/Hořící Vrby/

Jednou jsem byla vrbou na Měsíci

kolem padaly hvězdy

            a řvali motýli

vlasy si splétám se pšenicí,

jazyk po kávě mi voní

jak kdy.

            Jak kdyby v srdci mi šelestily

kusy zaschlých jabloní.

Vypíjeli jsme vonné oleje

tam mi bylo, a je,

jak nikdy už nebude.

Jsem sama kometa

a kůže mi nítí

miluju praskání podzimní trávy

a ptáky, co se z nebe

            tišší a zdraví

řítí.

A shořím vždycky na noc,

oni se modlí a opírají tváře o lidi, o zdi,

v srdci mi chrčí

            mladí a unavení drozdi.

Ti ptáci pak

v padajících jabloních spávali,

ty’s spal jednou u nich, ráno bylo chladné,

mně chlopně nedomykaly.

Byla noc plná snů, byla! A řas.

Ty plačící vlasatice snad přece

vřou, tančí a tečou k řece

a vrby hoří z nás.