Michel Houellebecq - Rozšíření bitevního pole

Nevím, jakou máte představu o současných bestsellerech, nemám na mysli braky..

Chtěla bych vás nyní upozornit na u nás dosud jediné vydané dílo "ultramoderního" Michela Houellebecqa. Je jím částečně autobiografický román Rozšíření bitevního pole, který byl vydán v Paříži roku 1997, v češtině nakladatelstvím Mladá fronta v roce 2004.

Kritiky odmítnut, čtenáři skoupen. Laciné označení "kontroverzní" je však jen snadným způsobem, jak se vyrovnat se sondami do hlubin současné společnosti. Nepřibarvená realita, život, o kterém si číst nechceme, depresivní výlev.. "Bůh se přál nerovnost, nikoli rovnost" píše autor, ale v depresích jsme si všichni rovni.

Co je to za člověka, který napsal tenhle "román konce století"? (Autor tedy podotýká, že by byl raději, kdyby byl považován za román výchozí.)

Narozen 1958 na francouzském ostrově Réunion, vychován excentrickou komunistickou babičkou, prošel si drogovou závislostí, vystudoval zemědělskou univerzitu. Pracoval jako počítačový technik, po rozvodu s první ženou byl hospitalizován v psychiatrické léčebně. Nezaměstnaný alkoholik. Ve čtyřiceti vydává první dílo a stává se nejdiskutovanější postavou současné francouzské literatury. Několikrát žalován za své výroky.

To jsou fakta.

"Poučení je jasné. Touha je marná, bolestná a smrtelná, moudrost a humor jsou marné, neuskutečnitelné a nakonec bolestné."

"Tím, co zakládá individualitu, je jedině smrt."

"Zkoumání historie je zbytečné. Generace bezprostředně předcházející stačí, neboť všechno nashromáždí."

"Myslím, že co říkám, je pravda obecně."

"Mám rád Stalina."

"Společnost, v níž žiji, se mi hnusí; z reklamy se mi zvedá žaludek; z informatiky je mi na blití."

"Gayové mě dráždí, stejně jako mě rozčilují ekologická hnutí, lesbičky."

"Pokaždé, když slyším, že v pásmu Gaza zastřelili palestinského teroristu, palestinské dítě anebo těhotnou ženu, třesu se nadšením nad představou, že je na světě o jednoho muslima méně."

Začínáte chápat.

Hlavní hrdina.

Hlavní hrdina knihy je třicetiletý střední kádr, odborník na informatiku. Se suchou ironií líčí v první osobě svůj banální život bez ambic, bez přátel a bez lásky. Procházíme jeho světem v přímé časové linii, děj se odehrává především v práci, později v psychiatrické léčebně; jsou to totiž jediná místa, kde se NĚCO děje.

str.30: "O víkendech většinou nikoho nevídám. Jsem doma, trochu poklízím; lehce si deprimuji."

Zajímavým jazykovým tvarům jako "lehce si deprimuji" však nevděčíme autorovi, ale citlivému překladateli Alanu Beguinovi.

str 51: "Předpokládám, že v dělbě rolí, ke které zvolna dochází, mám představovat "muže systému", schopného, ač poněkud mrzutého technika, nemajícího čas na péči o svůj zevnějšek a zásadně neschopného dialogu s uživatelem. Naprosto mi to vyhovuje."

Myslím, že nepotřebujete komentář.

str.31: ""Naše civilizace trpí životním vyčerpáním. Potřebujeme dobrodružství a erotiku, protože potřebujeme, aby nám bylo neustále opakováno, že život je nádherný a vzrušující; o čemž dost často pochybujeme."

"Mám pocit, že mě považuje za názorný příklad tohoto životního vyčerpání. Žádná sexualita, žádné ambice; žádné skutečné povyražení. Nevím, co bych mu na to odpověděl; mám pocit, že jsme na tom, všichni zhruba stejně. Považuji se za normálního člověka. Tedy možná ne úplně, ale kdo je úplně normální, že? Řekněme normálního na 80 %."

Zajímavá úvaha o erotice. Pozornost, kterou jí naše civilizace věnuje, je podle něj umělá. Většinu lidí brzy unaví, ale z jakéhosi pokrytectví tvrdí opak. Nadnesena typická otázka o normalitě. Sledujeme člověka, který se považuje v dnešním světě za normálního. Nevím, jestli s ním mohu plně souhlasit, ale jsou tu nazanačeny myšlenky, nad kterými by se měl každý zamyslet. Přemíra svobody? Tlak na postup v pracovním a společenském žebříčku? Odosobnění lidských vztahů jako důsledek technické civilizace? Toto jsou příčiny takového nárůstu DEPRESÍ?

str. 58: "Uvědomuji si, že kouřím stále víc; musím být někde u čtyř krabiček denně. Kouření cigaret se stalo jedinou skutečně svobodnou součástí mé existence. Jedinou činností, ke které se bezvýhradně hlásím, za kterou si z celé své duše stojím. Mým jediným projektem."

Zde naráží na typický lidský život, kdy si jedinec určí jakési životní projekty, k jejichž realizaci směřuje své životní síly.

"Jde o to si uvědomit, že mezi námi jsou lidé, kteří velmi brzy pociťují děsivou nemožnost žít vlastní život, třeba protože prozřeli matoucí a strašlivou jednoduchost života, který se skládá, aspoň podle Houellebecqova hrdiny, jedině z rozkoše (ať už z úspěchu, ze sexu, ze sportu či z umění) a z toho ostatního, co je k této rozkoši prostředkem.", upozorňuje v doslovu překladatel Alan Beguivin.

V konfrontaci s hlavním hrdinou je tu Tisserand, kolega z práce.

str. 93: "Chápeš, spočítal jsem si to; mám za co si zaplatit jednu holku týdně; v sobotu večer by to bylo fajn. Možná to nakonec udělám. Jenomže vím, že jiní muži můžou mít to samé zadarmo, a navíc s láskou. Raději to budu zkoušet dál; zatím to chci ještě zkoušet."

 Člověk, který se přirozeně zapojil do světa, snaží se jej mít rád. Mechanismus frustrace je však nevyhnutelný. Stejně jako hlavní hrdina nikdy se svými snahami neuspěje.

Velmi mě zaujaly pasáže o depresích, kdy podle mě poměrně dobře vystihl stavy, se kterými mám osobní zkušenosti. Možná i toto je příčina mého zvláštního vztahu k tomuto dílu.

str. 127: "Oficiálně jsem tedy v depresi. Ten výraz mi přijde trefný. Ne že bych se cítil nějak zvlášť na dně; to spíš okolní svět mi připadá vysoko."

Z psychiatrické léčebny:

str. 140: "Zhruba ve stejné době jsem se začal zajímat o své druhy v neštěstí. Blouznivců mezi nimi bylo málo, šlo spíše o lidi stižené depresí nebo úzkostí. Postupně jsem došel k závěru, že tito lidé - muži i ženy - vůbec nejsou pomatení; chybí jim jen láska. Jejich gesta, mimika, to vše vypovídalo o srdcervoucí žízni po tělesném kontaktu a laskání."

Autor používá skutečný, běžný, každodenní jazyk. Tvrdí o sobě, že se snaží nemít žádný styl. Některé pasáže však překvapí svou odborností.

str. 93: "Sex v naší společnosti představuje druhý systém dělení, zcela nezávislý na penězích; a jako systém dělení působí přinejmenším stejně neúprosně. Účinky obou těchto systémů jsou přitom naprosto rovnocenné. Stejně jako neomezený ekonomický liberalismus má z analogických důvodů i liberalismus sexuální za důsledek projevy absolutní pauperizace. Někteří mají sexuální styk každý den, jiní pětkrát nebo šestkrát za život nebo nikdy.. Závisí to na tom, co nazýváme zákonem trhu. V ekonomickém systému, kde je zakázáno propouštění, může víceméně každý najít své místo. V sexuálním systému, kde je zakázáno cizoložství, může víceméně každý najít svého partnera do postele.. Ekonomický liberalismus znamená rozšíření bitevního pole na všechny věkové kategorie a společenské vrstvy, Stejně tak liberalismus sexuální."

Tato úvaha mě hodně zaujala, poznamenám, že pauperizací označuje Slovník cizích slov "hromadnou chudobu pracujících".

Na konec jsem vybrala ukázku, na níž je dobře patrné, co první vlna kritiků na Houllebecqovi odsoudila. Vulgarita, nihilismus, mysogynství (neboli chorobný odpor k ženám). Krásně je zde vidět také hojné používání středníků, jednoduchost, až zkratkovitost, razantní, přímé vyjadřování, působení zvláštního pokládání částí vět vedle sebe..

str. 44: "Napadlo mě najednou, že si byla koupit kalhotky, možná i tanga; halas v místnosti trochu zesílil. Představil jsem si ji, jak v Galeries Lafayette vybírá brazilské prádélko s šarlatovými krajkami; přepadl mě nával bolestného soucitu. Nijak jsem po ní netoužil; rozhodně jsem s ní nechtěl šoustat. Usmívala se na mne se šampaňským v ruce, snažila se být odvážná; přesto jsem věděl, že tolik potřebuje, aby ji někdo ošoustal. Díra, kterou měla pod břichem, jí musela připadat strašně zbytečná. Penis se dá vždycky uříznout, ale jak zapomenout na prázdnotu vaginy? Její situace mi připadala zoufalá a začala mě trochu škrtit kravata. Po třetí skleničce jsem jí málem navrhnul jít píchat do kanceláře; na stole nebo na zemi, to je jedno; cítil jsem se schopen vykonat nezbytné pohyby. Mlčel jsem však; a nakonec myslím, že by to nepřijala; nebo bych ji napřed musel obejmout kolem pasu, říct, že je krásná, dotknout se jejích rtů v něžném polibku. Skutečně nebylo cesty ven. Rychle jsem se omluvil a odešel se vyzvracet na záchod."

A srovnání? nemohu si odpustit pojem kritický realismus současnosti.

S jinou literaturou? např apatický Oblomov Ivana Alexandroviče Gončarova, krátký úryvek: "Práce je mu prokletím a zbytečností. Nakonec ani z domu nevychází, protože je líný se oblékat. Nejlíp je mu v posteli anebo v županu na pohovce. Jí, pije, tloustne a nehybní. Hmotné starosti nemá... a tak se může oddávat neplodnému snění."  Dílo samotné dle mého názoru vychází ať už vědomě, či nevědomě z Camusova Cizince.

Závěrem:

Jestli chcete být naivní, čtěte Viewegha a Honzu Wolfa, jestli chcete vidět, přečtěte si Houellebecqa.