Artuš: (Prudce se k němu otočí.) Jak se to dozvěděl?

Merlin: Morgana si na něj počkala před školou.

Artuš: Jaks' to mohl dopustit?!

Merlin: Proč bych měl tomu bránit? Takhle je to mnohem zábavnější.

Artuš: Jsi zlý. V životě jsi mi nepřinesl nic dobrého.

Merlin: To protože jsi neposlouchal! Říkal jsem ti, ať si vezmeš ženu, kterou nemiluješ? Ať se vyspíš se svou sestrou, aby sis dokázal, jakej seš chlapák? Ať jdeš proti sobě jenom kvůli romantické představě slušné a milé rodiny se sucharským tatínkem? Ginevra odjela k otci.

Artuš: Myslel jsem si to. Ale doufal jsem, že mi to řekne sama. Promiň, Merline, že jsem po tobě předtím křičel.

Merlin: Nic jsem neslyšel. Co teď budeš dělat?

Artuš: Měl bych se postarat o Mordreda.

Merlin: Ale kdež! Ať si škubne, spratek! V kuchyni pláče Lancelot.

Artuš: Proč? Výčitky svědomí?

Merlin: Nebuď směšný, Artuši. Akortá si po deseti letech přiznal, že tě bláznivě miluje a trochu ho to vzalo. Pravděpodobně potlačoval svou orientaci. (Merlin se uchichtne.)

Artuš: Lancelot...

Merlin: Nikdy není pozdě začít znovu. A vzpomeň si na Lancelotův zadek, jen si sáhnout, Artuši, jen si sáhnout. Proč si ho nikdy nepozval na rande?

Artuš: Nevěděl jsem, že... Ach, Merline. Proč si s námi všemi tak krutě hraješ? Vždycky jsi říkal, že špatní lidé mají špatný osud. To jsem snad tak špatný?

Merlin: (Obejme Artuše.) Ne, to víš, že ne. To je jenom tím, že ti dobří ho mají ještě horší. (Krákavě se chechtá.)

(Artuš vstane a odejde.)

Scéna V. - Poslední akt

(Artuš vejde do jídelny a sedne si vedle schouleného Lancelota. Obejme jej)

Artuš: Chěl jsem postavit dům, zasdit strom, zplodit syna. Žít s rodinou pod klidnou středchou, kde se budeme oddávat spokojenému žití a já budu nesmrtelný v krvi syna, který se stane ztělesněním čisté duše. Mordred tři roky feotval, málem byl otcem v sedmnácti letech. GInevru jsem nikdy nemiloval. Mylsím, že ne. Zavřel jsem se do iluze dokonalého světa, o kterém mi povídala Morgana, když jsme byli malí. Tss. Jenže pak se po letech vrátil Merlin. Vždycky říkal, že Osud je neúprosný a vždycky si najde cestičku. A víš co? Ten staroch má zase pravdu. Doufal jsem, že se sny plní. Ale ne tak, jak jsem zamýšlel. Ale protože jsou to sny naplánované Osudem, nesmíme se jim bránit, neboť jsou o to sladší. (Políbí Lancelota, lehnou si na jídelní stůl a Artuš začne Lancelota pomalu, pak překotně svlékat.) Osud je neúprosný.