Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seProč neumřel?
25. 09. 2006
4
1
2385
Autor
Kytiii
Špatná rozhodnutí, taky rozhodnutí.
Venku začíná svítat. Ležím na boku a koukám do okna. Oči mě pálí, ale nezavírám je. Nezavřela jsem je celou noc. Vedle mě zašustila peřina.
„Neber mi ho,“ zašeptal Pavel ze spaní. Přitáhla jsem si svou část přikrývky těsněji k tělu. Schoulená do klubíčka budu dělat, že spím, dokud se Pavel neprobudí, nepůjde do koupelny, kde se oholí a vysprchuje, neudělá si snídani, nepřečte poslední stránku včerejších novin a neodejde do práce.
„Pavle, já nevím, jak ti to mám říct.“ Koukala jsem na jeho klidný obličej, na jizvu nad pravým okem. Přišel k ní, když mu bylo devět a mě osm let. Lezli jsme na stoletou vrbu nad řekou, kam jsme natahali všelijaké harampádí ze stavby, prkna, polystyreny a společnými silami si vyrobili bunkr na stromě. Byli jsme na něj hrozně hrdí a celý prázdniny den co den jsme se tam scházeli. Nikdo jiný, než my dva, o něm nevěděl. Byl schovaný za bezovými křovisky a hustými větvemi. Jeho hlavní kmen se nakláněl vysoko nad vodu, přesně do míst, kde byla hluboká tůň. Děda vždycky vyprávěl, že tam žije metrová štika, ale nikdy jsme ji nespatřili, ačkoli jsme často hodiny hypnotizovali hladinu. To léto bylo nejkrásnější z celého dětství. Zdálo se být hrozně dlouhé. Rodiče neměli peníze a museli chodit do práce. Šoupli mě tedy k babičce a dědovi na chatu, ať se starají. Vlastně jsem je ani moc nevídala. Od rána do večera jsem lítala s Pavlem po okolí. Děti na nás křičeli: „Jé, voni se milujou!“ Ale nám to nevadilo. Běhali jsme ruku v ruce k naší vrbě. Házeli žabky do řeky. Skákali do mělké vody a snažili se jeden druhého co nejvíc namočit. To léto jsem se naučila skákat z houpačky a ze skokánku šipku. Pavel mě to naučil. A já jeho jsem naučila plést věnečky z pampelišek a hrát si na maminku a na tatínka. Zatloukla jsem první hřebík a dostala první pusu. Někdy na konci prázdnin jsme ale o naše společné tajemství přišli. Ostatní děcka si dala za prázdninový úkol zjistit, kam se to my dva dennodenně ztrácíme. Sledovaly nás tajně až k vrbě. Začaly po nás házet kameny. Pavel to schytal. Krvácel, ale ani neplakal. Držel mě hrdinně v náručí a čekal, až je to přestane bavit. Po nějaký době, kdy jsme z vrby neslezli, doopravdy ztratily trpělivost. Odešly si po svém. Vlastně jsem Pavla milovala už tenkrát. Vlastně to poslední léto jsem snila, že jednou budeme navždy spolu. A myslela jsem si to ještě nedávno. Po sedmnácti letech, kdy jsem Pavla znova viděla.
„Martine, ty už jsi doma?“ divila jsem se. Obvykle ve čtyři hodiny odpoledne ještě býval v práci. Seděl na pohovce v obýváku a kouřil. Celá místnost byla naplněná hustým dýmem. V popelníku doutnalo tak deset nedopalků. Smrad jak v hospodě. Televize hrála a běžela v ní nějaká mexická telenovela. Martin se ani neobtěžoval mě pozdravit.
„Martine?“
„Hm?“
„Ty zase kouříš?“
„No a?“ Teprve teď se probral z letargie. Odklepl si popel a otočil se na mě. Mocně potáhl a foukl mi dým přímo do obličeje. Rozkašlala jsem se.
„Co to děláš?“
„Nic. Zevluju doma.“
„To jsem si všimla!“ Taky jsem si všimla poloprázdného lahváče a několika dopitých flašek rozestavěných nepravidelně na konferenčním stolku. Na skle se po nich tvořily zaschlé skvrny.
„Prosím tě, vysvětlíš mi, co tohle má znamenat?“
„Klidně.“ Pokrčil bez zájmu rameny.
„No?“
„Jsem řekl šéfovi, že na to seru a šel jsem domu.“
„Na co, že sereš?“ Vůbec mi nedocházelo, co se mi snažil říct.
„Tak, na všechno. Už mě to nebavilo.“
„A kvůli tomu ses opil a vykouřil celou krabku?“
„No.“
Nevěřícně jsem se posadila na pohovku. Oči se mi plnily nechtěnými slzami.
„Co to blbneš?“
„Nech mě bejt. Já se ti do tvejch starostí taky nepletu! Jsem snad dospělej, ne? Tak se do mě neser, laskavě!“ Nepoznávala jsem ho. Tři roky jsme spolu žili úplně v klidu. Sem tam nějaká ta menší hádka, ale v životě se ke mně nechoval hrubě nebo odmítavě.
Jemné vlasy mu v mastných pramenech odstávaly na všechny strany. Připadal mi hrozně odporný. Jak tam tak seděl, kouřil a čuměl do bedny, chtělo se mi z něj zvracet. Teprve teď jsem si uvědomila, že mi vůbec nepřišel přitažlivý. Jeho rachitické tělo, příliš bledý obličej a rostoucí břicho. Zvedla jsem se z gauče a už se mi vůbec nechtělo brečet. Ani se na mě nepodíval. V ložnici jsem ze skříně shodila kufr, otevřela ho na posteli a naházela do něj, co se do něj vešlo. Během několika minut vedle kufru přistála sportovní taška a byla plná jen co jsem otevřela prádelník. Nerozloučila jsem se. Práskla dveřmi a pospíchala k autu. Když jsem nastartovala, přistihla jsem se, že vůbec nevím, kam bych jela.
Svítilo slunce a obloha byla tmavě modrá, jako před bouřkou. Všechny rysy byly ostřejší a i paneláky vypadaly hezky. Zařadila jsem jedničku a rozjela se. Prostě jsem to neřešila. Jela jsem, kam se mi zrovna chtělo. Projezdila jsem skoro půlku nádrže. Pak jsem si všimla, že krajina, co se míhala podél vozu, je mi nějaká povědomá. Zabočila jsem na příjezdovou cestu k jezeru. Kdy jsem tady byla naposledy?
Stíny se prodlužovaly. Hladina se lehce v malých vlnkách přelévala na písečné pláže. Seděla jsem bosa na písku, rukama zapřená za zády. Občas jsem jen tak ze zvědavosti zvedla hlavu k obloze. Měsíc se mdle snažil proniknout přes stále ještě silné sluneční paprsky. Vždycky se mi líbilo, když byl vidět měsíc a slunce zároveň. Bylo na tom cosi magického.
„Terezko?“ uslyšela jsem za sebou. Trhla jsem sebou. Proti zapadajícímu slunci jsem viděla jen černý obrys. Rukou jsem si zastínila oči. Smějící se tvář patřila mému sousedovi z chaty.
„No ne, Honzíku. Tebe jsem už neviděla celý roky!“
„No spíš věky,“ zasmál se srdečně. A já s ním.
„Co ty tady?“
„Jezdíme se sem s Míšou koupat, když ho vyzvednu odpoledne ze školky.“ Teprve teď jsem si všimla, že se mu za svalnatou nohu drží asi čtyřletý capart. Blonďatými vlásky orámovanou kulatou tvářičku. Celý táta.
„Ahoj Míšo,“ pozdravila jsem to modrooké sluníčko. Celý zrudnul a hlavu strčil Honzovi do rozkroku.
„Ale no tak, pozdrav přece tetu!“ Hlava se zavrtala ještě hlouběji.
„Z toho asi nic nebude,“ zazubila jsem se vesele na hrdého tátu.
„Jsi na chatě?“ zeptal se.
„Ne, ale mám tam namířeno. Vezmu si od pondělka dovolenou. Potřebuju si na čas oddechnout. Ještě jsem se od začátku roku nezastavila. Znáš to, samá práce, práce, práce… Mám toho až nad hlavu.“ Rukou jsem opsala příznačné gesto.
„Já dělám v autoservisu. Dřu od sedmi od rána, ale ani mi to nevadí. Hlavně, že odpoledne můžu trávit tady s Míšou.“
„To je skvělý. A co dělá maminka?“
„Prodává v optice.“
„Hm.“ Témata k rozhovoru došla. Koukali jsme střídavě jeden na druhého, na jezero a do písku.
„Tak večer nezajdem někam?“ prolomil Honza ticho.
„Proč ne, už jsem ty lidi neviděla ani nepamatuju. Kolik z nich má asi takový novinky jako ty?“
„No, pár se jich odstěhovalo, někdo se přistěhoval, někdo se oženil. To víš. A co ty? Žiješ s někým? Koukám, že prstýnek nemáš.“
„Momentálně ne. Dalo by se říct, že jsem na volný noze.“ Míša se rozplakal. Honza ho zvedl do náručí a zkušeně ho utěšoval.
„No, my už asi pojedeme domů. Je docela pozdě.“
„Kolik je?“
„Bude osm.“ Mrkl na zápěstí.
„Jejda, tak to Míša přišel o večerníček.“
„Tak co? Půjdem si sednout do hospůdky? Co takhle v deset Na kovárně?“
„Fajn, platí.“
„Super. Tak zatím. Čus.“
„Ahoj.“
Když jsem zaparkovala před chatou, sevřel se mi úzkostí žaludek. Špičatá střecha se topila ve tmě, okenice byly zavřené. Je to už hodně dávno, kdy dlouho do noci vysedával děda s babičkou na verandě a pili svařené víno nebo čerstvý mošt. Je už taky hodně dlouho, kdy jsem jim byla donést čerstvé květiny na jejich společný hrob na nedalekém hřbitově. Úplně jsem viděla babičku, jak mě vždycky vítala s napřaženými dlaněmi a našpulenými rty: „Terinko!“ a děda mě chlapácky vrazil herdu do zad. Jako první z vnoučat mě bral spíš jako kluka. Včetně toho, že mi schvaloval lezení po stromech a mamku uklidňoval, když jsem přitáhla s novými dírami v teplácích.
V chatě to vonělo dřevem. Většinou to v chatách vonívá po dřevu, zvlášť když jsou dřevěné. Zapnula jsem vodu a elektřinu. Nic se uvnitř nezměnilo. Dokonce ve váze zůstaly i uschlé stonky nějakých okrasných květin, které tam zaručeně dala mamka, když tady byla naposledy. Z francouzských oken jsem tupě zírala do záhonů, které se topily ve tmě.
„Ahoj Honzo, půjdem dovnitř?“ pozdravila jsem vysokého blonďáka.
„Jasně, nejdřív ti ale představím Janu. Jani, kde jsi?“ otočil se za sebe. Ze stínu vystoupila drobná dívka. Vypadala tak na osmnáct. „Tak tohle je moje žena Jana a tohle je Terka, kámoška, co má chatu vedle.“
„Ahoj,“ vřele jsme se pozdravily. Byla mi docela sympatická.
„A ještě někdo tady je. No, kde seš člověče?“ Hned vedle mě se objevil chlap doslova jako hora. Pod mohutným obočím měl jasné modré oči. A plnými rty mě na přivítanou políbil. „Já jsem Pavel.“ Byla jsem z něj celá vedle.
„A já Tereza.“ Koukala jsem na něj zkoumavě. Někoho mi připomínal. „Neznáme se náhodou?“
„Nevím, já nejsem odsud. Přistěhoval jsem se teprve před rokem z Jižních Čech.“
„To má sice pravdu, ale když byl ještě dítě, jezdil sem na prázdniny, dokud mu neumřela babička,“ doplňoval horlivě Honza.
Po nespočetném množství objednaných piv, mokrých tácků a převržených židlí, po dalších a dalších kradmých pohledech, mi svitlo. Těžkým jazykem jsem se k Pavlovi nahnula: „Já vím, odkud tě znám.“
Zdvihl zvědavě obočí. Čelo mu zbrázdily vrásky. „Odkud?“
„Hráli jsme si spolu na maminku a na tatínka.“
„Prosím?“ málem se utopil ve vlastním loku piva. Asi to špatně pochopil.
„No jako děti, hráli jsme si spolu. Na vrbě nad řekou. Copak si nevzpomínáš?“
„Počkej, ty jsi jako moje Terinka?“ Když to vyslovil, přeběhl mi mráz po zádech. Kývla jsem a snažila se čistě účelově roztomile zachichotat.
Následující ráno jsem volala na soukromé číslo mého šéfa. Oznámila jsem mu, že si beru zdravotní dovolenou, protože jsem přepracovaná. Začal se vyptávat, ale odpovídala jsem mu vyhýbavě. Chtěl klást podmínky, ale rozhovor jsem rázně ukončila s tím, že až přijdu, tak přijdu. Vzápětí jsem své ukvapenosti a drzosti litovala, ale jen do okamžiku, kdy jsem pod dekou ucítila dotek čísi ruky na mém stehně.
Čtrnáct dní jsme s Pavlem dováděli jako malé děti. Na řece jsme vybudovali hráz, večer jsme chytali ryby při světle jediné svíčky zabaleni do dvou spacáků, které jsme spojili v jeden jediný. Kromě pár čudlů jsme sice nechytli nic, ale to bylo úplně jedno. Chodili jsme na procházky, jezdili na kolech. Bylo mi zase osm a byla jsem moc šťastná. Sledovali jsme hvězdy a líbali se při úsvitu, nakupovali jsme čerstvé rohlíky a z nich pak prsty dolovali vnitřek, protože ta kůrka je „přece nejlepší.“ Mobil ležel vypnutý pod nánosem špinavého spodního prádla v ložnici na chatě.
Končil víkend druhého týdne. Věděla jsem, že se musím vrátit do práce, ale netušila jsem, kam se mám v Praze vrátit. K Martinovi jsem nechtěla a k rodičům už vůbec ne. Možnost b nakonec zvítězila.
Loučení s Pavlem bylo těžké, ale slíbila jsem, že následující víkend určitě přijedu. Řekl mi, že mě miluje.
„Terko, volal sem Martin. Několikrát denně. Měli jsme o tebe strach.“ Přišla za mnou mamka do mého starého dětského pokoje. „Co jste si vy dva zase provedli?“
„S Martinem je konec, mami. A vůbec, už jsem dospělá. Co by se mi asi tak mohlo stát?“ mrzutě jsem se na ni otočila.
„Ale no tak, Martin tě má rád. Kde bys takového druhého hledala? Vždyť má byt, auto a dobrou práci.“
„No auto a byt sice má, ale z tý práce odešel.“
„No tak odešel z práce. To se přece stává. Lidi dávají výpověď a zase si hledají jinou práci. Kvůli tomu se přece nemusíte hned rozcházet.“
„A začal zase kouřit.“
„To určitě nebude tak horký. Každej chlap si prostě někdy musí zabouřit a dokázat si, že na to ještě má.“
„Mami, nepřesvědčuj mě. Pro mě už nic neznamená. A krom toho, někoho jsem potkala.“
„Na chatě?“
„Hm.“
„Nějakýho vidláka?“
„Prosím tě, mami. Jakýho vidláka? To, že bydlí na vesnici, ještě neznamená, že to musí být vidlák.“
„Moje dcera chodí s buranem. Proboha, vždyť si nebudete mít za chvíli co říct. To chceš do konce života kydat hnůj a stlát prasatům?“
„Mimoto, že nemají prasata, ani jiná hospodářská zvířata, tak si spolu docela rozumíme.“
„Jak chceš, ale pak si za mnou nechoď brečet, protože ti řeknu akorát to, že jsem ti to říkala!“
„No jo! Už mi dej svátek.“
„Dám, ale já ti říkám, na moje slova dojde!“
V průběhu týdne to přišlo. Muselo to přijít a já jsem to čekala. Martin se chtěl sejít. Byl o tři týdny starší, ale v obličeji se změnil snad o pět let. Čekala jsem, čím se na mě připravil a nezklamal. První v řadě byl sex, jak byl úžasný. Pak se začal omlouvat, nakonec zkusil slzy. Na mě neúčinkovalo nic. Pavlova vzpomínka byla příliš čerstvá. Pavel se milovat nechtěl nikdy, kdy jsem nechtěla já. Pavel nechtěl, abych dosahovala orgasmu na povel. Pavel byl prostě úplně jiný. Odbyla jsem Martina rychleji, než jsem ho odbývala v posteli. A myslela jsem si, že mám vyhráno.
Další víkendy, dílky radosti. Konec léta, podzim. A pohádka pokračovala. Znáte to, spousty plánů, v podstatě nic zajímavého. Ten krutý žert se udál na konci října. Všechny stromy se oblékly do žluté a červené. Lidé zmizeli pod kabáty a nosili s sebou deštníky. V práci jsem byla povýšena a máma konečně přijala Pavla. Možná proto, že souhlasil, že se přestěhuje do Prahy. Pak jednou večer zazvonil telefon. Je to možná jen pocit, ale když se má něco nepříjemného stát, víte to. Ten telefon prostě zvoní jinak. Zlověstně. Není to normální zazvonění, tohle vás vyděsí, a sluchátko už zvedáte s nedůvěrou.
„Martínek boural, Terezko!“ brečela do telefonu. Dokázala jsem si ji živě představit. Ten strhaný obličej s kruhy pod očima, mokrý kapesníček, co si tiskne ke rtům. Naběhlé klouby na rukách, co křečí zbělaly a drtí sluchátko. Kolikátému člověku to už asi musela zavolat.
Nevěděla jsem, co říct. Co se na to, sakra, říká? V krku jsem cítila ohromný knedlík a v kolenou slabost. Jen omdlít.
„Co se stalo?“ polkla jsem.
„Akorát jel s Tomáškem z Liberce, vezl ho z fotbalového zápasu.“ Tomáš je Martinův desetiletý brácha. „A je tam taková ošklivá zatáčka do kopce na tý dálnici. Dokonce je před ní cedule s devadesátkou,“ úplně přestala mluvit, nemohla zastavit pláč, „a on tam, blbec, vjel ve sto šedesáti! Prý to tam znal! Pořád jsem mu říkala, ať tam jezdí pomaleji. Ale on si vedl svou, že to tam projel už tisíckrát! Panenko Maria!“
„A tak proč boural?“
„Prý v pravém pruhu jel kamion a za ním nějaká avie, co začala ten kamion z ničeho nic předjíždět, a Martin strhl volant, aby do ní nenajel zezadu, dostal se na trávu, tam ho to roztočilo a do příkopu už šel přes střechu. Tomášek nebyl připoutaný a vyletěl zadním oknem. Byl,“ zlomil se jí hlas, „na místě mrtvý, Terezko.“
„Ježíši!“ vydechla jsem. „A co Martin?“
„Nohy se mu zapříčili pod přístrojovou deskou a jednu mu museli vzít. Leží teď v nemocnici v Liberci. A bude to nadosmrti mrzák. Co si jen počnu?“ tiše plakala. Chvíli jsem poslouchala, jak vzlyká. Bylo mi trapně a uvnitř jsem se celá chvěla.
„Pojedu za ním.“
„To bys byla hodná, Terezko.“
„Držte se.“
„Pokusím se. Tak se opatruj.“
Seděla jsem na balkoně Pavlova nového najatého bytu. Byl to jedna plus jedna akorát po rekonstrukci a pro jeho potřeby úplně stačil. Koukala jsem na zářící Prahu a litovala, že nevidím ani jednu hvězdu. Pavel uvnitř koukal na televizi a ještě nevěděl, co se stalo. Dole na chodníku zaštěkal pes a nějaká patnáctka si na lavičce zapálila své tajné „cígo“. „Chcípni, Egone!“ procedila mezi zuby.
„Lásko, pojedeme o víkendu na chatu?“
Pochopila jsem, že ta otázka byla mířená na mě, ale nebyla jsem schopna pobrat obsah. „Cože?“
„Lásko?“
Pracně jsem vstala, jednou rukou opírající se o parapet. V záři obrazovky byl můj obličej ještě popelavější. „Copak ti je?“
„Martin měl autonehodu. Akorát mi to volala jeho máma?“
A následně jsem mu tlumočila vše, na co jsem si vzpomněla. Zbytek večera jsme jen leželi na pohovce. Pavel za mnou. Jemně mě vískal ve vlasech a občas povzbudivě stiskl.
„Chceš, abych tě tam zítra odvezl?“
„Ne, to musím sama.“
Druhý den jsem tam nejela, stejně jako den třetí a čtvrtý. Ani po týdnu jsem nenalezla odvahu, abych Martina viděla. Po deseti dnech už Pavlovi ruply nervy za mě.
„Zítra tam zajedeš a konec debat!“
„Dobře,“ pípla jsem. Se vzdechem a svěšenými rameny jsem si šla připravit věci. Mám babičku, co bydlí nedaleko Liberce, tak jsem si naplánovala delší víkendový výlet. Alespoň něco pozitivního.
Venku začíná svítat. Ležím na boku a koukám do okna. Oči mě pálí, ale nezavírám je. Nezavřela jsem je celou noc. Vedle mě zašustila peřina.
„Neber mi ho,“ zašeptal Pavel ze spaní. Přitáhla jsem si svou část přikrývky těsněji k tělu. Schoulená do klubíčka budu dělat, že spím, dokud se Pavel neprobudí, nepůjde do koupelny, kde se oholí a vysprchuje, neudělá si snídani, nepřečte poslední stránku včerejších novin a neodejde do práce.
„Pavle, já nevím, jak ti to mám říct.“ Koukala jsem na něj a vzpomínala. Dlaně se mi pod pokrývkou potily. Pevně jsem stiskla víčka k sobě a zase to tam bylo. Ten obraz od nemocničního lůžka. Bezmoc a pocit viny. Pořád mluvil o Tomáškovi. Tomáš byl bezva kluk. Úplně jiný než Martin. Tomáš se nevzdával. Byl chytrý jak knížka a k tomu strašně milý. Chováním vypadal starší než ve skutečnosti byl a hlavně dívkám byl nesmírně sympatický. Dělal gymnastiku a jeho pružné tělo bylo hezky stavěné. Jeho úsměv jsem viděla pokaždé, když jsem usínala, nebo se probouzela. A pořád se ptala: Proč Tomáš? Proč ten…
S navlhčenou utěrkou bezmyšlenkovitě pochoduji po bytě. Snažím se smýt výčitky, ale nikam to nevede. Byt se skoro leskne. Jako nový. Chci nový život. Do dveří cosi tupě narazí, v zámku zachrastí klíče, dveře se otevírají. Povinný úsměv, uvítání do útulného bytu.
„Jak bylo na rehabilitaci?“
„Hm, dobrý!“
Přemýšlím nad jinou otázkou. Rychle polož mu nějakou otázku! Ať má pocit, že tě zajímá. Co se ho mám zeptat?
„Už jsi jedl?“
„Bagetu.“
Svléká se. Je už vcelku obratný. Klíče zazvonily o poličku v předsíni. Po třistašedesáté. Počítám to. Každý další den, co jsem se rozhodla bez rozloučení opustit Pavla a nežít.
„Uvařila jsem špagety a omáčku. Dáš si?“
„Jsi neuvěřitelná. Kdybys mě opustila, určitě bych umřel!“ Věřím mu to. Bezhlasně přitakávám a přehrávám si v hlavě naše noční rozhovory.
„Jak můžeš žít s mrzákem?!“ „Miluju tě!“
„Stejně objíždíš celý sídliště. Jak ti může nějakej mrzák stačit?!“ „Miluju tě!“
„Byla bys nejradši, kdybych umřel!“ „Jak to můžeš říct? Miluju tě!“
Nenávidím to Miluju tě. Nenávidím Martina. Nenávidím sebe.
A kéž by tam tenkrát umřel!
KONEC
1 názor
POchopil jsem správně, že se vrátila k tomu, co měl autonehodu, že jo?
Jinak je to čtivě napsané, hraje to na city, akorát to holt ve mně evokuje časopis Květy, rubriku "Napsal sám život". Nebo Rytmus života. Nebo já nevím, v jakém časpoise je takováhle rubrika. Ovšem zpracované je to o něco umělečtěji.
Víš, jak tvoje povídky vždycky hltám. Tahle je možná trošku slabší, ale zase jsi dokázala přesvědčit a překvapit. Vžila jsem se do Terezy a nebýt toho, že mě vyrušil táta, asi bych si to odžila až do konce. Máš tam pár chybek /překlepy nebo dvě věty za sebou, které začínají slůvkem "Vlastně", což vypadá divně, atd./, ale nic vysloveně hrozného :-)
Potěšilas mě příjemným počtením. *t